Turisté platí stovky eur, aby viděli chudobu. Kontroverzní byznys se slumy má i druhou tvář

Představte si, že jste na dovolené v Bombaji. Mohli byste obdivovat koloniální architekturu, zajít do restaurace nebo vyrazit k moři. Místo toho zaplatíte za prohlídku Dharavi, jedné z nejznámějších chudinských čtvrtí světa.

Průvodce vás vede úzkými uličkami kolem malých dílen, obchodů a domů. Vy se díváte na prostředí, ve kterém lidé každý den pracují, vychovávají děti a žijí své běžné životy.

Pro ně domov. Pro vás turistická atrakce.

Právě tady začíná nepříjemná otázka: je vůbec morálně přijatelné platit za to, že se pojedeme podívat na chudobu druhých?

Takzvaný slum tourism není okrajovou kuriozitou jednoho města. Organizované návštěvy chudších městských oblastí se objevují například v indické Bombaji, brazilském Riu de Janeiru nebo v Jihoafrické republice.

A nejde ani o úplně nový lidský rozmar. Odborné práce připomínají, že už v 19. století navštěvovali bohatší obyvatelé Londýna chudé části East Endu. Motivací mohla být zvědavost, charita, společenský zájem i prostá touha spatřit svět, který byl návštěvníkům jinak vzdálený.

Dnešní podoba má samozřejmě jinou formu. Existují organizované pěší prohlídky s průvodci a turisté se mohou dozvědět o historii čtvrti, místním podnikání nebo každodenním životě.

Jenže hranice mezi poznáváním a pozorováním cizího neštěstí je mimořádně tenká.

Nejsilnější kritika těchto výletů se dá shrnout docela jednoduše.

Obyvatelé nejsou památka.

Člověk žijící v malém domě si nevybral, že se jeho ulice stane součástí turistického itineráře. Nemusí chtít, aby kolem něj několikrát denně procházely skupinky zahraničních návštěvníků a sledovaly, jak žije.

Odborné studie zabývající se jihoafrickými townshipy upozorňují právě na nebezpečí povrchních návštěv, při nichž turisté místem pouze projedou a jejich kontakt s obyvateli je minimální. V odborné debatě se objevuje i velmi nepříjemné přirovnání k pozorování lidí v zoologické zahradě.

Kritici také upozorňují na další problém: turisté mohou odcházet s pocitem, že chudobu skutečně poznali, přestože viděli jen její pečlivě vybranou část.

Právě indická Dharavi je dobrým příkladem toho, proč nelze celý fenomén jednoduše označit za „turistické safari mezi chudými“.

Společnost Reality Tours & Travel zde pořádá prohlídky, jejichž deklarovaným cílem není ukazovat obyvatele jako bezmocné oběti. Důraz klade také na místní podnikání, práci a fungování komunity.

S prohlídkami je spojená organizace Reality Gives. Ta uvádí, že 80 procent zisku po zdanění z prohlídek její sesterské společnosti Reality Tours & Travel směřuje na komunitní projekty, především do vzdělávání.

To celý morální problém výrazně komplikuje.

Je horší, když turista Dharavi vůbec nenavštíví a své peníze nechá v hotelu či nadnárodním řetězci? Nebo když přijde s místním průvodcem, něco se o čtvrti dozví a část peněz z jeho návštěvy skončí v komunitních projektech?

Najednou už odpověď není tak samozřejmá.

Ani dobře míněná prohlídka není automaticky bezproblémová.

Výzkum turistických reakcí na podobné návštěvy například ukázal další paradox. Návštěvníci mohou být natolik překvapeni pracovitostí, podnikavostí a běžným životem obyvatel, že začnou chudobu romantizovat.

Odcházejí s dojmem, že lidé jsou sice chudí, ale šťastní.

Takové vyprávění může znít pozitivně. Současně však odvádí pozornost od otázky, proč vůbec lidé v podobných podmínkách žijí, jak funguje infrastruktura, přístup ke vzdělání nebo obrovské ekonomické rozdíly uvnitř jednoho města.

Výzkum turistických recenzí townshipů v Kapském Městě například upozornil, že vytváření obrazu „šťastných a pracovitých“ obyvatel může skutečné strukturální problémy paradoxně zakrývat.

Termín „slum tourism“ navíc není vždy přesný.

U jihoafrických townshipů se stále častěji upozorňuje, že návštěva nemusí být primárně cestou za chudobou. Některá místa jsou zásadně spojena s historií apartheidu a politickým odporem.

Výzkum zaměřený na oblast Vilakazi Street v Sowetu zjistil, že místní obyvatelé ani návštěvníci tuto oblast nevnímali jako slum. Autoři proto upozornili, že zde dává větší smysl mluvit o historickém a kulturním turismu.

To je důležitý rozdíl.

Člověk může přijet do Soweta nikoliv proto, aby se podíval „jak žijí chudí“, ale proto, aby pochopil část jihoafrických dějin.

Nejnovější odborná debata jde dokonce ještě dál a upozorňuje, že automatické házení township tourismu do škatulky „slum tourism“ může samo vytvářet zkreslený pohled na tato místa.

Samotná návštěva chudé čtvrti tedy nemusí být automaticky nemorální. Hodně záleží na tom, kdo prohlídku organizuje, kam putují peníze a jak se návštěvníci chovají.

Je zásadní rozdíl mezi autobusem, který projede čtvrtí, aby si turisté pořídili několik šokujících fotografií, a malou skupinou vedenou místním průvodcem, která podporuje zdejší podnikatele a respektuje soukromí obyvatel.

Právě větší zapojení místních lidí, místní vlastnictví turistických podniků a menší skupiny doporučují i odborníci zabývající se odpovědným turismem v jihoafrických townshipech.

Přesto zůstává jedna otázka, na kterou žádná studie nedá univerzální odpověď.

Kdy se zájem o život druhých mění v obyčejné okukování?

Možná přesně ve chvíli, kdy přestaneme lidi před sebou vnímat jako obyvatele jejich vlastního města a začneme je vnímat jako součást programu, který jsme si zaplatili.

A právě proto je turistika v chudinských čtvrtích tak kontroverzní. Nemusí být sama o sobě špatná. Dokáže přinést peníze, práci i pozornost místům, kolem kterých by turista jinak projel. Stejně snadno ale může z lidské nerovnosti udělat zážitek na jedno odpoledne.

https://www.nationalgeographic.com/travel/article/history-controversy-debate-slum-tourism

https://realitygives.org/go-on-tour/

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0016718520300063

https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/03768351003740795

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0160738325000246