Článek
Díky tomu ještě děti v šesté třídě neumí malou násobilku (přece se jí nebudou šprtat) a vysokoškoláci v prvním ročníku píšou ve shodě podmětu s přísudkem chybné i/y. Prý by bylo nejlepší, aby se psala úplně všude jen měkká i a násobilku vyřeší kalkulačka, která je v každém mobilu. Že by měl člověk pyšnící se titulem Bc. nebo Mgr. umět dobře česky nebo by měl být schopen si bez použití kalkulačky spočítat, kolik stojí dvě housky, o tom nikdo nechce slyšet. Mám na to názor opačný, a tak bývám považována za konzervu.
O víkendu jsem byla v nákupním centru a zaujala mě malá cestovní žehlička. V obchodě visely všude plakáty, že mají týden dvacetiprocentních slev a u žehličky byla přeškrtnutá cena 999 a uvedena nová cena 599 Kč. Zeptala jsem se tedy mladého prodavače, který byl s velkou pravděpodobností studentem, neboť měl na tričku cedulku „brigádník“, jestli je nabízená sleva 20 % poskytována i z ceny již zlevněného výrobku. Mladík se na mě vyděšeně podíval. Potom zaměřil pohled na cenovku u žehličky a po pár sekundách nejistě odpověděl: „Však vidíte, že už těch 20 % bylo odečteno, tak asi ne…“
Tentokrát jsem zrozpačitěla já. Výrobek stál původně 999 korun, bylo tedy naprosto jasné, že nová cena ve výši 599 nevznikla odečtením slevy ve výši dvaceti procent. Nejsem žádný matematický lumen, ale tohle jsem z hlavy zvládala už na druhém stupni základní školy. I ohradila jsem se.
„A to jako víte takhle z hlavy, jo? To by mohl říct každej,“ obořil se na mě brigádník.
Nabídla jsem schůdnější cestu výpočtu a navrhla, ať si chlapec představí místo těch 999 rovnou 1000 korun a z toho pak zkusí spočítat slevu dvacet procent. To se mu bude počítat lépe a ta jedna koruna už není velký rozdíl. Domnívala jsem se, že mu to bude hned jasné. Nebylo. Rozhodl se tedy zatelefonovat vedoucí, která právě byla mimo prodejnu. Dozvěděl se, že buď si mohu koupit žehličku za nabízených 599 korun, nebo mohu dostat slevu 20 % z původní ceny, tedy z ceny 999 korun. A že si mám já, jako zákaznice, vybrat.
Pochopitelně jsem hned věděla, že je výhodnější vzít si žehličku za 599 korun, ale hra mě začala bavit. Udělala jsem ze sebe blbou blondýnu a tím nejzoufalejším hlasem, jaký umím ze sebe vyloudit, se zeptala, co mám dělat a jestli mi může chlapec poradit, co je výhodnější. V mladých očích zavládla panika.
„To já nevím, paní. Vybrat si musíte vy,“ vysoukal ze sebe. Tak jsem si vybrala.
„Kam ten svět spěje?“ zakroutila jsem pak hlavou a tiše, jen pro sebe, vyslovila otřepanou frázi. Mladík mé povzdychnutí zaslechl.
„Jak to myslíte? Kam ten svět, co?“ zeptal se nečekaně.
„Spěje,“ zopakovala jsem.
„A to je co?“
„Spět? Jako někam dospět? Nic vám to neříká?“ žasla jsem.
„Dospět, no tak to jó… Svět už ale je dospělej, ne?“
To už z mé strany zůstalo bez komentáře. Jen jsem si vzpomněla, jak si nedávno sousedovic kluk, kterému je něco kolem sedmnácti, myslel, že podvečer je pozdní večerní hodina následující za večerem. Když jsem ho totiž požádala, jestli by mi mohl jeho táta zavolat v podvečer, vyřídil doma, že mně má zavolat po 22. hodině večer.
Chápu, že umělá inteligence se nám všem může jevit jako skvělá technologická vychytávka a učit se některé věci zpaměti jako příšerná nuda. Stejně tak četba, která rozvíjí slovní zásobu, se může některým mladým lidem dnes už zdát nemoderní a možná i zastaralá. Půjde-li to však takto dál, brzy jako druh zcela zakrníme. Nebudeme si umět z hlavy spočítat ani ty základní věci, psát a možná i mluvit, budeme jako hotentoti. Nebo vlastně ne, možná že ani psát už nebudeme, protože jsem se zrovna včera dočetla, že učit děti ve školách psací písmo je v době, kdy všichni píšou na počítačích, už úplně zbytečné.
Když sleduji lidi v restauracích u stolů, jak se dívají do mobilů a vůbec spolu nekomunikují, mluvení bude zřejmě brzy také úplně zbytečné. Napadá mě otázka, jestli se pak časem nestane zbytečným i člověk, tzv. homo sapiens sapiens.
