Článek
Jak vás vůbec napadlo psát o Františkovi Škroupovi, který je autorem hudby k písni Kde domov můj, která se později stala naší hymnou. Proč zrovna o něm?
Kromě toho, že se věnuji psaní, jsem plným časem pedagog a vyučuji na vyšší odborné škole tvůrčí psaní, scenáristiku a další obory. Každý den se tedy potkávám s mladými lidmi. Při našich hovorech jsem opakovaně zjišťovala, že většině z nich jméno František Škroup vůbec nic neříká. Když jsem se zeptala na autory naší hymny, téměř každý věděl, že Josef Kajetán Tyl napsal slova. Kdo napsal hudbu, to mi řekli nějaký ten student nebo studentka jen výjimečně. Připadalo mi to hrozně smutné, že máme tak nádhernou hymnu a oni nevědí, kdo ji zkomponoval. O Škroupovi netušili nic. Tam tedy přišel impuls, že bych mohla o tomto muži napsat knížku. Zdálo se mi to smysluplné. Nebyl to ale jediný důvod. Já totiž o knize, která by vyprávěla o Františku Škroupovi, přemýšlela už hodně dávno, ještě v době, kdy jsem před víc jak třiceti lety, jako studentka, pobývala v Rotterdamu. V knize o tom vyprávím. Vlastně jsem tak trochu na tu myšlenku zapomněla, jak šel čas. Mé působení ve škole mi to opět připomnělo. Roli sehrál i fakt, že letos v prosinci oslavíme 190. výročí prvního veřejného uvedení písně Kdy domov můj na prknech Stavovského divadla a navíc, je letos Rok české hudby. Sešlo se prostě hned několik důvodů, proč by to mohl být dobrý a užitečný nápad.
Vy ale nepíšete o celém jeho životě. Vybrala jste si jen kus jeho života, který je dlouhý necelé dva roky a odehrává se v Holandsku ve městě Rotterdam. Proč?
Protože když si dohledáte knihy, které o Františkovi vyšly, zjistíte, že jich je za prvé opravdu velmi málo na to, jaká byl osobnost a jak důležitý byl pro českou kulturu, a za druhé, tato část jeho života je téměř všude shrnuta jen do dvou, tří vět. Dočtete se, že v roce 1860 obdržel pracovní nabídku z Rotterdamu, kam odjel a v únoru 1862 tam zemřel. Často je ještě uvedeno, že je pohřben na rotterdamském hřbitově Crosswijk. Já jsem také žila nějaký čas v Rotterdamu, a to město dobře znám. Chtěla jsem o Františkově rotterdamském příběhu vědět víc. Jak se mu tam dařilo? Co všechno tam zažíval? Jaký ten jeho pobyt byl? Lákalo mě zjistit víc a ten příběh prostě odkrýt. Také jsem byla zvědavá, co všechno je možné o člověku dohledat ještě po víc jak 160 letech.
Proč jste nezvolila klasickou biografii, ale dokumentární román?
Knihu píšu vlastně formou literární reportáže, ale tady v Česku je běžnější používat označení dokumentární román (v minulosti známější pod označením reportážní román). Oboje celkem přesně odráží, o co jde. Autor něco mapuje, jde stopách, dohledává fakta a rekonstruuje z nich příběh. Narozdíl od klasické autobiografie a také narozdíl od reportáže publicistické, je povolena určitá míra fabulace, ale to fabulování se řídí poměrně přísnými pravidly. Chtěla jsem celý Františkův rotterdamský příběh zpracovat tak, aby čtenáře bavil a aby měl šanci zaujmout i mladé lidi ve věku mých studentů. Kdyby oslovil i jen velmi malý počet, budu za to ráda.
Jak moc jste tedy fabulovala a kolik je v tom příběhu pravdy?
Ve všech faktických věcech jsem se držela skutečnosti. Když píšu, že byl v některý den úplněk, tak byl. Když tvrdím, že ten den pršelo, tak tehdy opravdu pršelo. Záznamy o počasí jsou všechny uchované a dohledatelné. Když popisuji Františkovu cestu z Prahy do Rotterdamu a kde měl zastávky, koho cestou navštívil a podobně, tak to mám skutečně dohledané, třeba toto z jeho korespondence, protože manželce dost poctivě vše popisoval. Čtrnáct dopisů se dochovalo a s těmi jsem hodně pracovala. Mnoho z nich je v knize přímo citováno. Všechna data operních představení, která František řídil, všechny výlety, setkávání se s lidmi, příjezdy a odjezdy, nemoce, úspěchy a neúspěchy, různé oslavy, schůze, jména osob, ať už českých nebo holandských, to všechno je opravdu na základě dohledaných faktů pravdivé. Vymýšlela jsem si v dialozích, protože nemohu vědět, jak přesně ten který rozhovor probíhal. Znám třeba důvod rozhovoru a výsledek, ale jeho literární zpracování je už má fikce. Autor si smí vymýšlet, nebo spíš bych to nazvala domýšlet tam, kde zůstala bílá místa a nepodařilo se mu je dohledat. Protože ale vím, co bylo před a co bylo pak, v rámci logického a předpokládatelného vývoje si mohu to bílé místečko domyslet a umístit tam mou fikci. Pak je také dovoleno pracovat s fikcí v místech, která slouží spíše pro vytvoření atmosféry, nebo když se to týká drobností, kterých je samozřejmě při takovém rekonstruování příběhu také poměrně mnoho.
Vy v té knize třeba popisujete, jak jel František Škroup na výlet do Haagu na pláže, které se jmenují Scheveningen. Dost detailně líčíte, odkud vyjeli, jakým vlakem a v kolik hodin jeli, odkud kam šli pěšky, kdy se naopak vezli a kteří lidé se toho výletu zúčastnili. Tak to opravdu bylo?
Ano, to jsou dohledaná fakta, včetně vlaků a časů jejich odjezdů i příjezdů, včetně toho, že jak to vyprávím, tak v takovém pořadí skutečně ta různá místa navštívili a i účastníci „zájezdu“ jsou dohledané a skutečné osoby. Co si povídali, je už má fikce.
A je pravda, že na tom výletě pana Škroupa tlačily nové boty a udělal si na noze puchýř?
Ne, to je už má fikce, která ale velmi dobře zapadla mezi fakta a vysvětlila některé drobnosti, které se týkaly samotného průběhu toho výletu.
Nedovedu si představit, jak tohle všechno člověk dohledává 160 let poté, co se to stalo. Tehdy navíc neexistoval internet.
To bylo pro mě hodně velké překvápko, co všechno jde po tak dlouhé době o člověku stále ještě dohledat. Je sice pravda, že jsem po archivech proseděla mnoho času, ale šlo toho dohledat mnohem víc, než jsem původně očekávala. Díky tomu, že byl František evropskou dirigentskou jedničkou, byl ve své době skutečně známou osobností, hodně o něm psaly holandské noviny. Stačilo tedy číst a číst. Navíc jsem hodně času strávila v archivu města Rotterdam, kde byli neskutečně milí a vstřícní lidé a také mi pomohli mnoho věcí dohledat.
Číst a číst?! Jak jste to dělala? S překladačem u ruky?
Mluvím holandsky, mám z toho jazyka státní nizozemskou zkoušku. V devadesátých letech, hned po revoluci, jsem odjela do Holandska na stáž a nějakou dobu jsem tam pobývala. Jazyk jsem se naučila. Co bylo náročnější, byl fakt, že tady nešlo o současnou holandštinu, ale o tu, kterou se mluvilo v 19. století. Nebyl to veliký rozdíl, ale stejné to nebylo. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se do toho dostala. Akorát mě hodně pobavilo, že když už jsem měla za sebou několik měsíců proseděných po archivech a pročetla jsem už hromady dobových novin a věstníků, šla jsem si posedět s kamarádem do kavárny na kus řeči. On je Holanďan a zajímal se, co v Holandsku po letech dělám. Po asi deseti minutách rozhovoru mi řekl, že používám při mluvě hodně archaických výrazů a byl z toho trochu zaskočený. Já ovšem také. Nakazila jsem se tou mluvou a chvíli pak zase trvalo, než jsem začala mluvit současnou holandštinou.
Čekala jsem, že v knize najdu rotterdamský příběh Františka Škroupa, ale našla jsem tam i vás. Proč jste se rozhodla střídat současnou a historickou linku?
Popravdě, vyzkoušela jsem více variant a tato se mi nejlépe psala a nejvíc mě bavila. Věřím, že když to má bavit čtenáře číst, musí to autora bavit psát. Navíc, já toho při odkrývání Františkova příběhu taky dost zažila a zdálo se mi, že bych mohla čtenářům více přiblížit, jak práce na tomto projektu vlastně vypadala. Protože ta kniha byl vlastně celkem velký, několikaletý projekt spojený i s pobytem v zahraničí, tedy v Rotterdamu. Třeba jsem chtěla čtenářům ukázat, že kolikrát kvůli pár větám, které padly někde v rozhovoru, jsem musela hodiny a někdy i dny dohledávat informace. Čtenář to ani netuší, že za větou, kterou si právě přečetl, bylo tolik práce. Chtěla jsem poodkrýt zákulisí vzniku této knihy.
Podařilo se vám nakonec rotterdamský příběh Františka Škroupa skutečně odkrýt a dohledat tak, jak jste si to představovala?
Ano a myslím, že nakonec se mi to podařilo do mnohem větších podrobností, než jsem na začátku projektu předpokládala.
Co jste zjistila?
Asi chápete, že nechci vyprávět obsah knihy, ale mohu říct, že ten příběh je velmi zajímavý, dramatický i strhující, že František zažíval v Rotterdamu velkou slávu a úspěchy, ale také veliká zklamání, že se mu nesmírně stýskalo po manželce a dětech a od první chvíle, co přijel do Rotterdamu, pracoval na tom, aby se za ním rodina mohla přesunout. Bohužel zemřel 7. února 1862 a v březnu se toto jeho velké přání mělo konečně splnit.
Objevila jste i něco, co by bylo třeba dosud neznámé?
Například jsem přesvědčená o tom, že František odjel do Rotterdamu o den dříve, než se v literatuře uvádí. Nemyslím, že odjel 23.8. 1860, ale už 22. 8.
Jak to?
Protože když jsem porovnala dobové jízdní řády tehdejších vlaků s tím, co píše manželce v dopise, tak by to prostě nemohl stihnout. Spočítala jsem, kolik hodin cesta trvá i se všemi přestupy a zkrátka by nemohl při zastávce v německém Frankfurtu ještě vyrazit do obchodu koupit si vodičku na vlasy, kterou si zapomněl z Prahy vzít. Aby si ji mohl koupit, musely by být ještě otevřené obchody, ale na to už bylo pozdě. On to v dopise popisuje hodně detailně, tak to jde dobře porovnat.
Byl Rotterdam 19. století hodně jiný než ten v roce 1990?
Hodně. V 19. století byl Rotterdam městem na kůlech, to jsem já už nezažila. Také to bylo město trochu nehostinné. Z kanálů se táhla vlhkost, byl to už tehdy velký přístav, takže ulice byly plné přístavních dělníků, někdy byly i dost špinavé, zejména právě ty, které byly blízko přístavu. Sám Smetana ve svých dopisech manželce sice pěje pochvalné ódy na to, že Holandsko je roztomilé a celé vypadá jako upravená zahrádka, ale současně si stěžuje, že město Rotterdam je velmi nevlídné a špinavé.
Proč Smetana? Co ten s tím má společného?
Bedřich Smetana byl o generaci mladší než František a velmi k němu vzhlížel, obdivoval ho. V Praze chodil na všechna představení, která Škroup řídil. Františka v Rotterdamu navštívil a já jsem pro jistotu pročetla i veškerou jeho korespondenci, která se k té návštěvě váže, protože jsem se snažila zrekonstruovat i toto setkání Smetany a Škroupa v Rotterdamu.
To jste si asi musela také zjišťovat, jak se v 19. století v Holandsku žilo, ne?
To rozhodně. Informace jsem čerpala zejména od kolegů z univerzity v Groningenu. Potřebovala jsem vědět, jaké byly tehdy platy, kolik co stálo apod. Nemůžete si udělat představu o životě, pokud neznáte souvislosti. Když František píše manželce, kolik třeba stojí sklenička piva, potřebovala jsem znát výši jeho platu, což nebylo snadné dohledat, ale také další ceny. Jen když tohle víte, jste schopna říct, jestli vydělával dost nebo ne a jste schopna si ten jeho život lépe představit. Nad cenami a podmínkami tehdejšího života v Nizozemsku jsem strávila opravdu hodně času.
Totéž se týkalo tehdejšího života v Praze?
Ano, ale tady to bylo významně jednodušší vše dohledat. Myslím, že kniha nabízí pěkné porovnání, a to nejen života v Praze a v Rotterdamu devatenáctého století, ale je to taková exkurze i do tehdejšího a současného Nizozemska a samozřejmě i do města Rotterdam. Pracovala jsem s dobovými mapami, dohledávala jsem místa a srovnávala je s tím, jak vypadají dnes. Kniha má poměrně velkou obrazovou přílohu, čtenáři se mohou podívat, jak ta místa dnes vypadají a jak vypadala tehdy. Rijksmuseum Amsterdam poskytlo do knihy zdarma dobové fotografie.
Další fotky jsou také na webové stránce knihy, proč?
Obrazového materiálu jsem měla hodně, ale nemohli jsme to dát vše do knihy. Za prvé by byla velmi silná, už teď to není žádná „tenká“ slečna kniha. Za druhé by tím ještě víc narostla její cena. Už nyní, právě díky fotografiím a ilustracím není kniha z nejlevnějších. Proto na webové stránce knihy najdou čtenáři doplňující informace. Jsou tam nejen další fotky, ale také informace za zákulisí celého projektu, informace o besedách, ale také tam jsou už první recenze čtenářů a nebo ukázky z knihy.
Dočetla jsem se tam, že připravujete také nějakou procházku?
Uvidíme, ráda bych to stihla, než vypuknou prázdniny. Chtěla bych dát na web knihy ke stažení soubor, ve kterém by byla mapa s legendou a čeští turisté, kteří přijedou do Rotterdamu, by mohli jít po stopách Františka Škroupa a udělat si takovou procházku městem. Začali by na místě, kde stával hotel, do kterého František původně přijel, kolem nádherného historického chrámu by se dostali do místa, kde si později pronajímal byt, pak bych je dovedla na místo, kde stávalo divadlo, ve kterém pracoval a takto postupně, přes místa, po kterých se on sám pohyboval, až na hřbitov, kde je pohřben. Ten okruh má mezi pěti a deseti kilometry, tedy akorát na příjemnou procházku.
Co bylo na tomto projektu pro vás nejtěžší?
Skloubit ho časově s tím, že pracuji na plný úvazek jako pedagog. Do nizozemských archivů jsem odjela na prázdniny, protože jindy mi škola volno dát nemůže. Prázdniny jsou hlavní sezóna, tedy všechno je automaticky dražší. Letenkami počínaje, přes ubytování až po spousty dalších drobností. Ale náročné bylo i samotné psaní, protože když jsem chtěla mít čerstvou hlavu pro psaní, musela jsem vstávat ráno v pět, abych mohla psát každý den dvě hodiny před odjezdem do školy. Vyzkoušela jsem si, že když přijedu v sedm večer domů, protože často přednáším až do šesti do večera, už jsem moc unavená na to, abych psala takovouto na pozornost poměrně náročnou knihu. Když dodám, že jsem založením sova, tak asi chápete, jak velká výzva to pro mě byla. Ale zvykla jsem si. Opravdu jsem denně vstávala v pět ráno, abych mohla dvě hodiny psát.
Vaše kniha je to, čemu se říká ne zcela přesně, ale přesto, nekomerční literatura. Neobáváte se, jestli se bude dobře prodávat?
Autor se u každé své knihy obává, jestli se bude dobře prodávat. Knih vychází mnoho, konkurence je velká a objevit novou knihu mezi tisícovkami jiných, to není snadné. Nic takového jako komerční a nekomerční literatura však neexistuje. Ukažte mi nakladatele, který vydal knihu a nechce, aby se prodala. Všechny knihy jdou na trh jako komerční produkty, tedy jako to, co se má prodávat. Ale některé jsou určené pro masové publikum a jiné oslovují jen malou cílovou skupinu čtenářů. Tato kniha určitě bude patřit právě k těm s menším zásahem, protože ne každého zajímají osudy našich kulturních velikánů, tím spíš, když jsou víc jak 160 let staré.
Mimochodem, proč se kniha jmenuje Kde domov můj?
To je taková hříčka. František je nejvíce známý tím, že zkomponoval hudbu k písni, která se stala později naší státní hymnou. Je ale trošku nespravedlivé, že o něm mnoho lidí ví jen tak málo. Protože on je také autorem první české opery (Dráteník), je autorem mnoha dalších oper, houslových kvartet, mnoha písní, byl špičkovým dirigentem známým v celé Evropě apod. Ale prostě je to tak, že pokud si lidi něco pod jménem Škroup vybaví, je to píseň Kde domov můj. To je jeho značka. No a k tomu přidejme fakt, že se mu v Holandsku opravdu hrozně moc stýskalo po domově, manželce, dětech, po Praze, po Čechách. Kladl si otázku, jestli neudělal chybu, že domov opustil. Takže ta větička výborně charakterizuje i celý jeho rotterdamský příběh.
Knihu jste slavnostně pokřtila v pátek 31. května v prostorách Stavovského divadla, nedaleko obrazového portrétu Františka Škroupa. Proč právě tam a proč byl kmotrem knihy houslový virtuóz Pavel Šporcl?
František 30 let ve Stavovském divadle působil jako kapelník. Také sám některé operní role zpíval. To divadlo byla jeho srdeční záležitost, miloval ho. Jen díky podpoře generálního ředitele Národního divadla, prof. Jana Buriana, se mohl křest uskutečnit v krásných historických prostorách Stavovského divadla. Divadlo je poskytlo zdarma a tím celý projekt podpořilo. A proč mistr Pavel Šporcl? Protože vím, že má Františka rád a sám také složil virtuózní houslové variace na píseň Kde domov můj. Kdo jiný by měl být krotrem této knihy, než tak talentovaný houslista, který obdivuje melodii písně Kde domov můj a patří k tomu nejlepšímu, co v současné hudbě máme?
Děkuji za rozhovor a přeji knize hodně úspěchů u čtenářů!
