Článek
„Dole pod kopcem se stáčí a vyjedeš po ní na výpadovku támhle k lesu a do Mělčova.“
„Volat psa asi taky nemá smysl. Zatracená bouřka. Zatím počkejte, seženeme starostu aby ji identifikoval a budete muset ohledat i její domek. Tady ji nejspíš nezabil.“
Major se otočil a díval se, jak nakládají mrtvolu do pohřebního auta. Soudní lékař doktor Klusák si zapálil cigaretu a vyfoukl mu kouř rovnou do očí.
„Teda tohle jsme tu ještě neměli,“ prohlásil, „tolik let spolu děláme, ale takovýhle mord nepamatuju.“
„Jak ji zabili?“
„Nejspíš byla uškrcená. Na krku má podlitiny, na tváři se jí rýsuje modřina, jiné stopy násilí jsem nenašel. Více po pitvě. Na tu bránu ji pověsili až po smrti.“
„Myslíš, že byli dva?“
„Bylo by to jednodušší, ale klidně by to zvládl i jeden, pokud by byl dost silný.“
„Mohla to udělat ženská?“
„Na to zapomeň,“ zavrtěl doktor Klusák hlavou, „leda by to byla ženská jako Fibingerová. A takových moc není.“
„Kdy se to asi stalo?“
„Včera pozdě večer, je mrtvá asi tak osm, devět hodin.“
„Takže zrovna když byla ta bouřka. Přišla vrahovi jako na zavolanou.“
„Ty si s tím poradíš“, poplácal ho doktor Klusák po rameni, nasel do svého Volva a odjel.
Do kopce stoupal strážmistr Sedláček v doprovodu asi čtyřicetileté, zachovalé a sympatické ženy. Byla oblečená neformálně v tmavých kalhotách a zelené košili, která ladila se zrzavou barvou jejích vlasů a zelenýma očima schovanýma za skly brýlí. Došli až k pohřebnímu autu u kterého stál major Krčil s Vítkem.
„Paní Maláčová, starostka, pane majore,“ představil ji Sedláček a major si s ní potřásl rukou.Vítek otevřel zadní dveře pohřebního auta a jeden za zřízenců povytáhl rakev s vakem napůl ven, rozepnul zip v úrovni hlavy mrtvé a poodkryl její obličej. Paní Maláčová hlasitě polkla a zbledla.
„To je Milada Čáslavová,“ řekla přiškrceným hlasem, „kdo jí to proboha udělal?“
„To budeme muset zjistit,“ odpověděl major naučenou frází.
„Víte kde bydlí?“
„Tady kousek za vesnicí, v domku po prababičce. Zdědila ho před dvěma lety.“
„Byl bych rád, kdybyste tam s námi zajela. Je možné, že k vraždě došlo tam. Budeme tam muset udělat prohlídku.“
Starostka místo odpovědi jen přikývla. Vítek vytáhl z kapsy mobilní telefon a vytočil číslo jejich kolegy Zdeňka Nováka, experta před administrativu a počítače.
„Zdendo, máme potvrzenou identitu oběti, zajisti nám příkaz k prohlídce a začni kutat. Zjisti o ní co můžeš. Milada Čáslavová, Jinonice. Najdi její rodiče a někoho k nim pošli se zprávou.“
Na odpověď nečekal a zavěsil. Major dvorně přidržel starostce dveře od auta aby mohla nasednout a rozjeli se směrem k domku oběti.
Kapitola 3
Marek se vrátil na středisko až těsně před desátou a mlčky prošel čekárnou plnou zamračených pacientů. I v parném létě se našlo dost lidí trpících nejrůznějšími neduhy a nikdo z nich si nijak zvlášť neliboval v dlouhém čekání, než na něj přijde řada. Bez odkladu se pustil do práce a svižně předepisoval léky proti senné rýmě, na vysoký krevní tlak, poslouchal šelestivé a a zahleněné hrudníky a zkontroloval i jeden hezky se hojící bércový vřed. Před polednem byl už skoro hotov, když Veronika ohlásila posledního pacienta.
„Pan Mareš,“ usmála se na Marka a položila na stůl jeho chorobopis.
„Posaďte se, pane Mareši, co vás k nám přivádí?“ Otevřel složku a usmál se na staršího, podmračeného muže velmi nepřátelského zevnějšku.
„Špatně se mi dýchá a ráno mně bolelo na hrudi,“ zavrčel muž.
„Tak si vás poslechneme, rozepněte si prosím košili,“ vyzval ho Marek a přichystal si stetoskop.
Muž poslechl a pomalu si rozepínal malé knoflíčky na košili, pro jeho hrubé, velké prsty se to zdál být obtížný úkol. Odhalil zarostlý, mohutný hrudník a pod ním vzdouvající se břicho. Marek se nad ním sklonil a pozorně poslouchal. Ticho přerušovaly jen jeho občasné pokyny, jako nedýchejte, teď zakašlejte. Konečně byl spokojen a pokynul pacientovi, aby se zase zapnul.
„Nebude to nic vážného,“ uklidňoval Marek pacienta, „máte lehký zánět na průduškách. Na to stačí lipový čaj s medem, klid, nepřepínat se a hodně tekutin. Do týdne budete v pořádku.“
„Tak děkuju,“ zabručel muž, ale k odchodu se neměl. Marek se na něj zvědavě podíval a čekal.
„Vy jste byl dneska ráno v Jinonicích?“ zeptal se muž konečně.
„Byl,“ přisvědčil Marek.
„A ta mrtvola, víte kdo to je?“
„Nevědí to zatím jistě a já nevím, jestli vám to můžu říct.“
„Je to ta čarodějnice ze samoty, žejo?“ dožadoval se informací muž.
„Proč čarodějnice?“ zeptal se Marek udiveně.
„Pch,“ odfrkl si muž znechuceně, „vykládá karty a točí o tom videa na tendleten internet. V noci sbírá bylinky, má jich plný dům. Co je to jinýho než čarodějnice.“
„Proč vás to vlastně tak zajímá?“ divil se Marek.
„Nezajímá,“ vyštěkl muž, vstal a rázně vypochodoval z ordinace. Dveře za sebou zavřel takovým způsobem, až Veronice poskočil na stole hrnek s tužkami.
„Co to mělo znamenat?“ otočila se na Marka udiveně Veronika.
„Nemám nejmenší tušení. Asi trochu cvok. Půjdeme na oběd, ne?“
Sundal si bílý plášť a počkal, až si Veronika přehodí přes rameno kabelku. Vyšli na chodbu, zamkli za sebou ordinaci a jak procházeli chodbou ven z budovy, u schodů se potkali s paní Pokornou, která pracovala v patře u zubní lékařky Stuchlíkové. Po šoku ze zavraždění její sestry, ke kterému došlo časně na jaře, se už vrátila do práce, dokonce se i začala opět usmívat na své okolí.
„Áá, zdravím vás, pane doktore, dobrý den slečno, jdete na oběd?“
„Dobrý den, paní Pokorná, jsem rád, že vás vidím zase se usmívat.“
„I jen nechte být, dokud ten darebák nebude definitivně bezpečně pod zámkem, nebudu mít klid. Prej se odvolal k Vrchnímu soudu. Aspoň, že ho nechali ve vazbě.“
„Jak se jinak máte?“
„To víte, starosti. Řešíme pozůstalost, ten dům po sestře budeme muset prodat.“
„Vážně?“ podivil se Marek, „nechcete si ho nechat?“
„K čemu by nám byl? My jeden dům máme a Lenička s Mirkem taky. A Mirkovi se budou ty peníze hodit, může se konečně rozšířit, jak chtěl. Vy byste neměl zájem?“
„A víte, že možná jo? Ale museli bysme si to pořádně rozmyslet.“
„Udělala bych vám cenu, moc jste mi tenkrát pomohl,“ usmála se na něj paní Pokorná laškovně, zamávala jim oběma na rozloučenou a rychlou chůzí se vydala směrem k domovu. Marek s Veronikou přešli náměstí mlčky a vešli do jediné restaurace na náměstí, kde se dalo dobře najíst. Teprve až když usedli ke stolu a objednali si z poledního menu, Marek se na Veroniku podíval a řekl: „tak co, koupíme ten dům?“
„Chceš bydlet v domě, kde došlo k vraždě?“
„Proč ne, bude určitě za dobrou cenu a je to hezký dům.“
„Ale došlo tam přece k vraždě!“
„Snad nejsi pověrčivá?“ usmál se na ni Marek a vzal ji za ruku.
