Článek
„Jojo,“ Vítek vážně pokýval hlavou, „o tom mluvil. Prej tady teď toho mají plno. A moc by se mu hodil nějaký lump a recidivista, komu by to mohli pověsit na krk.“
„Kristova noho, to nemyslíte vážně, já vám pánové přísahám…“
„Nepřísahej a styď se,“ zahromoval na něj major, „jak je to dlouho, co tě pustili?“
„Rok a půl, ale já fakt v ničem nejedu, šmarjápano, snad mi věříte.“
Na stole jim přistáli tři orosené půllitry.
„Tak poslouchej ty vejlupku,“ major k mužíkovi přisunul jednu sklenici a sám se chopil další, stejně jako Vítek, „já se teď budu chvíli tvářit, jako že ti věřím. Pracuješ?“
„Víte jak to je, pane major,“ zasmušil se, „dneska o pořádnou práci člověk jen tak nezavadí.“
„To ti věřím, zvlášť když má rejstřík popsanej od shora dolů.“
Major Krčil se zhluboka napil, odložil sklenici na stůl a přísně se zadíval chlapovi do očí.
„Co víš o tom, co se tu včera v noci stalo?“
„Ježišimarjá, nic, vážně, však mě znáte, nikdy žádný násilí.“
„No dobrá,“ pokýval major hlavou, „ale kdyby se k tobě něco doneslo, okamžitě mi to nahlásíš, okamžitě, jasné?“
„Jasný, hned vám to vohlásím, jako že je Bůh nade mnou,“ mužík dopil pivo na jeden zátah, vyskočil a mazal k východu.
„Kdo to byl?“ zeptal se Vítek.
„Kája Kos, vulgo černej pták, známá firma. Jeho specialitou je zahradní technika, kterou vybírá ze zamčených kůlen.“
„Myslíte, že s má něco společnýho s naším případem?“
„Moc pochybuju, v jednom nekecal. Nikdy neměl na krku násilí, jen zlodějiny.“
„Mohl u Miládky krást, nachytala ho, tak ji oddělal.“
„Nenašli se žádné stopy po násilném vniknutí, nevíme ani, jestli se tam něco ztratilo. A pak, kdyby ho nachytala při krádeži, proč by ji věšel na vrata hřbitova?“
„Aby nás zmátl.“
„Kája? Na to není dost chytrej ani rafinovanej. Kdyby to bylo jak říkáš, možná by ji vzal něčím po hlavě a utekl. Navíc, vrah ji musel nějak k tomu hřbitovu dopravit, Kája nemá auto a ani řidičák.“
„On nemá řidičák? Je to vůbec v dnešní době ještě možný?“
„Budeš se divit, ale je. Byl tak často hostem v našich nápravných zařízeních, že si ho prostě nestihl udělat.“
Oba kriminalisté dopili a čekali až hostinský dojde k jejich stolu. Vítek znovu přejel pohledem osazenstvo dvora a pořádně se zadíval na vysokého, asketicky vyhlížejícího muže s orlím nosem, který předtím vedl řeči o čarodejnicích.
„To byl ten, co nám skočil pod auto, ne? Kdo to je?“
„To jel pan Rytych, něco jako kostelník nebo co.“
„Divnej pavouk.“
Hostinský k nim přispěchal a sebral prázdné půllitry.
„Dáte si ještě dvě, pánové?“
„Pane hostinský, bylo by možné tu u vás přenocovat, možná i na pár dní, a dostat něco k jídlu?“
„To víte, že jo. Jedni lufťáci předevčírem odjeli a další nečekám dřív než za týden. Sem moc turistů nejezdí. A s tím jídlem, no, mám tam jen guláš a nebo utopence.“
„Fajn, tak nám nachystejte pokoj a my si zatím dáme ten guláš. A pivo taky.“
Chvíli seděli mlčky a poslouchali útržky hovorů od okolních stolů, když tu najednou Vítek něco zamumlal, vyskočil a pospíchal ke vchodu. Major Krčil se po něm překvapeně ohlédl, ale když ho uviděl, jak s neodolatelným úsměvem oslovil hezkou brunetku s brýlemi a rozčepýřeným účese, mávl v duchu rukou a polohlasně si pro sebe zabručel:
„Ani při vyšetřování vraždy si nedá pokoj.“
Kapitola 11
Marek zaparkoval kolo do garáže v suterénu a otřel si pot z čela. Přesně tohle potřeboval, dlouhou vyjížďku po okolních kopcích v letním podvečeru. Jen to vedro už by mohlo trochu ustat. Vyběhl po schodech nahoru do své garsonky a rovnou se vrhnul do koupelny pod sprchu. Po chvíli si, už vymydlený a oblečený, vytáhl z mrňavé ledničky uzenou tresku, nalil si sklenici bílého vína a sešel dolů, ven do zahrady. Jako každý večer, i dnes našel Hladíkovi sedět pod košatou jabloní.
„Můžu se přidat?“ zeptal se zcela zbytečně a usadil se.
Paní Hladíková jen zvedla oči od křížovky a usmála se na něj, doktor Hladík hned vytahoval šachovnici ze šuplíku dubového stolu.
„Jen pojďte, pane kolego, už mi tu bez vás bylo smutno. Ale nebojte, nechám vás se v klidu najíst.“
Marek se pustil do jídla a upíjel k němu víno. Chvíli společně mlčeli, pak to doktor Hladík nevydržel, už už myslel, že samou zvědavostí praskne.
„Je něco nového? Už mají nějakou stopu?“ vybafl na Marka.
„Nevím,“ potřásl hlavou Marek, „celý odpoledne jsem byl v jednom kole, nemluvil jsem s nimi.“
„Chudák starý Ječmínek, pro toho to musel být pořádný šok.“
„To vám teda povím,“ souhlasil Marek, „to by byla rána i pro silného, mladého člověka.“
„Nenechte se zmást, pane kolego,“ zasmál se Hladík, „otec Ječmínek se nezdá, vypadá sice možná jako sušinka, ale nakonec nás ještě přežije všechny.“
„Dneska ráno jsem myslel, že to bude jeho poslední hodinka, měl jsem nutkání ho poslat do Jihlavy rychlou.“
„No to byste tomu dal, ten by vám vyčinil. Kdepak, ten je zdravý jak řípa, veselá mysl, střídmá strava a srdce jako zvon.“
Na chvíli se odmlčeli, Marek dojedl svou skromnou večeři a upíjel pomalu víno. Kochal se pohledem na kvetoucí záhony, pýchu paní Hladíkové, a nechal myšlenky volně plynout.
Vyrušilo je vrznutí branky a veselý ženský hlas zvolal: „Haló, je někdo doma?“
Paní Hladíková zvedla hlavu od křížovky a otočila se: „tady jsme!“
Po cestičce přispěchala starší, vysoká paní ve sportovním. V ruce nesla košík.
„Dobrý den, paní Součková,“ pozdravili ji sborově.
„Copak nám to nesete?“ zeptala se paní Olinka.
„Moji kluci konečně otrhali třešně, je toho tolik, že nevím co s tím. Tak jsem vám pár donesla. Vy si s tím určitě poradíte.“ položila košík na lavici vedle doktora Hladíka.
„Tak se přece posaďte,“ vyzvala ji paní Hladíková, „dáte si s námi něco studeného k pití?“
„A víte, že bych si dala? Skoro večer, a pořád takový hic.“ usedla na lavici a kapesníkem si otřela čelo. Paní Hladíková odešla do domu a za minutku se vrátila s podnosem se džbánem ledového čaje a sklenicemi.
„Poslužte si, je domácí.“
Nemusela nikoho dvakrát pobízet, posloužili si všichni.
„To je hrozná věc, co se stala v Jinonicích, viďte,“ zapředla hned hovor o vraždě a podívala se Markovi přímo do očí, „vy jste byl prej, pane doktore, zase přímo u toho?“
„No, jak se to vezme, tentokrát jsem mrtvou nenašel já, ale chudák otec Ječmínek.“
„Taková hrůza,“ otřásla se paní Součková, „je to pravda, že byla ukřižovaná?“
„Našli ji viset na vratech u hřbitova, jestli byla přímo ukřižovaná, to nevím.“
„Nic bych za to nedala, že v tom má prsty ten její hroznej strýc. Včera večer zas dělal kravál a pak někam vypadl. Ani nevím, kdy se vrátil.“
„Mareš?“ zamračila se paní Hladíková, „snad zase neublížil svojí ženě. Co já se do ní namluvila, ať od něj uteče.“
„Nemá to s ním lehký,“ pokývala hlavou upovídaná návštěva, „když onehdá řešili to dědictví byl u nich kravál snad každej den, pak se to uklidnilo. Teď to začalo znovu.“
„A proč, víte to?“ Marek se zvědavě naklonil dopředu, „co se stalo?“
„Nevím to jistě, ale asi jde pořád o to samý. Včera na ni řval, že té čarodějnici nenechá ani pětník.“
„S tím asi nic nenadělá, pokud jednou starý děda odkázal úspory Miladě, tak jsou její,“ namítla paní Hladíková.
„Teď asi stejně přejde její majetek na její rodiče, když je po smrti,“ přidal se doktor Hladík, „Mareš z toho stejně neuvidí ani vindru.“
„Možná mu nešlo ani tak o to, aby dostal ty peníze on sám, ale spíš aby je nedostala Milada. Nevím, proč mu tak vadila.“
„On je prostě takovej zapšklej bručoun,“ zhodnotila ho paní Součková, „pořád se ohání křesťanskou vírou, ale láska k bližnímu mu nic neříká. Nemá rád lidi.“
Dopila čaj a vstala” „tak já nebudu rušit a půjdu, děkuju za občerstvení.“
„Děkujeme za třešně a co košík? Ten si nevezmete?“
Paní Součková jen mávla rukou: „To nespěchá, já si pro něj někdy přijdu. Tak hezký večer.“
Sotva za ní zaklapla branka, doktor Hladík už rovnal figurky na šachovnici. Marek se s ním sice pustil do hry, ale myšlenky se mu toulaly bůhví kde.
„Pane kolego, vy dneska hrajete jako když koza tancuje,“pronesl znechuceně starý pán, „na co proboha myslíte?“
„Že se tak ptáš,“ zasmála se paní Olinka, „pan doktor má nový případ. Je vás proboha prosím,“ obrátila se k Markovi, „buďte tentokrát opatrnější. Ať to zase neskončí nějakým zraněním.“
„Ale kde, paní Hladíková, myslím na něco úplně jiného,“ ohradil se Marek s úsměvem, „přemýšlím o tom, že tu koupím domek.“
„A který?“ zeptal se zvědavě doktor Hladík.
„Paní Pokorná mi nabídla ten .. no víte… ten po její sestře. Mě by se líbil, ale Veronika o tom nechce ani slyšet.“
„Snad není pověrčivá?“
