Článek
Právo je jedna věc a jeho dodržování a posléze také vymáhání je věc zcela jiná. V poslední době jsem zaznamenala debaty na téma, jak na tom v Česku s tou vymahatelností práva dnes vlastně jsme. Je to lepší než v devadesátkách? Jak si vedeme?
Kdo v této zemi uzavírá smlouvy, nepotřebuje žádné názory „odborníků“, protože má své zkušenosti. Nejen, že všechno musí být na papíře, ale ještě to chce mít hodně dobrého právníka, který ohlídá všechna slovíčka a právní kličky. Správně by mělo stačit podat si ruku a říct, tohle platí. Ta doba je ale dávno pryč, tedy rozhodně v našich luzích a hájích.
Poněkud zarážející pro mě však je, jak reaguje veřejnost, když se náhodou svěříte se špatnou zkušeností. Padají komentáře typu „Měla sis ohlídat smlouvu“, „No, když si blbá“ a podobně. Člověk by čekal kritiku nepoctivce a místo toho se na něj lidi sesypou jako supi a dají mu přílišnou důvěřivost hezky sežrat.
Před lety se jeden můj kamarád dostal do potíží s placením daní. Zkrátka si na ně nedal dost peněz stranou. Výsledek byl zdrcující, daňové přiznání ukazovalo, že měl zaplatit čtyři sta tisíc. Neměl je. Ale náš společný kamarád v USA takové peníze měl, a to tehdy i díky velmi dobrému kurzu, kdy se platilo něco málo přes 40 korun za každý dolar. Slovo dalo slovo a kamarádi „si plácli po telefonu“ a Američan peníze poslal. Deset tisíc dolarů měl kamarád na účtu během tří dnů. Zaplatil daně a problém byl zažehnán. Od té doby čeká Američan na vrácení peněz a považuje za samozřejmé, že až kamarád bude mít, peníze mu vrátí. Neřeší, že nemá smlouvu. Neřeší, že čeká už víc jak patnáct let. Věří danému slovu. Dokonce se ani nepřipomíná, protože jak mi onehdy řekl, to by mu bylo nepříjemné, protože každý přece své závazky dobře zná a když je neplní, je jasné, že mu v tom něco brání. On přece jeho životní situaci nebude dělat ještě horší tím, aby na něj tlačil. A co když mu peníze nikdy nevrátí, ptám se. Pokrčí rameny, usměje se a pak odpoví: „Tehdy jsem ty peníze měl, tak jsem pomohl. Dnes už bych je neměl, tak bych nepomohl. Ničeho nelituju, někomu pomoct není špatná věc. Věřím v dobro lidí a pokud mi ty peníze za mého života nevrátí, třeba se mi to vrátí jinak a jinudy. Dobro se vždycky vrací, stejně jako zlo.“ No a byl v pohodě.
„Blbec,“ okomentovala situaci manželka kamaráda, který si peníze půjčil. „Vždyť na to ani nemá žádnou smlouvu,“ dodala s úšklebkem. Já si přitom už jen vzpomněla na Američanovu poslední větu. Dobro se vrací. A zlo taky.
Jen si tak v duchu někdy říkám, proč je to u nás právě takhle…
