Článek
Kniha sice vyšla u příležitosti letošního 190. výročí prvního veřejného uvedení písně „Kde domov můj“ na prknech Stavovského divadla, ale život Františka Škroupa v dalekém Rotterdamu není ani náhodou jedinou zajímavou exkurzí, kterou při četbě zažijete.
Autorka nás zavádí nejen do Rotterdamu, ale také do Prahy v letech 1860 - 1862 a odkrývá mnohé zajímavosti.
Například, jak velký myslíte, že byl v té době tzv. typický pražský nájemní byt? Jak vypadal? To byste si nejspíš jen těžko správně tipli. Měl velikost 1 + 1 a pokud jde o výměru, v průměru dělala 24 metrů čtverečních. Někdy se jednalo jen o jednu velkou místnost této velikosti. Lidé dávali však raději přednost bytům rozdělným do dvou malých místnostní, protože často tu druhou podpronajímali (ovšem při zachování stejné plochy bytu). Ano, slyšíte dobře. V bytě o velikosti necelých třicet metrů čtverečních bydlela často početná rodina, která ještě druhou malou místnost pronajímala. Proč? Aby zvládla bydlení zaplatit. Praha byla, pokud jde o bytový fond a průměrnou velikost bytů v té době, pozadu za Evropou. Nájemních bytů nebylo mnoho, měly malou velikost a bydlení bylo již tehdy velmi drahé. (Bytový fond byla jedna z mála oblastí, ve které jsme za Evropou zaostávali, jinak jsme patřili například ve školství nebo v kultuře ke špičce Evropy.)
Pojďme ale k číslům, která se v knize také dočtete. Pronájem takového typického průměrného bytu na Starém Městě pražském stál v té době 330 zlatých ročně. Plat vyššího úředníka kolem roku 1850 dělal v Praze 500 až 700 zlatých ročně, roční mzda dělníka 100 až 200 zlatých a roční plat učitele se pohyboval kolem 150 zlatých. Sečteno a podrženo, učitel, který si vydělával 150 zlatých ročně, jen těžko mohl bydlet v Praze ve vlastním bytečku, který stál více jak dvakrát tolik, proto většina učitelů si u někoho pronajímala jeden pokojík nebo bydlela kousek od města a musela třeba za prací do Prahy dojíždět (tehdy častěji docházet).
Další zajímavost, kterou se v knize dočtete, je výše důchodu, který František Škroup obdržel, když byl na politickou objednávku po třiceti letech práce ze Stavovského divadla vyhozen. Jeho důchod dělal 1050 zlatých ročně. Autorka v knize uvádí přepočet tehdejších zlatých na dnešní české koruny, což je extrémně zajímavé.
Píše: „Území Habsburské monarchie, včetně Českých zemí a později Rakouska–Uherska, používalo jako měnu tzv. rakouský zlatý. Říkalo se mu také zlatka, florin nebo gulden. Přepočet této měny na cenu stříbra k roku 2017 (bohužel přepočet, který by se více blížil současnosti, jsem nikde nenašla) je 1 zlatka = 150 Kč. Bráno tedy optikou k roku 2017, měl František roční důchod 157 500 korun, a to je 13 125 korun měsíčně. Jeho žena nepracovala (jak bylo tehdy obvyklé) a z tohoto příjmu potřeboval uživit rodinu se šesti nezletilými dětmi a k tomu ještě platit nájemní byt na prestižní pražské adrese.“
K uvedenému úryvku se sluší dodat, že 1050 zlatých ročně byl na tehdejší dobu velmi vysoký důchod, protože nezapomínejme, že učitel si svou učitelskou profesí vydělával ročně sedmkrát méně!
František Škroup patřil ve své době ke společenské smetánce, byl celebritou, vynikajícím dirigentem a hudebním skladatelem známým po celé Evropě. Přesto je velmi zajímavé vidět, že pro takového člověka z důchodu o nadstandardní výši, bylo i tak téměř nemožné uživit početnou rodinu žijící ve velkém nájemním pražském bytě na dobré adrese. Proto se František Škroup nejdříve pokoušel najít jinou dirigentskou práci (ta v té době v Praze ale nebyla), chvíli pracoval jako ředitel Žofínské akademie, nějakou dobu se pokoušel provozovat vlastní hudební školu, ale bohužel bez většího úspěchu, studentů nebylo dost, aby celý podnik vydělával. Pak přišla nabídka z Rotterdamu, aby odjel řídit vznikající německou operu, mezinárodní orchestr, který se tehdy právě v tomto městě rodil. Kniha vypráví právě tento příběh, od jeho odjezdu až po jeho umrtí (zemřel v Rotterdamu, kde je také pohřben).
Tak, jako v ní najdete zajímavosti o životě té doby v Praze, totéž najdete i o Rotterdamu a Nizozemsku obecně. Například se dozvíte, že zatímco na našem území byla povinná školní docházka zavedena 6. prosince 1774, v Nizozemsku se tak stalo až 1. ledna 1901! Je milé zjistit, že území Českého království patřilo k nejpokrokovějším zemím tehdejší Evropy.
Byli jsme tehdy mnohem dál než Nizozemsko, a to v mnoha oblastech. Praha patřila spolu s Vídní k absolutní kulturní evropské špičce, a zatímco v Nizozemsku se opera teprve rodila, u nás jsme s ní měli už bohaté zkušenosti. Mimochodem, František Škroup není jen autorem hudby k písni „Kde domov můj“, ale také autorem první české opery (Dráteník, premiéra 2. února 1826), což mnoho lidí neví.
Kniha je napsána ve dvou rovinách. Střídá se v ní linka historická odehrávající se v letech 1860 až 1862 v Rotterdamu a linka ze současného Rotterdamu. Autorka v ní vypráví své vlastní zkušenosti, kdy jde po stopách víc jak 160 let starého příběhu a snaží se ho odhalovat. Při své práci narazila i na podvodníky a je zajímavé seznámit se díky současné dějové lince se zákulisím vzniku této knihy.
Doku román „Kde domov můj“ tak na jedné straně pěkně doplňuje mezeru ve Škroupově životopise, protože jeho pobytem v Nizozemsku se dosud žádný český autor nezabýval, natož tak podrobně. Na druhé straně ale také ukuzuje, že forma doku románu, či reportážního románu, není mrtvá a je stále velmi atraktivní, dobře se čte a může zejména mladé čtenáře bavit výrazně víc, než klasická biografie. Díky své dokumentárnosti, díky přítomnosti mnoha reportážních prvků, dozví se čtenář nakonec mnohem víc, než jen biografická data hudebního skladatele. Troufám si konstatovat, že si udělá velmi dobrou představu o tom, jak se žilo v Praze a v Rotterdamu v 19. století.
Zdroj:
Kde domov můj?
Autor: Markéta Dočekalová
ISBN: 9788088467045
Nakladatel: Rosier
Počet stran: 440
Pevná vazba
