Článek
Kapitola 15
Kapitán Zdeněk Novák nezahálel. Na velkou bílou tabuli magnetem připevnil fotku oběti, ve zkratce vypsal barevnými fixami poznámky a přidal kopie zpráv z laboratoře i fotky možných podezřelých. Major Krčil si jeho dílo zálibně prohlédl a uznale ho poplácal po rameni. Přelétl očima svoje spolupracovníky, rozesazené kolem tabule a pokýval hlavou.
„Tak se do toho dáme,“ ukázal na Zdeňka, „co pro nás máš?“
„Zatím nic moc,“ Zdeněk se natáhl pro svůj tablet a ťuknutím ho přivedl k životu,” v laptopu ani v počítači nic moc zajímavého. Prošel jsem emailovou korespondenci, ale žádné výhružky ani nic podobného. Zdá se, že si tím věštěním vydělávala docela slušně. Požádal jsem o výpisy z banky, pravidelně jí chodily peníze po menších částkách, z českých bank i zahraničních. Taky dostávala pravidelně platby z Youtube.”
„Kolik jí to tak vynášelo?“ zeptal se Vítek zvědavě.
„Kolem třiceti tisíc za měsíc, v průměru. Platila si sama zdravotní a sociální, docela dost dávala za internet a telefon. Mimochodem, kde je její telefon?“
„V domku asi nebyl, to by ho technici našli,“ zamručel major Krčil, naštvaný sám na sebe, že ho to samotného nenapadlo.
„Nebyl, mluvil jsem se Cvrčkem. Telefon se nenašel ani v domku ani na hřbitově. Ale zjistil jsem číslo podle faktur operátora a požádal o výpis hovorů a sms zpráv. Mělo by to být zítra. A zařídil jsem lokaci, ale je nedostupný. Předpokládám, že vrah ten telefon vzal a buď z něj vytáhl simku nebo ho zničil.“
„Fajn, takže tohle bude tvoje priorita, zjistit poslední kontakt před smrtí, nejčastější kontakty a tak dále. Co máme dál?“
„Našli se vzorky DNA v ložnici, já navrhuju odebrat vzorek všech chlapů z té vesnice a porovnat to.“
„No, všech snad ne,“ opáčil major Krčil, „ale ty se Sedláčkem vytipujete všechny, kdo by mohli přicházet v úvahu jako sexualní partneři. A nejen z Jinonic, vezmete i okolní vesnice a Bartošovice.“
„Kdy to chcete spustit šéfe?“
„Co nejdřív,“ dostalo se mu strohé odpovědi.
„Tak dál, vesnice je hotová?“ otočil se major k Sedláčkovi.
„Hotová, pane majore,“ horlivě přikývl Sedláček, „ale je to bída. Nikdo nic neviděl ani neslyšel, většina lidí spala. Pár lidí nebylo doma vůbec, ale mají alibi, noční šichty a tak.“
„To se dalo čekat, pokud je vrah z vesnice, tak nám to asi hned sám nepřizná, že v noci nespal, ale vraždil. Tak dál, možní podezřelí,“ otočil se k tabuli a ukázal na Marešovu fotku, „Mareš, strýc oběti a násilník. Jeho manželka je se zraněním v nemocnici, místní ho zatím dělají za ublížení na těle. Podle více zdrojů oběť nenáviděl, ale důkazy proti němu zatím nejsou. Jeho žena tvrdí, že byl tu noc s ní. Budeme na něm ještě pracovat. Kdo další?“
Přihlásil se Sedláček.
„Máte slovo, strážmistře,“ ukázal na něj major.
„Nevím, jestli to k něčemu bude, ale prej ji nesnášel ten Rytych, co dělá asistenta panu faráři.“
„Jo, to můžu potvrdit,“ přidal se Vítek, „ten člověk je vůbec divnej, mám z něj osypky.“
„Divnejch lidí běhá po světě mnoho a nedělá to z nich vrahy. Jaký by měl motiv, ten Rytych?“
“Je fanatik, “zabručel Vítek, „mohla mu vadit jen tak z principu.“
„To sice mohla, a určitě pana Rytycha povedeme v patrnosti. Ale zatím na něj nemáme ani Ň. Nemáme motiv ani důkazy. Někdo další?“
„Ale stěr mu uděláme ne? Myslím Rytychovi.“
„Ano, Vítku, stěr mu uděláme. Ale pochybuju, že by takový náboženský fanatik, jak ty říkáš, zahýbal svojí manželce s čarodějnicí. Koho tam máme dál?“
„Vůbec se mi nelíbí ten Krčmář,“ ozval se znovu Sedláček, „sice nám všichni tvrdí, že se rozešli před časem a v pohodě, ale kdoví.“
„Pan Krčmář, ano. Správná připomínka. Má alibi?“
„Byl v Okrouhlicích v hospodě až do zavíračky a pak šel domů k hostinské. Nějaká Alice Lotreková, asi pětatřicetiletá, rozvedená, bez záznamu. Odjel od ní někdy nad ránem.“
„Může to někdo další potvrdit?“
„Tak v té hospodě ho viděli místní štamgasti, ale dál nikdo. Jenom ta hostinská.“
„A nikdo ho neviděl odjíždět?“
„Pokud vím, tak ne.“
„Fajn, takže až budou zařízený stěry DNA, tak to ještě prověříte. Ještě máme něco?“ odpovědí mu bylo jen trojí zavrtění hlavou.
„Tak fajn, všichni víte, co máte dělat. Zítra v 7 ráno odjezd do Jinonic.“
„Co budete dělat vy, šéfe?“ zeptal se zvědavě Vítek.
„Já jdu projít svodky a otravovat na majetek. Zajímá mě, co v té vesnici dělá Karel Kos. Protože jestli se vrátil k řemeslu, mohl být zrovna tu noc někde venku a něco vidět nebo slyšet.“
Kapitola 16
Otec Ječmínek se věnoval své oblíbené činnosti. Seděl u kuchyňského stolu a probíral se obecní kronikou a starými farními záznamy. Se zalíbením listoval zápisy z počátku minulého století a z doby, kdy se rodila nová republika, když ho vyrušil domovní zvonek. Překvapeně se podíval na hodiny, odstrčil židli a důstojným krokem se beze spěchu vydal ke dveřím. U branky našel udýchaného a zpoceného doktora Dostála, jak se opírá o své zaprášené kolo a vesele se na něj usmívá. Otevřel doširoka dveře a pospíchal k brance.
„Ale vítejte, pane doktore,“ zahlaholil s úsměvem, „co vy tady? A proč se tak týráte na tomto mučidle?“
„Ve zdravém těle zdravý duch, otče, však to znáte. Jel jsem kolem a napadlo mě, že vás zkontroluju, jen tak pro jistotu. Ale vidím, že jste naprosto v pořádku.“
„Jen pojďte dál, chlapče, potřebujete se osvěžit. Mám vynikající šípkový čaj, pořádně vychlazený.“
Přidržel Markovi otevřenou branku a počkal až si opře kolo o kmen zakrslé jabloně. Pak ho uvedl do kuchyně. Marek si odepjal přilbu, posadil se ke stolu a zatímco si stahoval cyklistické rukavice, se zájmem si prohlížel písemnosti rozložené na stole.
„Copak to tu máte, otče?“
Starý farář postavil na stůl džbán naplněný jasně červenou tekutinou a dvě sklenice. Do obou nalil a jednu podal Markovi. Ten s povděkem přijal a zhluboka se napil.
„To vás bude zajímat, pane doktore,“ natočil otec Ječmínek starou kroniku směrem k Markovi, „podívejte se.“
Marek odložil sklenici a pomalu pročítal záznam z roku 1919.
„Hm, do obce přibyla zubožená a chudá Klára s děckem. Jest nemajetná a nemoha obživu nalézti, ujal se jí sedlák Kulín. Za práci na statku a posluhu, poskytnul jí střechu nad hlavou a zaopatření. Klára jest vdovou po vojínu, který na konci války pad. No ano, je zajímavé, v jaké se Československo rodilo chudobě. Takových příběhů a mnohem smutnějších musely být stovky.“
„Tenhle by vás ale měl zajímat, pane doktore,“ usmál se farář tajemně, „víte, kdo bylo to Klářino děcko?“
„Jak bych to mohl vědět?“ zeptal se Marek překvapeně.
„To neuhodnete. Bylo to děvče a jmenovala se Marie. Mám podezření, že byla ve skutečnosti nemanželská, jestli nějaký vojín existoval, tak se s Klárou nejspíš nestihl oženit, než padl. Klára jeho jméno nikdy neprozradila, takže se její dceři říkalo Marie, dcera Klářina. Později Klárová.“
„To je všechno jistě moc zajímavé, ale….“
„Trpělivost, pane doktore. To nejzajímavější teprve přijde. Klára pracovala u sedláka za stravu a byt a když měla náhodou volno, chodila po loukách a po lese a sbírala bylinky a dělala z nich různé čaje, tinktury a masti. Pár lidem ze vsi pomohla od takových těch běžných obtíží, ale jednoho dne onemocněl sedlákův synek Jarmil. Kulín poslal pro doktora do města, ale chlapci bylo hůř a hůř a doktor si nevěděl rady. Nakonec ho vyléčila Klára směsí bylinek. Sedlák jí byl vděčný, ale znáte lidi. Začali si na ni ukazovat a kolovaly řeči, že chlapce uhranula aby ho pak mohla léčit. Sedlák jí raději daroval kus pozemku u lesa a nechal jí tam postavit chalupu. Nebo spíš takovou chajdu, nic luxusního, ale obydlí to bylo. Později, za krize, se dala dohromady s jedním potulným kameníkem, společně chalupu přestavěli a zvelebili.“
„Pořád velmi zajímavé, ale….“
„Snad mě nechcete zklamat, pane doktore…. Chalupa u lesa, na samotě za vsí…..“
„Chcete snad říct….“
„Ano, ona Marie, dcera Klářina, je prababička naší ubohé, zavražděné slečny Milady. I ona se věnovala bylinkám a přírodní medicíně a v té chalupě prožila celý svůj život. Vzala si hodného mužského, měli spolu šest dětí, ale jen tři se dožily dospělosti, jedno z nich byla Miladina babička. Po druhé válce se všechno změnilo, ale paní Marie dál žila po svém. Pamatuju ji, byla to milá a věčně dobře naladěná stařenka. Milada byla jediná z rodiny, kdo s ní sdílel její zálibu v léčivkách a síle přírody.“
„Velmi zajímavé…“ mumlal Marek a otáčel listy staré kroniky obce.
„Chcete slyšet ještě něco zajímavějšího?“
„Ten příběh má pokračování?“
„Spíš naopak. Podívejte se,“ farář se zatvářil tajemně a ze zásuvky stolu vytáhl kopie jakýchsi prastarých tisků.
„Když se krátce po sametové revoluci začalo s rekonstrukcí střechy kostela a boční lodi, našli dělníci v tajné schránce v sakristii kroniku z patnáctého století, dočista zachovalou. Našly se tam i jiné věci, ale to není podstatné. Originál kroniky a ty další předměty jsou teď v muzeu v Jihlavě. Ale k věci. V téhle kronice je záznam o jedné nepříjemné události z roku 1419. Krásná nevlastní dcera místního mlynáře otěhotní s čeledínem. Otčím ji vyžene, milenec opustí, ona se tedy usídlí v jeskyni v lese. Dítě zemře brzy po narození. Dívka žije v jeskyni, sbírá byliny, loví drobná zvířata, nenávidí lidi a místní se jí bojí a říkají o ní, že umí čarovat. O svatojakubské noci se vesničané rozhodnou, že ji zajmou a upálí. Vezmou pochodně, vidle a kosy a vydají se k její jeskyni. Když vejdou do lesa, strhne se veliká bouřka, přesto dojdou až k jeskyni. Žena vyjde ven, roztáhne ruce, zvedne hlavu i ruce k nebi a začne zpívat divnou písničku v divném jazyce. Vesničané zkoprní. Najednou ji ozáří blesk, zvedne se divoký vítr a začnou padat větve ze stromů. Vesničané se dají na útěk. Ženu už nikdy nikdo nespatří.“
„A jak to spolu souvisí, pokud tedy nějak?“ zeptal se Marek zvědavě.
„Toto se stalo na svatého Jakuba. V roce 1419.“ kněz vzal do ruky kroniku a ukázal Markovi záznam z roku 1919, „a podívejte se, kdy přišla do vesnice Klára.“
„Na svatého Jakuba roku devatenáctistého devatenáctého…,“ udiveně zvedl hlavu a upřeně se na starého pána podíval, „snad nevěříte na duchy, otče?“
„Ale kdepak,“ zasmál se farář, „ale je to hezká náhoda, nemyslíte? Chci tím jen říct, že nejsem jediný, kdo zná tu legendu a staré farní zápisy. A lidi sice už dneska sice neberou do rukou vidle a cepy, ale zase tak moc se nezměnili. I dnes by mnozí s chutí upalovali nejen čarodějnice.“
„To máte pravdu. Myslíte, že někdo z těch co tenhle příběh znají Miladu zabil? To se mi moc nezdá. Proč zrovna teď? Přece k vraždě musíte mít pořádně vážný důvod.“
“Netvrdím, že si někdo hrál na inkvizici a chtěl z ní vyhnat ďábla. Ale myslím, že i to je třeba vzít do úvahy jako možnost. Promluvím si o tom s tím majorem z kriminálky. Vy se s ním znáte…
