Nepečující babička, nepečující děti. Co jste dali, dostanete zpět

V mém okolí přibývá rodin, které mají malé děti, ale pokud je potřebují pohlídat, musejí si za nemalé peníze najmout hlídačku, jak se dnes říká chůvám. Kdo s tím má alespoň malou zkušenost, ten ví, že taková hlídačka, to vůbec není jednoduchá věc. Osobně jsem si na ni kdysi dělala pomyslné výběrové řízení, protože najít takovou, které by člověk s klidem své děti svěřil, není vůbec snadné.

Za chůvu zaplatíte například v Praze 400 Kč za hodinu hlídání. Službu jde pořídit i levněji, zejména pokud se chůva nevěnuje jen vašemu dítěti, ale třeba ještě i svým dětem, nebo zkrátka hlídá více dětí najednou. O tom ale tento článek být nemá. Jde o to, že přibývá rodin, kde musí rodiče za pohlídání prcka zaplatit nemalou částku.

Chcete si jednou za čas zajít s partnerem do kina nebo divadla? Nebo si možná chcete jen společně zasportovat, věnovat se chvíli jeden druhému, což je pro partnerský vztah velmi důležité. Musíte někam dojet a zase přijet zpět, minimálně tři hodiny, ale spíš čtyři, to udělá. Ne každý pár s malými dětmi může ke své volnočasové aktivitě připočítat tisíc až patnáct set korun navíc za hlídání dítěte. Pro mnohé je náročné zaplatit už jen volnočasovou aktivitu (dvě vstupenky do kina nebo divadla, dnes také nejsou úplně levná záležitost) a raději si ji odřeknou, protože jsou přece důležitější věci k zaplacení. I kdyby spolu chtěli zajít jen na procházku do parku, pokud nemají nikoho, kdo by jim pohlídal, najednou se z toho stává pěkně drahý volnočasový koníček.

Před rokem 1989 to bývalo tak, že babičky byly důležitou součástí mladých rodin, protože hlídaly vnoučata, kdykoliv bylo třeba. Nenechejme se mýlit pocitem, že jde o nicotnost. Nejde. Fakt, že dnes stále větší počet babiček už dávno není tzv. hlídacích a vnoučata jim stačí vidět jednou za měsíc na půl hodiny, má poměrně velké celospolečenské dopady. Pojďme se podívat jen na několik málo příkladů.

Mnoho žen na rodičovské dovolené by si rádo také někde přivydělávalo. Vyhovoval by jim částečný úvazek, aby zaměstnaly hlavu, nevypadly z pracovního trhu, neztratily úplně přehled ve svém oboru, nebo aby prostě jen pomohly rodinnému rozpočtu. Je fajn občas používat i jiná slovíčka než bumbat, papat, paci paci, eé… Ponechejme teď stranou, že je možností práce na částečný úvazek na pracovním trhu opravdu nedostatek a položme si jen jednoduchou otázku, jestli si taková úplně normální rodina s malými dětmi, která nemá hlídací babičku, vůbec takový luxus může dovolit. Slovíčko luxus jsem nepoužila náhodou, protože z možnosti jít pracovat na zkrácený úvazek, se v takovém případě často stává luxus.

V kolika zaměstnaneckých profesích si vyděláte 400 korun hrubého za hodinu práce? Aby to bylo úplně jasné, to se v případě plného pracovního úvazku bavíme o měsíčním platu 64 000 Kč hrubého. To určitě u běžných profesí nemanažerského typu jen tak nepotkáte, a to ani v Praze.

Jinými slovy, zatímco za hodinu hlídání zaplatíte čtyři stovky, za stejný čas si vyděláte v nejlepším případě 280 korun. No fajn, tak si najmete levnější chůvu, napadne vás. Mrkněte na trh, zjistíte, že ty úplně nejlevnější (a ono nikdy není dobré brát to úplně nejlevnější) seženete za dvě stovky na hodinu. No paráda, ještě vám 80 korun zbyde. Jenže, zatímco chůvě vysázíte čtyři stovky na ruku, vám zaměstnavatel rozhodně 280 korun za hodinu práce nevyplatí, ještě vám stáhne pojistné a zálohu na daň. Nebo v tom úplně nejlepším případě, kdy pracujete na dohodu o provedení práce, výdělek jen zdaní sazbou 15 %. Z částky 280 korun vám tak v nejlepším možném případě zůstane 238 korun. Zcela jistě něco zaplatíte také za dopravu do/ze zaměstnání a myslím, že se právě už nacházíme v mínusu. A to nerozebírám fakt, že plat 44 800 hrubého měsíčně (což je právě těch 280 korun hrubého za hodinu práce), opravdu má po republice jen málo profesí.

Aby bylo faktům učiněno za dost, sluší se pro představu dodat, že například průměrný celorepublikový měsíční hrubý plat asistentky je 32 249 Kč (202 Kč/hodina), recepční 26 218 (164/hodina), referentky 39 416 Kč (246/hodina), pokladní 26 896 Kč (168/hodina), pracovnice call centra 34 688 Kč (217/hodina), fyzioterapeutky 35 066 Kč (219/hodina), laborantky 35 690 Kč (223/hodina), zdravotní sestry 33 972 Kč (212/hodina), výzkumné pracovnice 43 512 Kč (272/hodina), mzdové účetní 34 085 Kč (213/hodina), asistentky pedagoga 25 637 Kč (160/hodina), učitelky střední školy 37 109 Kč (232/hodina), úřednice 33 118 Kč (207/hodina), sociální pracovnice 28 801 Kč (180/hodina) nebo třeba floristky je 30 335 Kč (190/hodina).

Jak ale všichni víme, celorepublikový průměr (ostatně jako všechny průměry) je hodně zavádějící, v regionech jsou platy nižší. Například zatímco průměrný hrubý měsíční plat v Paze je 38 109 Kč, tak jen kousíček od hlavního města, v Mělníku, je to téměř o deset tisíc méně (28 858 Kč), podobně ve Zlíně (28 787 Kč) nebo v okrese Praha - východ (27 229 Kč).

Výsledek je naprosto srozumitelný. Jít do práce, je pro maminku na mateřské, která nemá hlídání, velký luxus, protože si s velkou jistotou bude vydělávat mnohem méně, než kolik bude muset zaplatit za hlídání.

I když se rozvodovost v ČR za posledních deset let snížila a dnes je kolem 40 %, stále nejde o nijak nízké číslo. Jednou z příčin je i to, že na sebe nemají partneři dost času. O vztah se musí člověk starat a pokud se tak neděje, časem na to většinou partneři doplatí. Občas je nutné strávit nějaký čas jen ve dvou. Zajít si jako dříve, když ještě byl pár bezdětný, na hezkou večeři, na posezení u vínka, nebo si popovídat jinak, než jen co bylo v práci a co je třeba zařídit, koupit a udělat, je pro výdrž manželství důležité. Pokud nejsou hlídací babičky a ani nikdo jiný, kdo by pomohl, zbývá jen placená hlídačka, kterou si ovšem každý pár dovolit nemůže. Přesnější by asi bylo napsat, že si ji mohou dovolit jen ty šťastné páry, kde třeba manžel nosí domů nadprůměrné výdělky.

Rodina však nejsou jen manželé. V širším slova smyslu, by do ní měli patřit i rodiče obou partnerů a u těch šťastnějších, kde vztahy dobře fungují, i bratranci, sestřenice, strýcové a tety. Rodinné vztahy jsou jako jakékoliv jiné mezilidské vztahy. Vyžadují péči a je jim třeba věnovat čas. Zůstaňme u klasiky a vztahu babičky s vnoučaty. Tato babička je matkou matky nebo otce dětí (jejích vnoučat) a jde tu tedy také o jejich vzájemné vztahy. Jaké jsou, když babičky nemají čas, chuť ani zájem pohlídat vnoučata?

Jednoduše řečeno, ve většině případů jsou dost špatné. „Tyhle babičky“ si často stěžují, že na ně jejich děti nemají čas. Kdyby jim občas pohlídaly, nejen, že by jejich děti na ně najednou měly více času, ale také by se rodina častěji potkávala.

Netřeba si nalhávat, že neochota pohlídat vnoučata nemá vliv na kvalitu vztahů mezi dospělými. Samozřejmě má, a ne malý. Zatímco matka, zdatná důchodkyně, očekává, že její syn nebo dcera přivezou a odvezou, cokoliv a kdykoliv potřebuje, protože ona auto nemá, nebo že přijdou uklidit její byt po malířích, či ji třeba odvezou do lázní, eventuálně ji vyzvednou na nádraží nebo letišti, když se zrovna vrací ze svých cest, děti na to buď nemají čas, nebo se nemají chuť postarat. Nelze se jim divit. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nikdo nemá chuť přetrhnout se pro někoho, kdo nikdy s ničím nepomůže.

Stále častěji slyším od takových důchodkyň, že je to povinnost dcery/syna, aby se o ni postaral/postarala. Přece ho/jí vychovala! Přece se o něj/o ni mnoho let starala, šatila, krmila, možná se s ním/ní občas i učila, na prázdniny s ním/s ní jezdila… Má samozřejmě pravdu, tohle totiž zodpovědný rodič má dělat. Není to nic nadstandardního, i když si tyto dámy často myslí, že je. Na vlastní oči jsem byla svědkem toho, jak jedna z takových babiček velmi sebevědomě prohlašovala, že o samozřejmost rozhodně nejde, protože mohla dceru odložit do dětského domova a nezapomněla dodat, že takových dětí přeci je! Soudit to nebudu, nechť si každý udělá úsudek sám, zda je péče o dítě, které si člověk pořídil, něčím nadstandardním. Dle názoru této dámy, má dcera hojně co vracet a měla by se teď ve stáří o její potřeby postarat. Že takové chování seniorky vytváří ve výsledku vztahy, které za nic nestojí, není třeba asi ani dodávat.

Úplně nejsmutnější na tom všem je fakt, že děti za nic nemohou a mít skvělou babičku, to je pro každé dítě ohromný vklad do života. Jde o kontakt se seniorem, tedy se starší generací, což má velký výchovný efekt a děti se z toho učí vztahům ke starším lidem. Mohou se dozvědět věci, které by od rodičů neslyšely, najednou mohou vidět svět trochu z jiného úhlu. Rozumně rozmazlující babička je pro každé dítě únik tak trochu do jiného světa, než je ten běžný, každodenní, rychlý svět rodičů.

Pro dítě znamená jeden měsíc mnohem víc než pro dospělého. V životě takového tříletého dítěte, jde o pořádný kus času. Pokud se s ním babička vídá jednou za měsíc (a jsou rodiny, kde to je ještě méně často), je to jako kdyby se čtyřicátník viděl s někým přibližně jednou za rok. Jaký vztah asi s takovým člověkem může budovat?

Toto roztomilé přirovnání jsem slyšela nedávno od dámy, která je takovou úplně normální a „zdravou“ babičkou. Když je třeba, svým dětem ratolesti pohlídá. Někdy si od vnoučat potřebuje odpočinout, tak na chvíli odjede za relaxem a nikoho asi neudiví, že ji mladí rádi odvezou na nádraží, a ještě raději se pro ni zase vracejí a klidně jí taxikáře udělají. I přes občasná nedorozumění, jako v každé normální rodině, vztahy jim fungují. Děti si své hlídací babičky považují a pokud to jen trochu z jejich strany jde, i ony rády na oplátku pomohou. Kromě toho, nejstarší z vnoučat od jedné z dcer už je patnáctileté a s mnoha věcmi dokáže babičce dnes již pomoct samo. Karta se tak obrací. Dříve babičkou opečovávané vnouče, stává se zdatným pomocníkem a dělá to rádo, protože babičku miluje a dobře si pamatuje všechny ty úžasné věci, které spolu kdy zažili. Výrazně tak pomáhá svým rodičům, kteří patří do tzv. sendvičové generace a na jedné straně se stále ještě starají o poměrně malé děti a na straně druhé již potřebují občas také zabezpečit své stárnoucí rodiče.

Nicméně, zpět k opičce a banánům. Rozmlouvala jsem s touto dámou o hlídacích babičkách a také o rodičovské výchově, o tom, co je ve výchově nadstandardní péče, pokud něco takového vůbec existuje. Paní se usmála a pravila, že dítě se o své narození žádného z rodičů neprosilo. „Když chceš mít opičku, musíš mít na banány,“ dodala s úsměvem a nadsázkou. Ani trochu se jí nelíbila představa, že by dítě mělo svým rodičům projevovat vděčnost za to, že nehladovělo, chodilo v pořádku oblékané nebo že nebydlelo někde pod mostem. Potěšilo mě, že ač je mezi námi věkový rozdíl jedné generace, stejně jako já, považovala i ona tyto záležitosti za běžnou rodičovskou povinnost. Kromě toho byla přesvědčená, že kdo takové péče o dítě není schopen, neměl by si ho vůbec pořizovat.

A jak je to s tou povinnosti dětí starat se o své stárnoucí rodiče? Tam, kde jsou fungující rodinné vztahy, není žádná povinnost. Tam to dělají děti pro své rodiče rády, protože k nim mají hezký vztah a nedovedou si vůbec představit, že by jim nepomohly. Kde vztahy nefungují, ani povinnost nepomůže.

Za vztahy s vlastními dětmi si však z velké části mohou rodiče sami. Pokud je to tak, že dokud jim to kondice umožňuje, žijí si svůj bezstarostný život a o pohlídání vnoučat nechtějí ani slyšet, může se jim pak stát, že nebudou mít fungující vztahy ani se svými vnoučaty, ani se svými dětmi. Protože ve vztazích i v rodině to funguje tak, že jedna ruka druhou myje. Pokud jste nepomohli jednou, může to být pochopeno. Pokud dvakrát, třeba i odpuštěno. Ale pokud odmítáte stále, pak se nelze dětem divit, že až přijde skutečné stáří, budou spíše hledat řešení v nějakém zařízení, kam by rodiče umístily. Nakonec děti zajistí, aby byl senior dobře oblečený, najedený a aby o jeho potřeby bylo postaráno. A o tom to je. Ve vztazích totiž většinou platí, že co jsi dal, to také dostaneš zpět.