Článek
Představte si, že vám úřady oznámí, že musíte opustit svůj dům. Ne na několik hodin kvůli bouřce ani na pár dní kvůli požáru. Odjedete a netušíte, kdy se budete moci vrátit.
Přesně to zažili obyvatelé japonského ostrova Miyakejima na začátku tohoto tisíciletí.
Jejich domov přitom neleží na nějakém zapomenutém konci světa. Miyakejima patří k souostroví Izu a administrativně spadá pod Tokio. Uprostřed malého ostrova však stojí sopka Oyama, která místním opakovaně připomíná, kdo je tady skutečným pánem.
V roce 2000 to udělala způsobem, na který ostrované nezapomenou.
Lidé si mysleli, že budou pryč jen krátce
Sopečná aktivita zesílila v létě roku 2000. Následovaly erupce a situace postupně dospěla tak daleko, že 1. září padlo rozhodnutí evakuovat celý ostrov.
O den později vstoupil v platnost příkaz k evakuaci. Do 4. září byla evakuace ostrova dokončena.
Z dnešního pohledu působí až bolestně údaj, který později zveřejnila místní samospráva. Podle jejího materiálu si 74 procent ostrovanů tehdy myslelo, že budou pryč nejvýše tři měsíce. Někteří si proto nevzali ani mnoho oblečení a dalších věcí.
Netušili, že se jejich krátká evakuace protáhne na roky.
Důvodem už nebyly pouze samotné erupce. Z kráteru unikalo velké množství oxidu siřičitého a právě sopečné plyny se staly jedním z hlavních problémů Miyakejimy.
Čtyři roky a pět měsíců mimo domov
Měsíce se změnily v roky.
Obyvatelé žili mimo ostrov, část v tokijském veřejném bydlení. Z domovů, které opustili s představou brzkého návratu, se stalo místo, kam se dlouho nemohli vrátit.
Evakuační příkaz byl zrušen až 1. února 2005. Od jeho vyhlášení uplynuly čtyři roky a pět měsíců.
Ani tehdy ale nebyla Miyakejima ostrovem, na kterém by všechno fungovalo jako před katastrofou. Sopečné plyny nezmizely a návrat obyvatel proto doprovázela bezpečnostní opatření.
Na ostrově fungoval systém sledující koncentraci sopečných plynů a obyvatelé se museli naučit reagovat na případné varování.
Plynová maska se na další roky stala zvláštní součástí života na Miyakejimě.
Ostrov plynových masek
Právě fotografie lidí s maskami později pomohly vytvořit téměř apokalyptickou pověst Miyakejimy.
Realita potřebuje trochu upřesnit.
Neznamenalo to, že by obyvatelé celé dny chodili po ulicích s maskami nasazenými na obličeji. Kvůli riziku sopečných plynů je však museli mít k dispozici a sledovat výstražný systém. Pro citlivější obyvatele představoval oxid siřičitý vážnější problém a návratu předcházely také zdravotní prohlídky.
Ještě půl roku po zrušení evakuace se podle údajů obce vrátilo 2 158 původních obyvatel. Část lidí se rozhodla zůstat jinde.
Miyakejima se změnila nejen fyzicky, ale také demograficky. Mezi těmi, kteří se nevrátili, bylo více mladších lidí a rodin řešících vzdělání dětí či obavy o zdraví.
Plynové masky už turisté nepotřebují
Kdo přijede na Miyakejimu dnes, narazí na úplně jiný obrázek, než jaký by čekal podle dramatických fotografií z minulosti.
Místní turistická organizace uvádí, že malé množství sopečných plynů z centrálního kráteru stále uniká. V obydlených částech ostrova jsou však koncentrace podle ní prakticky neměřitelné a návštěvníci už plynovou masku nepotřebují.
Povinnost mít ji u sebe byla zrušena v červenci 2013.
Ostrov se přesto své sopečné minulosti nesnaží zbavit. Naopak. Právě ona se stala jednou z věcí, které sem návštěvníky přitahují.
Procházka po místě, které pohltila láva
Nejlépe je to vidět na stezce v oblasti Ako.
Ta připomíná jinou velkou erupci, která Miyakejimu zasáhla v roce 1983. Tehdy se 3. října otevřely pukliny na jihozápadním svahu a proudy lávy se rozběhly směrem k obydlené oblasti.
Část Ako zmizela pod lávou. Zasaženy byly domy i obchody.
Dnes vede přímo přes ztuhlý lávový proud dřevěná stezka. Dokončena byla v roce 2007 a návštěvník na ní může sledovat nejen stopy katastrofy, ale také to, jak si černou sopečnou krajinu postupně bere zpět vegetace.
Na jiném místě ostrova lze pozorovat ještě podivnější připomínku erupce z roku 1983.
Kdysi tu leželo jezero Shinmyoike, které vzniklo při erupci už v roce 1763. Bylo známé tím, že jeho hladina údajně měnila barvy.
Pak přišel rok 1983.
Láva se dostala do kontaktu s vodou, následovala prudká freatomagmatická exploze a jezero zmizelo.
Dnes po něm zůstalo místo, které turistická organizace uvádí mezi zajímavostmi ostrova.
Sopka tady není atrakce z minulosti
Miyakejima přitom není vulkanickým skanzenem s dávno vyhaslou sopkou.
Oyama zůstává aktivní a kolem jejího vrcholu jsou vymezeny regulované oblasti. Návštěvník proto nemůže jednoduše vyrazit kamkoliv se mu zachce.
Právě v tom je ale Miyakejima tak neobvyklá.
Sopka tady není jen hora na obzoru, kterou si turisté fotografují. Je součástí historie ostrova, jeho současnosti i každodenního života lidí.
Obyvatelé se opakovaně museli vyrovnávat s tím, že krajina, na které stojí jejich domy, se může během několika hodin změnit.
A přesto se vraceli.
Ostrov, který odmítl zmizet
Miyakejima mohla po katastrofě v roce 2000 dopadnout úplně jinak. Několikaletá evakuace, pokračující únik sopečných plynů a nejistota mohly z místa udělat téměř opuštěný ostrov.
Nestalo se.
Dnes sem z Tokia míří lodě a letadla a návštěvníci přijíždějí za potápěním, pozorováním ptáků i krajinou vytvořenou erupcemi. Na některých místech chodí doslova po lávě, která kdysi ničila domy.
Plynové masky už s sebou nosit nemusí.
Stačí se ale podívat směrem k Oyama, aby bylo jasné, proč je ještě před několika lety obyvatelé potřebovali mít připravené.
Na Miyakejimě totiž sopka není kulisou.
Je sousedem, se kterým se místní naučili žít.
Zdroje:
https://www.vill.miyake.tokyo.jp/bousai/kiroku/files/miyakejima_english.pdf
https://www.bousai.go.jp/kyoiku/kyokun/miyakejima/about.htm
https://www.miyakejima.gr.jp/about/
https://www.miyakejima.gr.jp/faq/
https://www.miyakejima.gr.jp/see/kazantaikenyuhodou/
