Článek
Trojice vychovatelek se nyní musí zodpovídat před soudem, avšak dle dostupných informací vinu popírají, i přes dostupný a usvědčující zvukový záznam.
Některá média upozornila na opravdu ohavné praktiky, které musela snášet batolata a malé děti. Přes vulgární a ponižující oslovení, facky i další bití až po nucení do jídla pod hrozbou trestu.
Jednoho až mrazí v žilách. Toto chování je neomluvitelné, zavržení hodné a naprosto ohrožující citový, emoční a rozumový vývoj dětí. A to od osob, které jsou považovány za profesionály.
Co je zřejmě klíčové? Pokud si myslíte, že chůvy v jeslích potřebují nějaké složité vzdělání, jsou nutné psychotesty nebo častá supervize, jste na omylu. Pro výkon práce v jeslích je nutné buď zdravotní vzdělání nebo kvalifikace chůvy (kurz) a poté pravidelné vzdělávání, avšak v rámci pár hodin ročně.
Zaměstnankyně jesliček pracují s těmi nejmenšími a dostávají plnou důvěru rodičů. A co víc, nevhodné zacházení skutečně může malé děťátko velmi poznamenat. Nestačí pouze zajišťovat ty nejzákladnější potřeby, ale děti pro svůj správný vývoj potřebují láskyplný přístup plný něhy.
Samozřejmě můžete oponovat, že malá batolata mají být u maminky a nemají v jeslích co dělat, ať je důvod maminky jakýkoliv. Máte pravdu, ale existují bohužel rodinné situace, kdy prostě není zbytí a musí to tak být. A mnohdy to není lehké rozhodnutí.
V takovém případě však věříte, že pokud dáváte své dítě do zařízení, jehož náplní je zabezpečení péče o děti, nečekáte hyenismus. Přirozeně bych věřila, že tam dělají lidé, kteří si práci s dětmi vybrali, protože ji mají rádi, naplňuje je a baví, což by asi čekal každý.
Údajně se mělo jednat o letité vychovatelky před důchodem, které by měly být plné zkušeností a svého know-how.
Ovšem zdání může klamat, svou roli může hrát i známý fenomén syndromu vyhoření jakožto chronického stresu, vyčerpání, podráždění a mnoha dalších příznaků, které rozhodně nejsou zanedbatelné. A to je vážný problém. V celém systému může být takových osob nespočet. Na celou problematiku nevhodného chování vychovatelek a vychovatelů v ústavní péči vehementně poukazuje i Tomáš Morávek.
Samozřejmě se tam nachází i ti láskyplní a báječní pracovníci a pracovnice, ale jak je zřejmé, není to pravidlo.
Ventilovat tyto projevy na dětské bytosti, která je závislá a nezbytně nutně potřebuje mimo jiné i pocit bezpečí a lásky, je hanebné, ohrožující a bohužel se to děje. Kontrolním typem a částečným řešením by mohla být pravidelná a intenzivní supervize pod vedením zkušeného odborníka, který projevy syndromu vyhoření či dalších problémů rozpozná dřív, než dojde k tak fatálním situacím.
Zpracováno na základě:
