Článek
Jsem přesvědčená, že bití a fyzické tresty dětí, jako výchovný nástroj, jsou cestou do záhuby. Přesto, takový výchovný pohlavek nebo plácnutí rukou přes zadek, ještě nikdy nikomu neublížilo.
Děti ve věku do tří let mnohem rychleji pochopí výchovné plácnutí přes ručku než složité vysvětlování. Když na vás bude dvouleté dítě rukou hrozit nebo vás zlostně plácne, je třeba mu rychle a srozumitelně ukázat, že něco takového si k rodiči dovolit nemůže. Malé plácnutí přes ručku, samozřejmě jen vaší rukou, abyste dobře sami cítili, jak moc jste dítě plácli, musí následovat s co možná nejmenším prodlením po skutku, aby dítě pochopilo příčinu a následek. Plácnutí by vždy mělo být provázeno vysvětlením, které je adekvátní k jeho věku. Počínaje jednoduchým „Ty, ty, ty, to se mamince dělat nesmí“ až po vysvětlení, že takové chování k rodičům je nepřípustné a dítě si ho nesmí dovolit.
Sama jsem se snažila fyzickým trestům při výchově vlastních dětí vyhýbat, protože jsem je kdysi jako dítě zažila a jejich výsledkem jsou jen poničené a zpřetrhané rodinné vztahy. To ale mluvím o skutečném fyzickém trestání, které bylo hrubé a často hraničilo s rizikem ublížení na zdraví. Malé výchovné plácnutí vlastní rukou do toho samozřejmě nepočítám.
Vzpomínám na dobu, kdy otec zastával názor, že výchova je v prvé řadě záležitostí trestů a trest zázračným lékem, který snadno a rychle vyvolá respekt a vzorné chování. Pravdou je, že fyzické tresty v mladším dětském věku vyvolávají v prvé řadě strach a ten skutečně může dítě přimět poslechnout a chovat se tak, jak rodič vyžaduje. Strach se také postará o narušení důvěry mezi rodičem a dítětem. Ten, kdo má chránit a ke komu se má dítě s důvěrou vždy utíkat schovat, stává se tyranem. To nikdy nemůže přinést nic dobrého.
Čím je dítě starší, tím méně fyzické tresty fungují, místo strachu se probouzí vzdor, až jednoho dne to přestane fungovat zcela. Kromě špatných vzpomínek, zůstanou bohužel zejména šrámy na duši, které v případě velkých a neúměrných fyzických trestů může pomoci zaléčit jedině odborný terapeut. Je tedy nad slunce jasné, že takové fyzické tresty do výchovy nepatří. Většina rodičů je však naštěstí úplně normálních a k trestům, které způsobují traumata, se neuchylují.
Na druhou stranu, není normální ani opačný extrém. Dítě plácnout, protože udělalo něco špatného, co dělat nemá, je v pořádku. Plácnout ho přes ručku nebo přes zadek, navíc vlastní dlaní, to do výchovy rozhodně patří. Tam, kde to rodiče vůbec nedělají, často vidíme výsledek v podobě nevychovaných a rozmazlených malých tyranů. V těchto případech totiž netýrají rodiče dítě, ale přesně naopak. Že to malé děti dovedou velmi dobře a nikdo je to učit nemusí, to potvrdí nejeden rodič, kterému se výchova vymkla z rukou.
V západní Evropě jsem nejednou zažila, jak to vypadá, když se ve společnosti tyto věci vymknou zdravému rozumu. Maminka plácla svého tříletého synka rukou přes zadek a už na ni na ulici div že nevolali policii a málem jí hrozilo odebrání dítěte. O chvíli později se jiné tříleté dítě válelo v bance po zemi a vztekle mlátilo rukama i nohama do podlahy, křičelo, ječelo a zajíkalo se. Proč? Protože ho nebavilo čekat s maminkou, až na ni přijde v bance řada. Nic méně, nic více. Dospělí kolem se útrpně usmívali, sem tam někdo prohodil, že je to roztomilý chlapec nebo se zeptal na jeho věk. Nebyl to roztomilý chlapeček, byl to nevychovaný kluk. Za jeho nevychovanost mohli rodiče, kteří k tomu byli přinuceni společenským klimatem. Společnost od nich žádala, aby nezasahovali, tak nezasahovali. Správné to však není.
Pokud jde o bití a nebití, dostatečnou ochranu již mají děti v legislativně zakotvenou a nejen děti. Ublížení na zdraví a všechny paragrafy s tím související chrání občany dostatečně. Potřebujeme další paragrafy týkající se výchovy a toho, jak moc smějí rodiče trestat své děti? Jsem si jistá, že ne. Jediné, co potřebujeme, je zdravý rozum. Ten je totiž opravdu třeba si zachovat. Výchova, ze které zmizí i obyčejná výchovná plácnutí, je špatná a vede ve výsledku k nevychovaným dětem. Takové potkáte nejčastěji tam, kde se pohled na výchovný pohlavek vymkl zdravému rozumu a rodičům za něj hrozí v lepším případě napadání od kolemjdoucích nebo sousedů a v tom horším odebrání vlastních dětí.
