Jen solidární svět může být spravedlivý a žít v míru

V posledních letech stále častěji ze všech stran čtu a slyším, že se lidem nechce být solidární. Mladí odmítají solidaritu se starými, bohatí s chudými, zdraví s nemocnými, chytří s hloupými, vzdělaní s nevzdělanými apod. Nedávno na Seznam Médium vyšel článek o tom, jak se někomu, kdo vydělává 150 tisíc měsíčně, nechce platit solidární daň. Jindy jsem zase četla článek o tom, jak si měli dnešní důchodci na stáří naspořit, aby jim mladí nemuseli přispívat na důchody. Konkrétních příkladů článků z různých oblastí by se našlo mnoho a všechny spojuje jedna jediná věc: solidarita. Respektive, její odmítání.

Solidarita je významným prvkem občanské společnosti a podle její míry se pozná, jak morálně a mentálně je vyspělá. Proto i mezi zeměmi, které náleží k těm, jež vnímáme jako demokratické, jsou v míře solidarity značné rozdíly. Ty často souvisejí s kulturními tradicemi a historickým vývojem příslušného regionu.

Nicméně, budiž! Začněme u nás doma. Chceme českou společnost bez solidarity? Co by to vlastně znamenalo?

V prvé řadě to, že si za většinu služeb i produktů začneme platit tržní ceny. Vezmu to od narození. Většina z nás se rodí s pomocí nějakého lékaře a v porodnici, tedy ve zdravotnickém zařízení. Zmizelo by naše běžné a ze zákona povinné zdravotní pojištění a k dispozici by bylo jen pojištění komerční. Kdo by se chtěl pojistit, ten by se pojistil. Kdo by nechtěl, platil by za sebe všude ve zdravotnických zařízeních dle příslušných ceníků. Na trhu by byla široká nabídka komerčních pojišťoven a každý by si mohl vybrat podle jejich nabídky a ceny. Je vysoce pravděpodobné, že i ty nejlevnější typy pojištění by byly pro mnoho lidí jen těžce dostupnou částkou, nebo velkým zásahem do rodinného či osobního rozpočtu. Na druhou stranu, zaměstnavatelé by začali nabízet bonusy v podobě příspěvků na takové pojištění a ti nejlepší by dokonce za zaměstnance komerční zdravotní pojištění platili. Zaměstnanci by začali vybírat své zaměstnavatele podle trochu jiných priorit než dnes, a to zejména se zvyšujícím se věkem.

Jak by vypadala každodenní realita můžeme vidět na příkladu zemí, kde není zdravotní pojištění povinné. Ze zdravotnictví by se stal ještě větší byznys než dnes a marodit nebo se léčit by byl jeden z největších luxusů vůbec. Nechat si udělat totální endoprotézu by si mohli dovolit jen někteří. Lázně ani rehabilitace by pacientům rozhodně nebyly hrazeny (to nejsou dnes ani v mnoha zemích se solidárním systémem). Způsobit si úraz, nebo být sražen autem apod., rovnalo by se životnímu megaprůšvihu. Mnozí by po zbytek života spláceli své účty za zdravotní ošetření.

Lidi by se rozdělili na ty, kteří by si raději utáhli opasky a platili by každý měsíc za vysoké komerční zdravotní pojištění a na ty, kteří by se rozhodli riskovat a spolehnout se na fakt, že jsou zdraví a péči potřebovat nebudou. Ti by si neplatili nic.

Zdravotní péče provází člověka od narození až po skon, proto i u těch zdravých je možné říct, že by se jednalo o celoživotní placení. Protože jen za první rok života dítěte je třeba absolvovat nemalý počet očkování, ale také průběžných pediatrických prohlídek, které sledují, zda probíhá vývoj dítěte normálně. Pokud se však za službu platí, nemůže být povinná. Obrovsky by tedy vzrostl počet lidí, kteří by své děti očkovat nenechali, a dokonce by s nimi ani na žádné preventivní prohlídky nechodili. Vzrostl by i počet různých onemocnění, která by nebyla včas objevena. To se netýká jen dětí, ale společnosti jako celku.

Platilo by se za jesle, školky, ale také další školy. Zdarma většinou zůstane jen základní školství. I tam se však většinou rozevřou nůžky mezi špičkovým soukromým základním školstvím a obyčejnými základními školami, které by byly „zdarma“ a samozřejmě by byly povinné.

Střední a vysoké školy a také univerzity by byly placené. Banky by nabízely úvěry na školné a bylo by normální, že přibližně do čtyřiceti let by člověk své vzdělání splácel. Časem by vzrostla náročnost studentů na kvalitu výuky, protože pokud za něco platíme, vyžadujeme vyšší kvalitu, než když něco dostáváme zdarma.

Nejhůř by na tom byli lidé průměrní, tedy ani hloupí, ani chudí, ani bohatí, ani příliš chytří (což je vlastně většina společnosti). Byli by málo bohatí na to, aby si slušné vzdělání mohli dovolit (i když vystudovat by ho zvládli) a málo chytří na to, aby jim ty nejlepší univerzity a školy nabídly stipendium zdarma. To totiž nabízejí opravdu jen těm, kteří jsou mentálně na hranici geniality. Lidově řečeno, jsou tak chytří a talentovaní, že by z nich jednou mohli být skvělí vynálezci, badatelé a profesoři nebo nositelé Nobelových cen, světoví umělci nebo také sportovci. Takové chce každá škola ve svém portfoliu bývalých studentů mít. Šedivý průměr by měl smůlu.

Vlastní bydlení by mohli mít jen dobře finančně zabezpečení lidé. Takoví, kteří by zvládali platit vysoké hypotéky, nebo by měli tak skvělé příjmy, že by je takové hypotéky nijak moc nezatížily (lékaři, právníci, úspěšní umělci, smetánka společnosti) Regulované nájmy by neexistovaly.

Nájemné v hlavním městě a v dalších velkých městech země by se příliš nelišilo od splátek drahých hypoték. Přesněji řečeno, lišilo by se jen málo. Bydleli by v něm totiž ti, kteří by nedosáhli na drahou hypotéku (často jen o málo), ale o několik málo tisíc nižší nájemné by platit dokázali. Pro velký počet lidí by nájemné v hlavním městě bylo nedostupné a museli by bydlet dál od něj a dojíždět. Podobně by na tom v různých regionech země byla větší města. Život by se více přesunul do malých měst a městeček a více by se dojíždělo za prací.

Mělo by to jednu výhodu. Vzrostla by úroveň a vybavenost těchto menších míst. Zastavil by se úprk lidí do velkých měst a pro mnoho podnikajících subjektů by tak mělo smysl podnikat i na vesnici nebo malém městě, pestrost nabídky by tedy vzrostla. Vesnice, kde nemají lidé už ani hospodu a poslední Coop jim zavřeli v nedávné době, by zase začaly měnit svou tvář k lepšímu. Mladí lidé by byli ochotní kupovat pozemky na malých vesnicích a stavět si tam rodinné domy. Díky tomu by sice vzrostla cena pozemků, ale stále by zůstala dostupná. Zvýšil by se tlak na dopravní obslužnost, protože by mnohem více lidí dojíždělo za prací. Pravděpodobně by narostl počet soukromých dopravců, díky kterým by se bylo možné pohodlně dostat z míst, kde dnes žádná dopravní obslužnost téměř není, do míst, kde by už bylo možné využít existujících spojů.

Z toho lze usuzovat, že by vzrostla také silniční daň a poplatky za používání dálnic, protože díky zvýšené míře dojíždění za prací by docházelo k většímu opotřebení silnic a dálnic, obnovu by bylo nutné z něčeho platit. Zcela jistě by vzrostla i cena za používání železniční a autobusové dopravy. Častěji by se dělo, že by se lidé začali domlouvat na sdílení aut a několik sousedů by tak jezdilo do nejbližšího města společným vozem (tak je to dnes již v mnoha zemích běžné).

Neexistoval by žádný příspěvek na bydlení a podobné dávky, které by zmírňovaly výši nájemného. Buď na nájemné máš nebo nemáš, nic mezi tím by nebylo. Chudí, nevzdělatelní, matky samoživitelky, lidé bez dostatečných příjmů, nemocní, trvale hendikepovaní apod., ti všichni by měli problém. Někteří by dokázali svou situaci vyřešit životem ve sdílených bytech (jako studenti, každý by měl jeden pokoj, ostatní části bytu ve společném užívání, ti chudší by mohli sdílet pokoj ještě s další osobou). Určitá skupina by nedosáhla ani na sdílené bydlení a skončila by na ubytovnách, kde žije v jedné místnosti deset a více lidí. Ti, kteří by ani ubytovnu nezvládli zaplatit, byli by závislí na ubytovnách pro bezdomovce, na charitativních zařízeních nebo na vlastním stanu a životě někde na periferii měst (jako to můžeme vidět třeba ve velkých městech typu New York, San Francisco, Los Angeles apod.) Nemocní, hendikepovaní, nebo matky samoživitelky by někdy měli štěstí a našli by záchranu u různých nadací nebo charitativních organizací.

Nůžky mezi chudými a bohatými by se ve společnosti široce otevřely. Bylo by jasně vidět, kdo majetek má a kdo nemá.

Život sám o sobě není a nikdy nebyl spravedlivý. Někdo se narodí chytrý a jiný moc nepobral. Někdo je zručný a dokáže spravit nebo vyrobit prakticky cokoliv, další nedokáže zatlouct hřebík. Někdo se narodí s talentem a maluje, nebo zpívá tak, že mu celý svět leží u nohou. Jiný je zcela průměrný a nevyniká vůbec v ničem. Společnost, ve které schází solidarita, odsoudí všechny průměrné a znevýhodněné ke strádání.

Kdo měl to štěstí a narodil se do lepších podmínek, bude mít lepší podmínky i dál a s velkou pravděpodobností, pokud sám něco vysloveně nepo…, bude mít i ve stáří dost peněz a majetku. Lépe postavená rodina může dětem dopřát kvalitnější vzdělání a od něj se odvíjí vše ostatní. Může také lépe rozvíjet vrozený talent dítěte. Protože k čemu mu je sportovní nebo umělecký talent, když rodiče nemají peníze na to, aby ho mohlo rozvíjet? Proto často v méně solidárních společnostech existují nadace, které se zaměřují na vyhledávání dětí s unikátním uměleckým nebo sportovním talentem, které se však narodily do neutěšených sociálních podmínek a pohltila je třeba ulice.

Nejhůře na tom jsou v nesolidárních společnostech lidé od narození hendikepovaní nějakou nemocí, ti, kteří jsou na tom tak špatně, že nemohou pracovat. Těm většinou věnují pozornost církve, církevní pečovatelské ústavy, někdy kláštery apod. Tím ve společnosti také vzrůstá role církví a lidé si většinou jejich činnosti považují. Proč? Protože církve a také charitativní organizace tlumí a obrušují velké rozdíly mezi různými sociálními skupinami a mírní pravděpodobnost společenských nepokojů a střetů. Lidově řečeno, aby ti chudí nevzali klacky a nešli si to vyřídit po svém s těmi, kteří mají v životě více štěstí.

Kde není solidarita, ani smrt nebere. Zapomeňte na sociální dávky k čemukoliv. Je to velmi jednoduché, buď na to máš nebo nemáš. Na stáří si našetři, stejně jako na nemoc. Na tu se můžeš i pojistit, ale připrav si tučné pojistné. Jinak žádná nemocenská a starobní nebo invalidní důchod. Měl jsi smůlu a narodil se těžce hendikepovaný? Nemohl jsi nikdy pracovat? Nejdříve se postarali rodiče a pokud tě na celý život nezabezpečili, možná ti pomůže charita, nebo taky ne. Poptávka určitě převyšuje nabídku.

Chceš mít děti? Tak si je měj, ale nepočítej s tím, že ti za to bude stát něco platit. Mít děti je tvé rozhodnutí a s tím souvisejí povinnosti. Sám ses rozhodl, sám se postarej. Žádná rodičovská, nebo pokud snad, tak jen velmi, velmi krátká v řádu několika málo týdnů. Určitě se ale najde komerční možnost, jak se včas připojistit (za nemalou částku) a později něco na způsob rodičovské čerpat. Nebo si každý může odkládat peníze stranou a na možnost mít děti a být s nimi doma, si prostě našetřit. Nebo děti nemít, nebo je mít ve vyšším věku, až bude člověk lépe zabezpečený. Možnosti jsou různé. Zcela jistě by se objevili i zaměstnavatelé, kteří by nabízeli nějaký bonus ve formě rodičovské nebo nemocenské. Trh si většinou najde různé cesty.

Z vyspělých zemí je nejblíže systému s nízkou mírou solidarity USA, ale ani tam nejde o společnost zcela nesolidární. Vláda samozřejmě dle společenských potřeb zavádí různé programy, které jsou s různými skupinami obyvatel solidární. Stejně tak i v USA mají lidé starobní důchody, jen pravidla a zvyklosti jejich výše a také jejich získávání jsou jiné než ve více solidárních systémech. Úplně nesolidární není dnes pravděpodobně žádná vyspělá země.

Vlády totiž dobře vědí, že společnost, která příliš nechává chudé, nemocné a hendikepované svému osudu, zavání velkými společenskými problémy. To je to poslední, co by vlády i bohaté vrstvy kterékoliv společnosti chtěly. Proč myslíte, že bohatí zřizují nadace a přispívají ze svých tučných podnikatelských zisků znevýhodněným? Myslet si, že důvodem je jejich dobré srdce, by bylo v dnešním světě hodně naivní. Pravda je, že si tím kupují hlavně klid ve společnosti. Nikdo nechce revoluce ani útoky na sídla boháčů.

Mimochodem, obava z toho, jak moc solidární být nebo nebýt je viditelná prakticky na každé vládě jakékoliv vyspělé země. Když země solidární je, má vláda chuť ubírat, solidaritu snižovat a tím šetřit finance. Musí však velmi opatrně zvažovat, jak daleko může zajít. A před volbami? Před těmi na snižování míry solidarity můžete zapomenout.

Opatrně se však musí i s opačnou stranou škály. Žádná vláda si nechce naštvat bohaté a nejbohatší, protože je potřebuje. Přeťápnout míru solidarity by mohlo také znamenat, že tito lidé ze země odejdou, protože to je na ně už zkrátka příliš. Každá vláda své bohaté vrstvy velmi potřebuje, a proto se vždy jedná o pohyb na tenkém ledě.

Zcela jistě jsem neprošla vše, co by zrušení solidárního společenského systému poznamenalo a jak by se tato skutečnost projevila v celé společnosti, v ekonomice a celkově také v národním hospodářství. Co jsem prošla, jako příklad stačí. Vše je jen okoukáno v zemích, kde je solidarita podstatně menší než v české společnosti. Tak co? Troufáte si na nesolidární společnost?

Pokud jste nikdy nezažili nouzi, celý život vám přeje zdraví a jste dosud mladí, nejspíš kývete, že ano. Máte odvahu riskovat a s chutí si budete za vše platit, protože věříte, že také budete více vydělávat a více mít. Aby stát fungoval, zaplatíte povinné daně (které budou pro všechny stejné bez ohledu na výši výdělku), ale další solidaritou se už nechcete nechat obtěžovat. Pravda je ovšem taková, že jen do prvního nezdaru. Do momentu, než vám život šlápne na kuří oko, objeví u vás hnusnou nemoc, stane se vám úraz, nebo vás něco jiného smete na dno.

Každý si můžeme odpovědět na otázku, jestli chceme společnost s obrovskými sociálními rozdíly, s vyšší kriminalitou (protože někteří si o majetky zkrátka řeknou jinak nebo si je rovnou vezmou) a menší mírou lidskosti. Nebo raději upřednostníme společnost solidární, kde sice občas budeme nadávat, že platíme na kdejakého nemakačenka, ale také budeme vědět, že pokud naše dítě nebo my sami ne vlastní vinou nebudeme moci pracovat, nenechá nás společnost umřít, jako by nás nechala příroda. Tam totiž platí zákon zdravého a silnějšího, slabí jedinci slouží těm ostatním jako potrava, nebo umírají někde v ústraní.

Něco takového nechci, stejně jako nechci potkávat v ulicích větší počty bezdomovců a žebráků. Potěšilo by mě, kdyby si tyto souvislosti u nás uvědomilo více autorů mnohdy až agresivních článků na téma, jak se jim nechce tu či onu společenskou skupinu živit a podporovat z vlastních výdělků.

ZDROJE:

Srovnání sociálního systému EU a USA

Sociální dávky v USA

Důchodový systém v USA

Dávky státní sociální podpory v ČR

Důchodové pojištění v ČR

Richard von Weizsäcker