Článek
Jako vysokoškolský pedagog mohu s jistotou konstatovat, že vzdělanostní úroveň zájemců o studium se každým rokem snižuje. Přicházejí k nám mladí lidé krátce po maturitě a já se u přijímaček pokaždé divím, jak mnozí vůbec mohou mít maturitu. Že neumí česky, to je už bohužel standard. Dělají v psaném jazyce hrubky, které by neměl udělat žák sedmé třídy základní školy. Když mluví, často chybně skloňují a používají nesprávné vazby. Lidově řečeno, ne úplně malý počet z nich mluví jako „hotentoti“. Při posledním přijímacím řízení mě překvapilo, že valná většina uchazečů o studium měla na maturitním vysvědčení lepší známku z angličtiny než z češtiny. Nejčastěji to byla jednička z angličtiny a trojka z češtiny. Fíha, říkám si… Tak to už mladí Češi zřejmě mluví lépe anglicky než česky. Pak se ovšem později při rozřazovacím testu z jazyka ukáže, že 90 % našich nově přijatých prváků má angličtinu nejvýše na úrovni A2. Jinými slovy: maturita za jedna, ale znalosti a praktické ovládání jazyka nic moc… Jak asi musí vypadat znalost češtiny, kterou většina z nich udělala u maturity za tři? Raději si to ani nepředstavovat. Někde je něco špatně.
K čemu mi to bude?
V poslední době okolo sebe stále častěji slyším otázku, k čemu bude žákům základních škol tohle či tamto, proč by se měli něco učit, když to mohou snadno dohledat na internetu apod. Není nic neobvyklého, když žák osmé třídy neumí malou násobilku. Nikdy se ji totiž zpaměti nenaučil, protože se přece nebude něco memorovat. Jsem přesvědčená, že s tímto přístupem děláme obrovskou chybu. Odpověď na otázku k čemu mi bude tohle nebo tamto je totiž mnohem jednodušší, než se na první pohled zdá. Dětský mozek je jako houba. Snadno se cokoliv učí a nasává do sebe znalosti velmi přirozeně. Potřebuje hlavně trénovat, aby do budoucna byl co možná nejzdatnější. Proto se moje generace učila zpaměti i velmi dlouhé básně. Ve druhé třídě jsme běžně dokázali odrecitovat celého Vodníka od Erbena, později na druhém stupni třeba Máj od Máchy. K čemu nám to bylo? K tréninku paměti. Dnes se školy bojí zadat dětem podobný úkol, protože by na ně mohli skočit rodiče. Rodiče dnes totiž nejen protestují proti tréninku paměti, ale i proti domácím úkolům, protože od toho je tu přece škola, aby se děti všechno naučily tam a netahaly si práci ještě i domů! Domácí úkoly tu ale nejsou prioritně proto, aby se děti něco učily mimo školu, ale proto, aby získaly správné návyky, zejména schopnost myslet si na své povinnosti a plnit je. Od rodiče se očekává spolupráce v tom smyslu, aby plnění úkolů svého dítěte kontroloval, aby dohlížel a pokud to situace vyžaduje, aby také vysvětloval, proč je důležité zodpovědně úkoly plnit. Bohužel, mnoho rodičů raději „došlápne“ na učitele, ať dětem úkoly nedává. Díky tomu bývá přechod na střední školy pro většinu žáků nesmírně náročný, protože se většina z nich na základní škole nenaučila, že studovat znamená připravovat se, pracovat na sobě, plnit si úkoly apod.
Počkej, až ti tam tohle přijde!
Bratr učí mnoho let na základní škole a když mě slyší, jak si stěžuji na nízkou úroveň zájemců o studium na vysoké škole, zcela vážně mi říká: „Počkej, až k vám přijde to, co teď máme na základkách. To se teprve nebudeš stačit divit!“ Mám velkou obavu, že má pravdu. Už teď se k nám hlásí mladí lidé, kteří neudrží pozornost déle než 10 minut, a to jsou na vysoké škole výukové hodiny dlouhé 90 minut! Co dělají po zbytek času? Odpověď je jednoduchá - neposlouchají, nevnímají, jsou přítomni tělem ale ne duchem. Vše se jim musí mnohokrát opakovat a stejně si to nezapamatují. Obecně mají velmi malou schopnost si cokoliv pamatovat, protože jejich paměť je absolutně netrénovaná.
Čas, kdy jejich dětské mozky nasávaly jako houby, byl promarněn. Ten čas se jim po maturitě pomalu krátí, protože kolem pětadvaceti se začíná lidem učit o něco hůř. Mozek funguje podobně jako sval a když není pravidelně a dostatečně trénován, postupně zakrní. Proto dává smysl, aby se děti na základních školách občas učily různé věci zpaměti. I když jim to z jejich pohledu možná bude v běžném životě k ničemu, ve skutečnosti si možná právě díky tomu budou svůj nákupní seznam pamatovat i v šedesáti. Přestaneme-li základní školu chápat jako cvičiště pro mladé mozky, jako místo, kde se mají mozky vytrénovat, aby mohly později na středních a vysokých školách odvádět ty nejlepší výkony, brzy nám na vysoké začnou přicházet jedinci, kteří nebudou umět ve vlastním jazyce formulovat myšlenky, nebudou umět psát bez hrubých chyb a z hlavy si nespočtou, kolik jim má pokladní vrátit na tisícovku, když nákup stál 524 korun. Dívejme se kolem sebe, protože i to je dnes už celkem běžná věc. Když chodím nakupovat, vídám tyto situace opakovaně - mladý člověk není schopen kupeckých počtů z hlavy a bez pomoci kalkulačky, kterou má samozřejmě v mobilu. A když mobilu dojde šťáva?
Všemocný internet
Nedávno jsem se našich prváků ptala, kdo nebo co byl F. L. Věk (vysloveno jako ef el věk). Ze šedesáti studentů mi nedokázal odpovědět ani jeden, a to měli jen pár měsíců po maturitě. Pro mne šokující věc. Tak jsem jim řekla, ať mi odpověď najdou na internetu. Chopili se svých mobilů a…začala legrace. Netušili totiž, jak se píše to, co jsem jim řekla. Protože byli zcela neznalí, hledali „efel“. Většina se tak dostávala na informace o Gustavu Eiffelovi a o Eiffelově věži. Po téměř pěti minutách hledání se jeden student dostal na informace o televiním seriálu F. L. Věk a řekl, že to je televizní seriál. Heuréka! Ani ve snu ho nenapadlo, že by se snad mohlo jednat o román. Když jsem se zeptala, jestli vědí, kdo byl Alois Jirásek, váhavě se dva studenti zeptali, jestli spisovatel?
Jak je vidět, internet není všemocný, protože jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere. Jak vzdělanou máme budoucí generaci, když ani nevědí, že Jirásek byl spisovatel? Nikdo po nich nechce, aby začali přeříkávat, co napsal a kdy žil. Ale nevědět vůbec, kdo to byl? Opravdu tohle chceme?
Když sleduji debaty kolem nového RVP, začínám se obávat, že přesně k tomu to vše ve finále povede. Jen aby se (proboha!) nemusely naše děti něco učit zpaměti! Jen aby se nemusely učit nějaká data (co, kdy, kde, proč)! Ta si mohou kdykoliv dohledat… Ve třiceti z nich pak budou jedinci, kteří si bez kalkulačky nic nespočítají, bez internetu nebudou nic vědět, a pokud jednou přijde blackout, budou se schopni tak nejvýše sesypat, protože bez elektřiny si vůbec neškrtnou. Kdo je dnes schopen pamatovat si z hlavy telefonní čísla alespoň těch nejbližších, kterým by bylo třeba volat v případě náhlé nouze? Ano, máme technologie, které si jsou schopny tyto údaje pamatovat místo nás. Ale budou vždy dostupné? A poradí si člověk v okamžiku, kdy na to zůstane sám, protože přijde něco, co technologie vyřadí z provozu? U mladé generace o tom už dnes silně pochybuji…
Anketa
Zdroje:
