Článek
Před 20 lety to byl nejkrásnější den celého roku. Bílé šaty, kytice z růží, slavnostní účes a novomanžel po mém boku. I když byla naše svatba malá, pouze nejbližší rodina a pár přátel, užili jsme si ji přesně podle našich představ. Červencová sobota se povedla, počasí vyšlo ideálně, všichni pozvaní přišli a prožili s námi náš důležitý den. Svatební oběd jsme měli netradičně ještě před obřadem a na radnici jsme šli pěšky, protože to bylo jen kousek. Malá procházka byla příjemná, nálada uvolněná a cestou jsme vtipkovali, že i kdyby svatební slib z nějakého důvodu nedopadl, užili jsme si alespoň výborný oběd. Dort, spíš vlastně dortík s kávou jsme si dali po návratu do restaurace a večer jsme stihli ještě i neformální párty s přáteli. Všichni jsme si to užili a dodnes bych na tom nic neměnila.
Nikdy jsi na výročí nezapomněl. Vždycky jsem dostala oblíbené růže a ke kávě jsem nám něco dobrého upekla. Nic velkého, jenom malá milá rodinná připomínka toho hezkého dne. První rok už jsme slavili ve třech, po pár letech ve čtyřech. Rodina byla, je a bude to nejdůležitější. Oběma nám na ní záleželo, oba jsme se dětem věnovali a ony nám to oplácely. Na výročí nezapomínaly a těšily se na dortíky, někdy s tebou chodily kupovat ty růže a vždycky to bylo moc fajn.
Před dvěma lety se nám to už nepovedlo tak, jako dřív. Přišel jsi mi popřát na JIPku, kde mě doktoři zrovna vytáhli hrobníkovi z lopaty a tvé povzbuzující přání: „Happy výročí!“ mně při vzpomínce ještě i dnes vykouzlí úsměv na tváři. Růže jsem pak dostala o pár týdnů později doma. Nečekaná nemoc a fatální komplikace zrovna v náš den. Ale dopadlo to vlastně dobře. Jsem tu, sice s určitým hendikepem, ale jsem. Ještě jsem si říkala, že máme vlastně v našem dni štěstí. Datum našeho štěstí stálo při nás. Jsme tu spolu. A od teď už budeme slavit kromě výročí svatby i mé druhé narozeniny. Dvojitá oslava, pro všechny příští roky. Těšila jsem se, že si to pak každoročně užiju dvakrát.
Ale letos je to opět jinak. Ale úplně jinak. Dvacáté výročí. Žádné růže od tebe. Od rána přemýšlím, jestli mám vůbec něco upéct. Datum kouká z kalendáře. Nálada hořkosladká.
A pak se ve dveřích objevila dcera s růžemi. „Stejné jako od táty, každý rok ti je kupoval.“
A tak jsme naštěstí i letos oslavovali, už jen ve třech, trochu smutně, ale se vzpomínkou na veselé a vtipné chvíle. A i ten úsměv jsme nakonec při vzpomínkách našli. A odpoledne jsme ti na hřbitově zapálili svíčku, abys věděl, že tohle datum nám už zůstane. Vždycky bude naše. Veselé i smutné.
