Článek
„Jedu do Jihlavy za náčelníkem, mám toho po krk. Zkusím ze státního zástupce vymámit příkaz k prohlídce u toho Rytycha. Sakra, už přece musíme něco najít, čeho by se člověk mohl chytit.“ po tomto výlevu se na ně otočil.
„Vy dva, tady máte číslo Kosova telefonu. Chci ho lokalizovat a chci výpis jeho hovorů a zpráv. Zařiďte to.“ Pak sebral klíče od služebního auta a na rozloučenou za sebou práskl dveřmi.
„Teda, to byl čardáš,“ řekl Sedláček a uznale pokýval hlavou.
„To ještě nic nebylo,“ mávl Vítek rukou, „dáme se do toho.“
Nic moc si od lokalizace Kosova telefonu neslibovali, takže nemohli být příliš zklamaní, když se dozvěděli, že telefon je momentálně nedostupný. Naposled byl aktivní v noc Kosovy smrti a to někde v centru Jinonic. To jim moc nepomůže. Pokud ho vrah vzal, bude teď Bůh ví kde. Požádali alespoň o detailní výpis hovorů a zpráv a požádali, aby tyto laskavě doručili co nejdříve kapitánu Zdeňkovi Novákovi. Ten bude mít radost, pomyslel si Vítek, když mu zazvonil telefon.
„Slyším, šéfe. Dají nám ten příkaz k prohlídce?“
„Sice obtížně, ale nakonec se nám podařilo pana soudce přesvědčit. Zatím ho nenápadně hlídejte. I když ten asi nikam utíkat nebude.“
V domku Rytychových bylo hrobové ticho a na zvonění a bouchání na dveře nikdo nereagoval. Vítek se ještě jednou bezvýsledně opřel do zvonku. Nic.
„Nejsou doma,“ informoval ho bezelstně strážmistr Sedláček a Vítek na něj vrhl vražedný pohled.
„Děkuju za informaci, Šerloku. Samotného by mě to nenapadlo.“
Co teď? Vítek v duchu vyloučil možnost, že by Rytych a jeho žena utekli před spravedlností. Nemohli přece tušit, že se na ně chystají. Poslal Sedláčka dozadu za dům propátrat zahradu a sám hlídkoval před vchodem.
Čekat nebo se vydat Rytycha hledat? Toť otázka přímo hamletovská. Osud ji vyřešil za něj. Zrovna když v zatáčce zahlédl, jak se přibližuje služební auto majora Krčila následováno dvěma policejními vozy, objevil se Rytych se svou ženou z druhé strany. Vítkovi spadl kámen ze srdce. Rytychovi nevypadali, že by snad měli co skrývat, na jejich tvářích se zračilo spíš znechucení než strach z odhalení. Došli k němu zrovna v okamžiku, kdy kolona aut zaparkovala před brankou, Sedláček se vynořil zpoza rohu ze zahrady a major Krčil vystoupil z auta následován skupinou tří uniformovaných policistů.
„Co zase chcete?“ vyjela na kriminalisty paní Rytychová a manželovu snahu o zdvořilý pozdrav nebrala na vědomí.
„Pane Rytychu,“ oslovil major Krčil muže a jeho ženu s chutí ignoroval, „zde máme soudní příkaz k prohlídce vašeho domu a venkovních prostor. Umožníte nám vstup dobrovolně?“
Rytych zbledl a zalapal po dechu. Vzápětí se ukázalo, že to bylo z rozčilení nikoliv ze strachu z odhalení, jelikož se hned zhluboka nadechl a velmi důrazně se proti takové drzosti začal ohrazovat. Major Krčil přerušil jeho litanii jednoduše tak, že ho odstrčil a sám otevřel vstupní dveře do domu. Rytych zůstal stát, neschopen slova jen naprázdno lapal po dechu.
„Vítku, vy dva si vezmete kuchyň a obývací pokoj, Sedláček venek a zahradní stavby, vy se mnou do ložnice. Hledáme zbytky odtahového lana a cokoliv dalšího, co by mohlo souviset se smrtí Milady Čáslavové a Karla Kosa.“
Bez dalšího strčil úřední lejstro zkoprnělému Rytychovi do ruky, lehce ho odsunul stranou a prošel dovnitř. Paní Rytychová vypadala, jako by měla omdlít.
Sedláček byl rád, že se nemusí přehrabovat ve spodním prádle obou manželů a s chutí se pustil do prohlídky zahradní kůlny, zatímco jeho dva kolegové v uniformách pročesávali trávník a okrasné dřeviny. Pořád ještě mu bylo proti srsti nahlížet do nejhlubšího soukromí cizích lidí. Postupoval pečlivě a systematicky. Poté, co prohlédl zahradní techniku a větší nástroje, zaměřil se na starý, polorozpadlý příborník, nyní sloužící jako úložný prostor na drobnosti, šroubky, matičky, semínka a podobné věci. Všechny zásuvky vytahal a pečlivě prohlédl jejich obsah a jednu po druhé zase zklamaně zasouval zpět. Poklekl a otevřel dvířka spodní skříňky, kde byly uložené staré noviny a časopisy, podsedáky na zahradní nábytek, staré ručníky a jiné harampádí. Probral hromádku zašlých a povětšinou potrhaných ručníků a snažil se je uložit zpět, ale něco mu vzadu překáželo. Zašmátral rukou u zadní strany skříně až narazil na to, co hledal. Vytáhl ho a srdce se mu rozbušilo překvapením i radostí. Jeho ruka navlečená v jednorázové rukavici svírala rozřezané zbytky vlečného lana zabalené do špinavé igelitové tašky.
Zavýskl a potom co nález na místě vyfotil, spěšně se vydal do domu, div že neběžel. S patřičnou hrdostí podal svůj úlovek majoru Krčilovi. Ten ho pochvalně poplácal po rameni a zavolal na Vítka.
„Soudě podle fotek a popisu od Krčmáře je to ono,“ potvrdil Vítek k čemuž mu stačil jeden letmý pohled.
„Tak abysme šli, už jsme ztratili dost času,“ zavelel major Krčil, „pane Rytychu, půjdete s námi.“
„A to jako proč?“ zeptal se Rytych udiveně.
„Tohle znáte?“ ukázal mu major nalezené lano, nyní zabalené v označeném sáčku na důkazní materiál.
„Nikdy jsem to neviděl,“ opáčil Rytych.
„Jste si jistý? Máme totiž svědka, který vám tohle lano poskytl.“
„To není možné, váš svědek si vymýšlí!“
„Budete mít dost příležitostí se k tomu vyjádřit. Jdeme.“
Uniformovaní policisté ho vyvedli ven na náves a před zraky mnoha obyvatel vesnice, které k jejich domu přilákala přítomnost policejních aut, ho posadili do jednoho z vozů. Pak se celá kolona dala do pohybu, směrem na Jihlavu.
Kapitola 24
Na to, že byl další tropický den, měl Marek v ordinaci napilno. V době dovolených zastupoval za kolegu, který se odjel s rodinou rekreovat k moři a navíc si vzal na starost péči o seniory z domova Zátiší. Dopisoval chvatně údaje do evidence, aby mohl vzít dalšího pacienta, když zazvonil telefon. Ani nevzhlédl, Veronika se o to postará.
„Pro tebe!“ houkla na něj a sebrala ze stolu hromádku chorobopisů.
„Doktor Dostál,“ ohlásil se do sluchátka.
„Psychiatrická klinika, držím ti tu místo. Pacienta.“ oznámil mu veselý hlas ve sluchátku.
„To jseš fakt hodnej, Bručoune, čím jsem si to zasloužil?“
„Vymejšlíš si kraviny a zdržuješ mě od pořádné práce.“
„Zjistils něco?“ zeptal se Marek se zájmem.
„Leda tak velký kulový, v tom tvém Zapadákově jsou asi nejspíš všichni nechutně zdrávi. Nikdo se u nás neléčil, ať už ambulantně nebo jinak, a to ani z Jinonic, ani z Okrouhlic, ani z žádné jiné podobné díry. Mám tu jediného pacienta, nějaký kluk přímo z Bartošovic, ale to není nic pro tebe, obyčejný pokus o sebevraždu. Žádná vražedná mánie nebo co to hledáš.“
„Hledám psychopata, ne maniaka. Hledám člověka, který klidně zamorduje mladou holku, protože mu prostě vadí z principu. Co to je za kluka?“
„Je mi líto, žádné osobní informace. Takže sorry jako, víc ti neřeknu.“
„Něco snad přece,“ nevzdával to Marek, „co mu tu depresi způsobilo?“
„Jseš děsně otravnej, nevím, proč se s tebou vůbec bavím.“
„Nebuď labuť Bručoune a vyklop to.“
„Kluk je nemanželskej, otec se k němu neznal. Sice na něj platil, ale nevídali se. Dlouho vůbec nevěděl, kdo jeho otec je. Znáš to, v dětství posměšky od spolužáků, možná i nějaká ta šikana, dětičky umějí být miloučké. Pokusil se o sebevraždu, spíš jenom demonstrativně, tak se dostal k nám.“
„Kdo je ten jeho otec?“
„Hele, které části ze žádné osobní informace jsi nerozumněl?“
„Však já to nechci pro svoje vlastní povyražení,“ namítl Marek, „a vůbec, co děláš v sobotu? Nechceš se u mě trochu zrekreovat?“
To se tam v tom Vidlákově tak nudíš?”
“ nenudím se ani trochu, ale chci tu koupit dům a potřeboval bych tvoji pomoc.”
„Vypadám snad jako realitní agent? A prachy nemám.“
„Nic takového. V tom domě došlo k vraždě a Veronika je proti…“
„Jo tákk, potřebuješ psychiatra, aby jí vymluvit strašidla a zbloudilé duše,“ zasmál se. „Budu o tom uvažovat, teď musím končit, volají mě. Čau.“ a sluchátko oněmělo.
Čert tě vem, Bručoune, pomyslel si Marek v duchu. Taky by tě neubylo, kdybys byl trochu sdílnější. Ale co, nějaký nešťastný kluk s depresí s dvojnásobnou vraždou stejně asi nijak nesouvisí. Pustil to z hlavy a s úsměvem pozdravil další pacientku.
„Dobrý den, paní Marešová, už vás pustili z nemocnice? Posaďte se.“ pokynul jí k židli a počkal, až se usadí. Vypadala mnohem lépe, než když ji viděl naposledy. Obličej měla zahojený, velké sluneční brýle už nepotřebovala a zdálo se mu, že i trochu přibrala na váze. Při její skoro podvyživenosti to bylo dobré znamení.
„Jak se vám daří?“ zeptal se se skutečným zájmem.
„Dobře, děkuji. V nemocnici mi řekli, že k vám musím na kontrolu,“ řekla a podala mu několik listů papíru s hlavičkou jihlavské nemocnice. Vzal si je a důkladně pročetl.
„Vypadá to dobře, brzy vám sundáme sádru,“ oznámil jí s úsměvem. „Jak se vám jinak daří?“
„Připadám si jako znovuzrozená,“ pokusila se o nesmělý úsměv.
„Manžel vás neobtěžuje?“
„Odstěhoval se ke své sestře. Přenechali mu jeden pokojík.“
„Co máte v plánu dál?“
„Asi se rozvedu, kapitán Navrátil říká, že to bude formalita. Důkazů proti němu budu mít dost.“
„To rád slyším, paní Marešová.“
„Chtěla jsem se rozvést už dávno, ale Arnošt by to nedovolil. Teď už ale nebude mít na výběr,“ řekla pevně.
„S mou podporou můžete počítat. Těší mě, že si nadále nechcete nechat ubližovat. Děláte mi opravdu radost,“ pochválil ji Marek srdečně.
Založil zprávu z nemocnice do jejího chorobopisu a čekal, že se paní Marešová zvedne k odchodu, ale ta seděla dál s pohledem upřeným na ruce v klíně, jako by k něčemu sbírala odvahu.
„Co bude s Arnoštem, pane doktore?“ zeptala se konečně.
„Předpokládám, že ho policie bude stíhat za ublížení na těle.“
„Půjde do vězení?“ v hlase jí zněla obava.
„To nevím, nejsem soudce ani právník. Ale není to nezbytné. Může dostat podmínku a zákaz se k vám přibližovat.“
„Víte, on Arnošt vlastně není zlý,“ řekla pomalu a nerozhodně.
„Kdy vám začal fyzicky ubližovat?“
Zvedla hlavu a překvapeně se na něj podívala.
„Poprvé mě uhodil, když se zjistilo, že nikdy nebude moct mít děti. Dlouho jsme se snažili, bezvýsledně. Lékař mě ujistil, že já jsem v pořádku, ale on odmítal jít na vyšetření. Když se k tomu konečně odhodlal, dočista ho to zlomilo. Zlobil se na celý svět a nejvíc na mě. Asi proto, že já byla v pořádku a děti jsem mít mohla.“
Marek mlčel, cítil, že ji musí nechat mluvit.
„V Miladě se viděl, když byla malá. Brávali jsme ji na výlety, hlídali jsme ji, když švagrová potřebovala. Víte, ona se jí moc nevěnovala. Potom, když začala dospívat, trávila víc a víc času se svou prababičkou. Ke konci se o ni starala, nastěhovala se k ní, aby nemusela někam do ústavu a byla u ní až do její smrti. Všichni jsme pokládali za samozřejmé, že jí zůstane ten domek. Až později začalo vycházet najevo, že se o ní Milada naučila vykládat karty a Arnošt na ni zanevřel. Víte, on je silně věřící a považoval to za rouhání. Začal Miladu nenávidět.“
„Ublížil jí?“ odvážil se Marek zeptat.
„Byl celou noc doma a nikam neodešel,“ řekla pevně. „Věřte mi pane doktore, vím moc dobře kdy je doma a kdy ne.“ Domluvila a vstala.
„Děkuji, že jste mě vyslechl. A také za pomoc. Bez vás bych se od něj odpoutat nedokázala.“
Vyšla z ordinace a rozhostilo se ticho. Veronika mlčky pozorovala, jak Markovy oči dostávají nepřítomný výraz a jeho pohled se stočil k oknu. Už je to tu zase, pomyslela si a rázně vstala.
“Marku, “ řekla důrazně, „už žádné další amatérské vyšetřování vraždy. Naposledy nás to oba málem stálo život.“
Otočil se k ní a usmál se. Vypadal, jako by se probral ze sna.
„Neboj se,“ uklidnil ji a vzal ji za ruku, „slibuju, že se do ničeho nebudu plést. Kdo je tam další?“
