Článek
Kapitola 8
Marek pro dnešek ukončil ordinační hodiny a rozloučil se s Veronikou. Ta nasedla do svého auta na parkovišti na náměstí před střediskem a odjela ke svým rodičům, kde měla v plánu zůstat přes noc. Vydal se přes náměstí domů do vilky doktora Hladíka, svého mentora v otázkách praktického lékařství a přítele a jeho ženy. Stavil se na rohu v samoobsluze, koupil si k večeři filety z uzené tresky a křupavou pohankovou bagetku a pomalou chůzí pokračoval až do ulice Pod kaštany. Cestou přemýšlel o nabídce, kterou dostal od paní Pokorné na koupi domu po její sestře. Ani jemu se nijak zvlášť nezdála lákavá představa bydlení v domě po zavražděné, ale na druhou stranu ten domek byl hezký, pohodlný, s hezkou zahradou a tak akorát velký pro mladou rodinu a Marek chtěl mít rodinu. Nejlépe s Veronikou. Žádný další takový dům tu k prodeji nebyl a nevypadalo to, že někdy v dohledné době bude. A že v něm došlo k vraždě? Vraha přece dopadli, sedí ve vazbě a pak ho čeká dlouhý pobyt v nápravném zařízení. Přece by nevěřil na strašidla.
Došel až k vrátkům do Hladíkovic vilky a otevřel si vchodové dveře vlastním klíčem. V domě nikdo nebyl, prošel tedy chodbou až k zadnímu vchodu vedoucímu do zahrady a vyhlédl ven. Manželé Hladíkovi seděli pod košatou jabloní u zahradního stolu a užívali si krásného letního podvečera.
„No konečně jste doma, pane kolego,“ zahlaholil na něj doktor Hladík, „pojďte k nám, my tu umíráme zvědavostí, co se to dneska stalo.“
Marek k nim došel, usedl a tašku s nákupem odložil na dřevěnou lavici vedle sebe. Paní Hladíková mu nalila do sklenice domácí ledový čaj a nabídla chléb s máslem posypaný pažitkou. Skromné, ale nesmírně chutné jídlo, neboť chléb byl kváskový, z celozrnné žitné mouky, zadělaný a upečený v domácí pekárně paní domu. Marek neodolal. Jak se do krajíce zakousl, viděl, že mu oba manželé visí na rtech a čekají, že se s nimi podělí o podrobnosti z jeho dopoledního dobrodružství.
„Byl jsem u otce Ječmínka,“ začal, když konečně polknul první sousto, „našel mrtvolu a byl z toho v šoku.“
„Viděl jste ji?“
„Tu zabitou? Viděl, ale nepoznal jsem ji. Podle všeho to byla naše pacientka, pane doktore, ale neznal jsem ji. Nějaká Milada Čáslavová.“
„Mladá, hezká, tmavovlasá?“ zeptal se doktor Hladík, „jestli je to ona, tak ta u mne byla jen jednou. Když se přišla zaregistrovat.“
„U mne taky nebyla, někteří lidé holt mají štěstí na pevné zdraví.“
„V jejím případě to nebylo jen štěstí,“ vložila se paní Hladíková, „pokud vím, Miládka se vyznala v bylinkách a hodně dbala na zdravou stravu.“
„Vy jste ji znala, paní Hladíková?“ zajímal se Marek, „snad vám taky nevěštila z karet.“
„To opravdu ne, ale znala jsem ji, hlavně teda její matku, ale víc znám manželku jejího strýce. To je chudák ženská.“
„Jak to?“
„Ten její je hrozný hulvát a myslím, že i násilník. A přitom je silně věřící.“
„Jak se jmenuje?“
„Mareš, Arnošt Mareš. Takový hřmotný chlap to je.“
„Tak ten byl dneska dopoledne u mne v ordinaci a vyptával se na tu mrtvou. Mluvil o ní jako o čarodějnici.“
„Víte, já myslím, že není úplně normální,“ snížila paní Hladíková hlas do šepotu, „když tenkrát zjistil, že Miládka zdědila úspory po svém dědovi, málem ho trefil šlak. A jeho paní pak chodila skoro týden s modřinou v obličeji. Tvrdila, že se bouchla o dveře.“
„Myslíte, že ji mohl zabít on?“ zeptal se Marek dychtivě.
„Pane kolego, vám to jednou nestačilo?“ pokáral ho doktor Hladík, „člověk by si myslel, že vám jedno setkání s vrahem nadobro vyžene myšlenky na podobná dobrodružství z hlavy.“
„Nebojte se pane doktore, nestojím o další podobnou konfrontaci. Ale copak za to můžu? Táta je policajt, strejda, jeho bratr, je policajt, děda byl policajt. Vám přece nemusím nic říkat o genetice.“
„Vy jste nechtěl být policistou?“ zajímala se paní Hladíková.
„Nechtěl,“ odpověděl Marek naprosto upřímně, „já chtěl být vždycky obvoďákem. Mít pevnou pracovní dobu a v ordinaci hezkou sestřičku. A těšil jsem se, že mi babky z vesnice budou nosit domácí vajíčka a občas králíka.“
„Málem bych zapomněla,“ plácla se paní Hladíková dlaní do čela, „byl tu mladý Burda, od té staré paní Burdové. A přinesl vám králíka.“
„To si ze mne děláte legraci, žejo?“ vyvalil Marek oči.
„Obávám se, že nikoliv, pane kolego, já u toho byl taky. Máte ho v lednici.“
„Ale já vám přísahám…..“
„Klid mladíku, paní Burdová tohle dělá poměrně často. Mě posílala králíka vždycky, když jí došly léky na tlak.“
„Ale co tím budu dělat?“
„Budete tu mít na víkend slečnu Veroniku? Tady Olinka by vám ho mohla připravit na smetaně, co vy na to? Nebo raději na divoko?“
Kapitola 9
Vítek se dal do práce sotva v zasedačce osaměl. Nejdříve propojil svůj služební laptop s tiskárnou, laskavě zapůjčenou ochotnou paní starostkou. Otevřel si v něm evidenci obyvatel a vyhledal Miladu Čáslavovou. S uspokojením konstatoval, že to byla bezúhonná mladá žena bez záznamu v rejstříku trestů a dal tisknout její fotografii. Z nově došlých emailů vybral ten od policejního fotografa, ve kterém mu poslal fotky z místa nálezu mrtvé a z jejího domu. Dal tisknout ty nejpovedenější. Nechal tiskárnu pracovat a rozhlédl se po zdech místnosti. Uprostřed jedné dlouhé stěny visela velká mapa obce a okolí a kolem ní po obou stranách byla spousta volného místa. Vstal, přitáhl si velkou krabici kancelářských potřeb, taktéž pozornost laskavé paní starostky, a vylovil z ní klubko lepicí pásky a nůžky. V rohu zahlédl roli obyčejného balicího papíru. Odstřihl dva dlouhé pásy a lepicí páskou je připevnil vedle sebe na zeď. Nahoru doprostřed přilepil fotografii oběti staženou z evidence osob. Miladě to na ní moc slušelo, dlouhé tmavé vlasy jí volně splývaly kolem obličeje a lehce se usmívala. Po stranách začal postupně přilepovat fotografie z místa nálezu u hřbitovní brány a z druhé strany pak ty z Miladina domu. Když byl hotov, sedl si na stůl a uspokojeně si prohlížel své dílo.
„No teda Vítku,“ ozvalo se za ním uznale, „ty nezahálíš.“
Vítek majora Krčila neslyšel vstoupit a leknutím málem spadl ze stolu.
„Moc toho zatím nemáme,“ konstatoval major, „tak si zatím sesumírujeme co máme,“ a pohodlně usadil na židli čelem k fotkám na zdi, nohy si natáhl před sebe.
„Oběť je Milada Čáslavová. Svobodná, 27 let, bydlela na samotě za vsí v chalupě po babičce. Podle toho co víme, živila se jako videoblogerka a kartářka. Nalezena místním knězem, otcem Ječmínkem, pověšená na hřbitovních vratech. Vypadá jako ukřižovaná, nezdá se vám?“
„Myslíš, že ji zabil nějaký bigotní katolík? Že ji považoval za čarodějnici?“
„A proč ne, nebylo by to v dějinách církve poprvé.“
„Nespletl sis letopočet? Nežijeme ve středověku. A pokud vím, čarodějnice spíš upalovali.“
„Byl liják a bouřka.“
„To jakože mu nechtěla chytit? Neblbni prosím tě. Musíme o té holce zjistit co nejvíc. S kým se stýkala, s kým měla spory, kdo k ní chodil a kdy. Zítra se Sedláčkem obejdete vesnici. Promluvíte si s každým. Kojence můžete vynechat. Pokud někoho nenajdete doma, vrátíte se tam později.“
„A co dneska?“
„Dneska si promluvíme s nějakým Josefem Krčmářem. Podle všeho měl s poškozenou vztah, který před časem skončil. A až s ním skončíme, tak si zajdeme pro rozumy do místní hospody. Tam se člověk na vesnici obyčejně dozví nejvíc.“
Vítek vzal svůj notes a chvíli v něm listoval.
„Ten Krčmář tam ráno byl. Nic neviděl, nic neslyšel. O tom, že by ji nějak blíže znal mi nic neřekl.“
„O důvod víc si s ním promluvit. Sekretářka sice tvrdí, že se rozešli v dobrém, ale kdo ví jak.“
Major vstal ze židle a vyčkávavě se na Vítka zahleděl.
