Článek
Ještě než se mi narodilo dítě, věděla jsem, že ho s dudlíkem vůbec ani neseznámím. Své předsevzetí jsem dodržela a můj potomek nikdy dudlík nepoznal, a tedy ho ani nevyžadoval.
Znám hodně maminek, pro které je dudlík zásadní pomůcka, bez které není možná existence - po pravdě řečeno, spíše jejich, než toho dítěte. Argumentují tím, že dítě propláče hodiny a jediné, co ho uklidní, je dudlík. Kdyby své dítě na dudlík „nenaučily“, nebylo by tomu tak. Existuje mnoho způsobů jak uklidnit plačící dítě, většina z nich vyžaduje jen máminu pozornost a péči, nic víc.
Nevím, proč je dudlík u maminek tak oblíbený, že s ním naprosto dobrovolně své děti seznamují a navykají ho na něj. Nic zdravého to totiž není.
- Pokud se dítě nezbaví dudlíku včas, narostou mu křivě zoubky.
- Dítě se nenaučí dobře mluvit, protože když má v puse dudlík, nemá potřebu komunikovat.
- Má-li dítě s dudlíkem potřebu komunikovat, dudlík brání naučení se správné výslovnosti.
Děti, které odložily dudlíky ve třech, nebo dokonce až ve čtyřech letech, mají křivé zuby (a často i ty druhé, protože již první chrup má vliv na kvalitu stálého chrupu) a špatně mluví. Šišlají, šlapou si na jazyk, špatně vyslovují sykavky a celou řadu dalších písmen. Pro zodpovědnou maminku to pak znamená zvýšené finanční náklady za budoucí rovnátka a také za logopeda, kterého bude její dítě potřebovat ještě před nástupem do školy.
Bohužel jsme se dostaly do dob, kdy některé maminky zuřivě hájí nejen dudlík u tříletého dítěte, ale někdy dokonce i plenky. V Nizozemí, kde je povinná školní docházka od čtyř let, dostávají rodiče před nástupem dítěte do školy seznam, na kterém je vypsáno, co děti musejí umět a co smějí a co nesmějí nosit do školy. Mimo jiné se tam dočtete:
- že nesmějí mít plenky a musí samostatně ovládat své vylučování;
- nesmějí mít dudlík a ani ho nosit s sebou do školy (tedy i když ho nebudou mít v puse)
Je to pro mě nepochopitelné. Mé dítě nemělo plínky od 13 měsíců, ale vyžadovalo to důsledný a pravidelný trénink na nočníku. Když sleduji vývoj, už jen čekám, že rodič bude brzy muset vyžadovat nejen souhlas k přebalení ale nejspíš i k tomu, aby mohl dítěti pleny nebo dudlík sebrat. Svět se úplně zbláznil a výchova přestává být výchovou a rodič rodičem.
Kdysi dávno, řekněme tak v době, kdy se já narodila svým rodičům, bylo normální, že maminky byly rády, když jim někdo cizí pomohl, aby se jejich dítě bylo ochotné dudlíku zbavit, když na to přišel čas. Bývalo běžné, že když třeba roční dítě mělo dudlík, okolo procházející dáma se zastavila, začala na dítě i maminku mluvit a často třeba i dokázala prcka přesvědčit k tomu, že sám a dobrovolně dudlík vyhodil. Maminka byla ráda a celou scénku provázely úsměvy. A dnes?
Zkusila jsem to. Reakce byla přímo zuřivá, i když jsem přibližně tříletou dívenku s dudlíkem v puse oslovila velmi mile a v přítomnosti její maminky. Ta na mě hned vystartovala: „Hleďte si svýcho! Co je vám do toho? Moje dítě bude mít dudlík, jak dlouho bude chtít! Krávo!“
Měla pravdu. Nic mi do toho nebylo a není, až na to, že je mi líto každého takového dítěte, na které jeho máma takhle kašle. Ano, kašle, protože nic jiného to v mých očích není.
