Článek
„No tak co je? Jdeme.“
Dům Josefa Krčmáře našli mezi novostavbami na okraji obce. Byl z nich největší a jako jediný měl patro, nejen podkroví. Zazvonili u branky a prohlíželi si hezky upravenou zahradu. Dveře otevřela dívka asi patnáctiletá a nevrle se jich zeptala co chtějí. Když jí ukázali své průkazy a požádali o krátký rozhovor s jejím otcem, trochu zjihla a pozvala je dál. Josefa Krčmáře zastihli v kuchyni u sporáku, jak vaří večeři. Na sobě měl pořád ještě ty draze vypadající džíny, jen tričko mu teď zdobila skvrna od rajčatové omáčky. Vítka poznal hned a nikdo mu nemusel vysvětlovat, kdo je ten přísně vypadající pán, který ho doprovází. Stáhl plamen sporáku, zakryl pánev pokličkou a ruce si otřel do notně umolousané utěrky. Posadili se ke kuchyňskému stolu.
„Pane Krčmáři, jsem major Krčil, kapitána Horáka už znáte a jistě taky víte, proč jsme tady.“
„Asi kvůli Miladě,“ přikývl.
„Velmi správně. Dnes dopoledne jste se mému kolegovi zapomněl zmínit, že jste měl se zavražděnou poměr.“
„Neptal se. Nepovažoval jsem to za důležité a navíc, už to dávno skončilo.“
„Jak dávno?“
„Asi před měsícem.“
„To není zas tak dávno.“
„Pro mně jo,“ pokrčil Krčmář rameny, „nebyl to nijak vážný vztah. Chvíli jsme si spolu zablbli a pak jsme se rozhodli, že už v tom nechceme pokračovat.“
„Kdo se rozhodl?“
„No my oba.“
„Zároveň?“
„No asi jo.“
„Takže jste se rozešli v dobrém?“
„Vždyť vám to povídám, ne?“
„Kdy jste ji viděl naposledy?“
„Nevím, možná jsem ji někdy potkal ve vesnici, nepamatuju se.“
„A kdy jste s ní naposledy spal?“
„No dovolte, to je snad moje soukromá věc.“
„Není pane Krčmáři a já vám hned vysvětlím proč. Slečna Čáslavová byla zavražděna a my se snažíme najít jejího vraha. Zatím jsme našli jen biologické stopy v její ložnici a ty potřebujeme porovnat s jejími potencionálními partnery. Takže když nám poskytnete dobrovolně svůj vzorek DNA a ten se nebude shodovat, jednak nám tím ušetříte spoustu času a my vás můžeme z podezření vyloučit.“
„A když neposkytnu?“
„Pak se vám bohužel budeme muset začít šťourat v soukromí, prověřovat co jste dělal v době vraždy a tak dále. Nic příjemného. Vyžádáme si také soudní příkaz k odběru a stejně tomu neuniknete.“
„Hm. tak co mám s váma dělat. To mi budete brát krev?“
„Ale ne, jen se zítra dostavíte na obecní ůřad, tam bude čekat náš technik, provede vám bukální stěr a je to. Ani to nebolí.“
„V kolik mám přijít?“
„Řekněme v deset. A vezměte si sebou občanku, ať to máme pěkně podle předpisů.“
„No tak jo. Budu tam.“
„A ještě pro pořádek, kde jste byl včera večer a v noci?“
„K večeru jsem vezl nákup matce do Okrouhlic, chvíli jsem u ní zůstal a pak se stavil v hospodě na kafe. Zůstal jsem tam až do zavíračky, trochu jsem se zapovídal s Alicí. Odešli jsme spolu.“
„Kdo je Alice?“
„Přece servírka.“
„Alice Lotreková? Kamarádka Milady Čáslavové?“
„To je ona.“
„A potom?“
„Šel jsem k ní.“
„Potvrdí vám to?“
„Nevím, proč by neměla. Byli jsme spolu až skoro do rána.“
„Tak fajn. A na shledanou zítra.“
Nechali se vyprovodit před dům a Vítek koutkem oka zahlédl, jak se ve vikýřovém okně v podkroví zavlnila záclona. Asi průvan.
Kapitola 10
Vydali se procházkou do místní hospody na návsi. V letitém stavení původně sloužícím jako menší statek s průjezdem vedoucím do uzavřeného dvora byl nyní jak výčep tak i pár pokojíků pro turisty v prostorách bývalých chlívků a hospodářských prostor. Dvůr sloužil jako letní zahrádka a většina míst na lavicích kolem stolů z masivního dřeva bylo obsazených. Byt hostinského, který se teď znudeně opíral o pípu a párátkem se šťoural v zubech, se nacházel v někdejším vejminku. Major a Vítek si u něj objednali a vyšli na dvůr. Posadili se k jedinému volnému stolu vedle kamenné studny. Hostinský před ně postavil napěněné půllitry.
„Vy jste ti z kriminálky, žejo?“ byla to řečnická otázka, na odpověď nečekal.
„Hrůza, co se tady stalo, to vám povím. Taková hezká holka.“
„Znal jste ji dobře?“
„Ale jo, občas sem zašla, s Alenou Šámalovou. Byly kamarádky.“
„A s nějakým mužským sem nechodila?“
„Co skončila s Pepou Krčmářem tak ne.“
„Ona skončila s ním? Nám řekl, že se rozešli po vzájemné dohodě.“
„Když myslí… Helejte, nikdo se rád nepřizná, že dostal košem, že jo.“
„Franto, naliješ nám nebo jsme tady u Suchánků?“ ozvalo se od vedlejšího stolu.
„Už jdu, se nezblázni,“ houkl hostinský přes rameno a omluvně se na oba kriminalisty usmál.
„Tak to vidíte, pane majore. Člověk tady nemá chvilku klidu.“
Posbíral z okolních stolů prázdné půllitry a odkvačil do výčepu.
„Vy jste slečnu Čáslavovou znali?“ zeptal se major onoho pána, který měl tak velkou žízeň.
„Moc ne, jen jak to bejvá.“
„Jak to bejvá?“
„No, znáte to. Tady sem občas zašla, s kamarádkama a tak, tak jsme někdy dali řeč.“
„Byla to čarodejnice!“ zahromoval Rytych, vysoký, asketicky vyhlížející muž v obleku a bílé košili. Jako jediný měl na stole před sebou sklenici s minerálkou.
„Ale, čarodejnice? V dnešní době? To snad ne.“ usmál se major.
„Jen to nezlehčujte,“ mračil se muž a nevšímal si, jak se jeho společníci u stolu pochechtávají, „už její prabába byla čarodějnice, prej bylinkářka, ha! Holka to zdědila po ní i s tou chalupou.“
Chlapi u jeho stolu se teď už smáli nahlas a major jenom mávl rukou.
„Že by nám pan podnikatel lhal?“ nadhodil Vítek v návaznosti na poznámku hostinského. Řeči o čarodějnicích nechal bez povšimnutí.
„Vezmeme mu vzorek a uvidíme, zatím bych nedělal ukvapené závěry,“ odvětil major Krčil, „třeba je to opravdu jen pochroumané ego.“
„A třeba měl to ego tak pochroumané, že tu holku zabil.“
„Že by s tím čekal celej měsíc? To se mi nezdá.“
„Prostě mu ruplo v kouli, no.“
„Tohle chceš napsat do hlášení? Do zprávy pro státního zástupce? Prostě mu ruplo v kouli. Kam na ty průpovídky chodíš.“ Major zavrtěl hlavou a zhluboka se napil. Otřel si rukou pěnu kolem úst a se zájmem se rozhlížel po okolních stolech. Zaujala ho nenápadná postava hubeného muže v ošuntělých teplákách, která se pod jeho pátravým pohledem snažila stát neviditelnou. Major se na muže zadíval pozorněji a Vítkovi neušlo, jak ten chlapík znervozněl a zvedl se k odchodu tak rychle, že ani nestačil dopít.
„Starej známej?“ zeptal se Vítek.
„Už to tak vypadá,“ zabručel major Krčil a vydal se muži v patách do výčepu.
„Franto, napiš mi to,“ houkl chlapík na hostinského a hnal se ke dveřím, ale daleko se nedostal. Hostinský Franta mu zastoupil cestu, chytil ho za loket a otočil zpět směrem k výčepu.
„Tak to teda ne, kamaráde. Nebudu zas čekat věčnost, až mi přijdeš zaplatit sekyru. Jasně jsem ti řekl, buď za hotové, nebo nic. Máš tu štyry jedenáctky.“
Hubený chlápek tak zůstal stát tváří v tvář majoru Krčilovi a postrkován zezadu hostinským, málem mu padl do náruče.
„Copak Kájo,“ majorův hlas zněl, jako když ukapává medu, „to ani nepozdravíš starého známého?“
„Kristepane, jste to vy pane majore?“ dělal mužík překvapeného a hledal po kapsách drobné, „to je náhodička.“ položil na stůl peníze a hnal se znovu ke dveřím. Ani teď tam nedošel, pro změnu ho chytil za loket major.
„Kam ten spěch, Kájo,“ usmíval se a vedl ho k jejich stolu, „pojď, dáš si jedno na mě. Pane hostinský, doneste nám ještě tři, buďte tak hodnej.“
U stolu smýkl nebohým Kájou na lavici a usadil se vedle něho naproti Vítkovi.
„Vidím, že už jste si tu našel kamaráda,“ pravil Vítek a odložil teď už prázdnou sklenici na stůl, „to vám chválím.“
„Dovolte abych vás představil, toto je můj kolega kapitán Horák,“ ukázal na Vítka, „a toto Vítku, to je opravdu můj starý známý, viď Kájo, zatýkal jsem ho už … kolikrát?“ otočil se na svého souseda.
„Třikrát, pane majore,“ zahuhlal mužík a loupl očima po Vítkovi, „ale to už je let, já teď sekám latinu, vážně.“
„Ale neříkej, ty? Poslechni, Vítku, neříkal snad náčelník z Bartošovic něco o vykradených kůlnách v okolí?“
