Článek
Jak upozorňuje mnoho odborníků, lidský mozek zraje dlouhých dvacet pět let. Na jeho vývoji se podílí mnoho a mnoho činitelů. Od zdraví jedince a rodičů, genetiky, výchovného prostředí přes hormony, stimulaci a podněty až po výživu. A zřejmě mnoho dalších aspektů, o kterých lidstvo nemá zatím zdaleka ani tušení.
Co je ale jasné, dětský mozeček odpovídá dětskému světu, nikoliv tomu dospěláckému. To, co nám připadá zcela jasné, je pro děti často komplikované. To, co je pro nás absurdní, zbytečné, hloupé a prostě blbost, se často dětem jeví jako naprosto zajímavé, legrační, famózní a rozhodně nutkavé to provést.
A naším úkolem je se zkusit na to podívat dětskýma očima. Proč? Protože i my jsme byly děti, taky nám byly 3, 5, 11 nebo 17 let. Máme tu zkušenost, jen jsme ji zapomněli nebo potlačili, a ať chceme nebo ne, dítě je v každém z nás. Děti rozhodně zkušenost s dospěláckým světem nemají a nemají ani ponětí o tom, co je čeká.
Taková společná zvídavost, společné objevování světa a souznění s dospělákem, to je pro malého prcka tedy něco. A samozřejmě, byť tohle všechno představuje spoustu legrace, tak je tu i druhá miska vah - vzájemného nepochopení, frustrace, křiku apod.
Věřte, že když k tomu dojde, vaše dítko vám nic z toho nedělá schválně, ale je to proto, že buď to dětský mozeček není schopen zpracovat podle vašich představ anebo jste ho to jednoduše naučili. A to je normální. Například když si dítě snaží něco vyplakat - pravděpodobně už to někdy zabralo (po odmlouvání, vztekání, po čemkoliv jiném), tak proč to nezkusit znova.
Anebo jste dítko prostě naštvali vaším rezolutním „NE“ bez vysvětlení a napojení se.
Jak často říká psycholožka a terapeutka Vlaďka Bartáková: connection before corection. Tedy nejprve je nutné se na dítě napojit, ukázat mu, že mu rozumíme, chápeme ho a až potom provádět korekci, vysvětlování, usměrňování apod.
Ale pojďme k oné větě: Neřvi! Nemáš proč!
A jak někteří umí ještě dodat: Nebo ti přidám, ať máš proč řvát!
Klíčové je, že v momentě kdy dítko zuří, tak ten důvod jistě má a stoprocentně to tak cítí, ať je příčina jakákoliv. Představte si poslední událost, která vás vyloženě nakrkla. Vy byste se přišli svěřit rodičům, ve víru naštvání byste nedokázali pořádně formulovat o co jde, krev by se vám vařila a jeden z rodičů by pronesl: Nerozčiluj se, nemáš proč…
Sami si řekněte, jak byste se cítili.
No a u dětí je to to samé, ale ke všemu nemají váš dospělácký mozek plný miliónů a miliónů vyvinutých neurocest, zkušeností a možností si o tom pomyslet racionálně své, a v duchu vás poslat někam. Najít si způsob ventilu svého stresu a vykecat se s kamarádkou nebo kamarádem. A jak bylo psáno výše, to co je pro vás často absurdní je dětem složité. A tak po této větě pravděpodobně začnou ještě víc plakat, protože se cítí nepochopené, odmítnuté a nemilované.
Je to jako byste říkali: Rozhodně nemáš právo se takhle cítit, musíš se cítit jinak, protože mně je to vhod.
Čili když místo téhle věty řeknete: „A jéje, já přesně vím, co tě štve a jak se cítíš, taky mě někdy občas věci štvou, to když já jsem byla malá…“ A je fajn si vzpomenout, co štvalo vás jako malé děti. Věřte, že se situace zlepší dřív, než byste řekli švec. A dokonce, když v sobě malé dítko skutečně najedete a probudíte, je to legrace a je to osvobozující.
Na závěr, každý rodič dělá chyby a je to normální. Důležité je umět si o tom popovídat úměrně k věku dítěte.
Pokud se to s těmito a podobnými větami přehání, jsou odpověďmi na stesky a otázky, které si mnoho rodičů na stará kolena pokládá:
Ta naše Monča furt někde trajdá a ani nezavolá…
Proč si nám o tom neřekl? (Ať jde o cokoliv.)
Proč se nestavila?
