Článek
Zrovna jsme se vrátili z dovolené s pár blízkými přáteli, mám je rád, trochu. První večer dobrý, ale zbytek týdne mě spíš všichni rozčilovali a těšil jsem se domů.
Pochoduju si po baráku, nikde nikdo. Ticho a klid. To je paráda. Dělám si svojí pohodovou ranní rutinu, občas si pro sebe sem tam něco prohodím. Udělám si snídani šampionů. U kafe zapínám telefon. Že je to strategická chyba, bych už mohl dávno vědět.
Píp, zpráva. Co zase je? Už jsem lehce podrážděný.
„Čau Romane, v pátek, v 18:00 je třídní sraz v hospodě u Nováků. Přijď, bude legrace. Mirek.“
Co má ten Mirek za problém? Třikrát jsem se mu v minulých letech vymluvil a dvakrát jsem neodpověděl vůbec. A on stejně otravuje znovu, je vážně divný. Ťukám na tlačítko vymazat a vracím se ke svému pohodovému ránu.
Nechápu proč mě všichni pořád někam zvou, když nikdy nikam nedorazím. Ještě že mám kamaráda Richarda, který to ví a bere mě. Sám je pravý opak, ale docela si rozumíme.
Vzápětí volá žena.
„V sobotu jsme zvaní na rodinnou oslavu narozenin. Bude to na celé odpoledne, tak s tím prosím počítej.“
Tak a mám zkažený celý týden…Co s tím? Simulovat nemůžu, to manželka pozná. No budu se snažit něco vymyslet, ale už teď jsem naštvaný.
Manželku mám rád a nechci, aby musela vysvětlovat, kde zase jsem a proč jsem nepřijel. Tak si tam dám pivko, nebo dvě a najednou ze mě bude docela milý chlapík, který ví co říct. Asi kouzlo.
„Kdo tam všechno bude?“ Odepisuju jí na zprávu.
Na odpolední jdu vyloženě otrávený. Ale to je asi standard, tak se díky bohu nikdo na nic neptá.
Pracuju ve skladu obchodního řetězce s domácími i zahradními potřebami. Svou práci jsem měl rád. Ve skladu jsem sám a všeho všudy potkám 4 lidi, na které jsem si zvykl. I oni mě znají a berou takového, jaký jsem. Dělám tam už 15 let.
Vedoucí, který si zřejmě myslí, že jako matador pro podnik dýchám mě čas od času pošle na pokladnu, protože chybí lidí.
Nevadí mi to do doby než přijde nějaký žvanil a chce si povídat. Obvykle moc nereaguju, občas pokývám hlavou a důležitě civím do kasy. Jediné slovo, které ze mě dostanou je částka k zaplacení. Nechápu proč si někteří chtějí pořád povídat. Kdybych tak věděl, jak je setřást. Ideálně jedním pohledem.
Je to čím dál častější a já zvažuju změnu práce…ale zvykat si někde jinde? Jen si představím nový kolektiv a mám pupínky.
Uf, je polední pauza. Klasicky se vymluvím, že mám ve skladě práci. Sám jím na paletě oběd než abych musel poslouchat řeči kolegů a kolegyň, které mě nezajímají.
Potřeboval bych pomoct přesunout bednu s křehkými sklenicemi do obchodu, ale jak jen to udělám? Rozhodně si nebudu říkat o pomoc, a tak to nosím po menších počtech do výtahu. Nevadí mi to.
„Počkejte, pane skladník, my vám pomůžeme“, volají brigádníci. „Ne, to je dobrý, udělám to sám.“ Snažím se působit mile, ale rozhodně…No nepovedlo se. To trapný ticho ve výtahu by se dalo krájet. A ještě mi lezou do mého osobního prostoru. Brrr. Zbytek směny protrpím, dostanu od vedoucího klasicky pochvalu, že jsem pracoval i přes oběd a jedu domů.
Další den přijede manželce příbuzenstvo a já se raději uklidím do garáže, že nutně musím opravit auto.
„Romane, pojď sem prosím. Mají pro tebe dárek k narozeninám.“, volá manželka…Vážení to je na sebevraždu. Nejen, že nevím, o čem si mám s nimi povídat, ale ještě se na ně budou všichni dívat jak rozbaluju dárek a sledovat mojí reakci. Kéž bych byl šnek a mohl se schovat do své ulity, kde bych měl vířivku myšlenek a emocí.
Chápe mě někdo?
Autorský text inspirovaný mým charismatickým manželem.
