Článek
V Česku máme tzv. inkluzivní vzdělávání. Jsem přesvědčená o tom, že máme velmi špatnou inkluzi, že nefunguje ani ve prospěch těch, kterým by měla pomáhat, ani ve prospěch České republiky a naší společnosti jako celku. Jadrně česky řečeno, naše inkluze dle mého názoru stojí za starou bačkoru.
Začněme definicí slova INKLUZE v obecné rovině:
Inkluze (z lat. inclusio, zahrnutí) znamená zahrnutí nebo přijetí do nějakého celku. Opak je exkluze – vyloučení. (Wikipedia.org)
Slovo má své významy v různých oborech, například v matematice, v přírodních vědách nebo také v pedagogice. Když zabrousíme právě tam, dočteme se:¨
Inkluzivní vzdělávání nebo inkluze je praxe zařazování všech dětí do běžné školy (do tzv. hlavního vzdělávacího proudu), která je na to patřičně připravena. V inkluzivní škole se neoddělují děti se speciálními vzdělávacími potřebami od dětí bez nich. V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, nadané, děti cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti. Pedagog se všem dětem věnuje rovnocenně, nikomu více ani méně. Heterogenní složení kolektivu, kde se každý jedinec stává objektem individualizovaného přístupu, považuje inkluzivní přístup za přínos pro všechny žáky.
Pěkná definice, ale…
S výše uvedenou rozšířenou charakteristikou pojmu inkluzivní vzdělávání nelze než souhlasit, bohužel však charakterizuje zcela ideální stav, ke kterému dochází jen velmi zřídka.
Skutečnost je taková, že učitel mající ve třídě běžně pět tak zvaných ívépéček, tedy dětí s individuálním studijním plánem a se speciálními vzdělávacími potřebami, neví, co dřív. Musí zvládnout výuku tak, aby kvalitně posloužil většině a k tomu také obhospodařil žáky s individuálními studijními plány (mají svůj specifický program, často i upravený obsah výuky). Pokud má štěstí, může mít svého asistenta (to je tzv. asistent pedagoga) nebo má někdy ve třídě dítě s vyšším stupněm podpory, které má svého vlastního asistenta. Oboje je velká pomoc při zvládání výuky, nejsložitější je, pokud je pedagog na vše úplně sám.
V každém případě však platí, že školní hodina má jen 45 minut a za tuto dobu má například učitel matematiky nebo českého jazyka zvládnout vysvětlit a často i procvičit nějakou pro děti složitější látku a musí to stihnout s více než dvaceti žáky bez speciálních vzdělávacích potřeb, tak i s těmi, kteří tyto potřeby mají. To opravdu není snadné a hlavně, otázkou je, jak kvalitní taková výuka vůbec za těchto podmínek může být.
Inkluzi nikdo nesmí kritizovat
Mnozí rádi používají inkluzivní vzdělávání jako nějaké zaříkávadlo. Jakmile se někdo odváží napsat, že český způsob inkluzivního vzdělávání je špatný, hned je oheň na střeše. Ó pozor, na inkluzi nechť se nikdo neodvažuje sahat, ta je posvátná! Oficiálně je skvělá, neoficiálně učitelé dobře vědí, jaké nedostatky má a jak kvalitní skutečně je. Jen to je takové novodobé tabu, o kterém se raději nemluví.
Většina českých dětí chodí do běžných základních škol. Nechodí do škol typu Montessori nebo Waldorfská, nechodí do soukromých škol, kde se platí školné. Ano, takové školy u nás existují a mají ve třídách podstatně menší počet žáků než bežné, řekněme „obyčejné“ základní školy, aby se učitel mohl dětem více individuálně věnovat.
Taková klasická sídlištní škola ve velkém městě má třeba 600 a více žáků, ve třídách je v průměru pětadvacet dětí a mezi nimi tři a více dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Učit pro 15 nebo 12 dětí a učit pro více jak dvacet, to je velký rozdíl.
Kromě toho jdeme do období, kdy se budou počty asistentů pedagogů i asistentů samotných žáků snižovat (jak již několikrát přes média ústy politiků zaznělo), systém je moc drahý a ministerstvo ho chce zlevnit.
Talentované děti mají také speciální potřeby
Že bude systém drahý, bylo jasné už ve chvíli, kdy se o něm uvažovalo. Většina zkušených učitelů navíc tušila, že realizovat inkluzivní vzdělávání v tzv. ideální podobě na klasických (běžných) základních školách bude téměř nemožné.
České inkluzivní vzdělávání je těžce nevyvážené, a to je jeho největší problém. Strhává totiž pozornost hlavně a zejména na děti, které z nějakého důvodu standardní úroveň školního vzdělávání nezvládají a zcela zanedbává děti nadané (a to přesto, že se o nich legislativa týkající se inkluzivního vzdělávání poměrně obšírně zmiňuje).
Pokud učitel zjistí, že má ve třídě například dítě typu „matematický génius“ (tzv. mimořádně nadaný žák) měl by pro něj (většinou) třídní učitel připravovat individuální studijní plán, stejně jako pro děti hendikepované, které mají některý ze stupňů podpory. Zatímco většina žáků se učí standardní plánovanou výuku, některé děti ve třídě mají upravený obsah tak, aby ho se svým hendikepem zvládaly, a nadané děti by měly mít totéž, jen opačným směrem, pokud jde o náročnost a obtížnost látky. Legislativa má toto všechno vyřešené a na nadané a mimořádně nadané žáky myslí. Realita základních škol je často mnohem složitější.
V papírech to bývá popsáno moc pěkně
Nadaný žák je takový, který při adekvátní podpoře vykazuje ve srovnání s vrstevníky vysokou úroveň v jedné či více oblastech rozumových schopností, v pohybových, manuálních, uměleckých nebo sociálních dovednostech.
Mimořádně nadaný žák je ten, jehož rozložení schopností dosahuje mimořádné úrovně při vysoké tvořivosti v celém okruhu činností nebo v jednotlivých oblastech rozumových schopností, v pohybových, manuálních, uměleckých nebo sociálních dovednostech.
Tolik vysvětlení pojmů. Na metodickém portálu Národního pedagogického institutu se můžete dočíst:
Škola je povinna vytvářet ve svém školním vzdělávacím programu a při jeho realizaci podmínky k co největšímu využití potenciálu každého žáka s ohledem na jeho individuální možnosti. To platí v plné míře i pro vzdělávání žáků nadaných a mimořádně nadaných. Péče o rozvoj nadání a podpora nadaných žáků by v rámci školy měla představovat funkční systém. ŠVP je dokumentem, ve kterém škola tento systém popíše.
Školy vědí, co je jejich povinností, a proto to mají ve svých ŠVP dobře popsané. To je často ale všechno, realita bývá jiná.
Výuka cizích jazyků je první vlaštovka
ŠVP je veřejný dokument a rodiče si ho mohou pročíst buď přímo na webových stránkách školy, nebo si ho mohou vyžádat u vedení. V tomto dokumentu by se měli dočíst, jak právě ta jejich základní škola o nadané a mimořádně nadané žáky pečuje.
Pravdou je, že se to daří nejčastěji ve výuce cizích jazyků, a to ještě zdaleka ne na všech školách. Nicméně už jenom fakt, že se výuka cizího jazyka dělí do menších skupin a často i na žáky pokročilejší a méně pokročilé, je nakročením k takové podpoře nadaných žáků.
Někteří žáci mají již na začátku druhého stupně pokročilé jazykové certifikáty, protože je například jeden z jejich rodičů rodilým mluvčím a takoví žáci mají cizí jazyk na úrovni rodilého mluvčího. Mnohé základní školy nemají problém s tím, aby takového žáka například pro výuku cizího jazyka přeřadili do (nej)vyššího ročníku základní školy, nebo mu dokonce i docházení do výuky cizího jazyka odpustí, záleží na rozhodnutí ředitele školy. Pokud ovšem jde o matematiku, fyziku, chemii a další předměty, tam už v tom školy tak dobře chodit neumí, a to ani tehdy ne, když to mají ve svém ŠVP dobře popsané.
Papír snese vše a navíc to vypadá dobře pro případné kontroly, které se o to mohou zajímat. Skutečnost je bohužel často taková, že i zkušený učitel, kterému na výuce záleží, je nápaditý a pro děti by se rozkrájel, bude mít problém zvládnout ve třídě všechny úrovně žáků - hendikepované, nadané, průměrnou většinu a občas se k tomu může objevit i mimořádně nadaný žák. Tam, kde to šlo alespoň trošku, to brzy nepůjde vůbec, protože školy zřejmě přijdou o některé asistenty a učitelé nebudou mít šanci. Museli by se naklonovat.
Pokud k tomu všemu ještě připočteme fakt, že rodiče průměrné většiny si často myslí, že by děti neměly dostávat domácí úkoly a neměly by se doma vůbec učit, protože to údajně má vše zvládnout škola, pak začnou školy brzy mít problémy i s tou průměrnou většinou. Na mnoha místech je to vidět už dnes. Laťka padá stále níž a níž, není nic divného na tom, že žák v osmé třídě neumí malou násobilku ani vyjmenovaná slova. Ve škole není dost času na procvičování a doma to s dětmi často nikdo neprocvičuje.
Přeskakovat třídy není v Česku vítané ani obvyklé
Každou chvíli se doslýcháme nebo dočítáme o tom, jak mladý člověk s věkem hluboko pod tím, kdy u nás studenti maturují, převzal bakalářský nebo magisterský diplom na některé zahraniční univerzitě a bude dál pokračovat v doktorském studiu. Často se jedná o prestižní světové univerzity, protože jsou pro mimořádně nadané studenty lákavé a současně o ně i samy univerzity velmi stojí.
Ve vyspělých zemích se o takové talenty perou špičkové střední i vysoké školy. Všechny stupně škol jim rády dovolí přeskakovat ročníky, protože je ku prospěchu všech, aby se takový student dostal ve studiu co nejrychleji co nejdál.
Mladý mozek nasává znalosti jako houba, každý to ví. U nás takového žáka necháme, aby se roky nudil ve školních lavicích a v horším případě ještě měl i výchovné problémy, protože kdo se nudí, často také ve výuce zlobí.
Přeskakování ročníků na základní škole, nebo docházení do výuky některých předmětů do vyšších ročníků, nevidí v Česku rádi ani učitelé, ani ředitelé škol a dokonce ani školní psychologové. Dělá to problémy nejen ve školním rozvrhu (aby vše sedlo a mohlo fungovat), ale mimo jiné se školy také obávají šikany takových žáků. Pokud takový mimořádně nadaný páťák přeskočí například do osmé nebo deváté třídy, nemusí to pro něj být z hlediska fungování třídního kolektivu úplně jednoduché. Jak je možné, že to v zahraničí jde a u nás ne?
Co hrozí běžným základkám?
Rodiče, kterým záleží na tom, aby byly jejich děti vzdělané a také co nejlépe vzdělávané, mají většinou jasné plány. Co nejdříve je vzít z běžné základní školy pryč. Nejdříve to většinou zkoušejí na víceletá gymnázia, a pokud to nevyjde, pak jsou ochotni platit i školné, jen aby své děti dostaly do školy, kde na ně bude mít učitel čas, protože studijní skupiny budou malé, individuální pozornost dostatečná a učitelé pokud možno odpočatí a plní energie. To je jen těžko možné na obřích městkých základních školách.
Bohužel platí, že tak jako unavený lékař může daleko spíš udělat chybu, která bude mít fatální následky, chyby učitele mohou mít následky podobně závažné, jen se to většinou projeví až po delší době a ne hned.
Obyčejným základním školám tak hrozí, že z nich odejdou nadané i mimořádně nadané děti a s nimi mohou odejít i šikovní a zkušení učitelé, protože není nic horšího, než chtít dělat dobře svou práci a nemít k tomu potřebné zázemí, což platí pro mnoho základních škol a jejich učitele. Jakmile ze tříd zmizí nadané děti, tzv. tahouni třídy, velmi rapidně klesne celková úroveň základního vzdělávání. To opravdu nikdo nechceme.
Jakou budeme mít v Česku budoucnost?
Vzdělávání je alfou a omegou budoucnosti každé země. Do školství by se mělo masivně investovat a mělo by být prioritou každé vlády. Od vzdělanosti budoucích generací se odvíjí budoucnost nás všech.
Jaké budeme mít vědce, lékaře, inženýry, techniky, stavaře a další odborné profese? Budou nám jednou umírat lidé kvůli nekvalitní lékařské péči nebo padat mosty a domy, protože to profíci špatně spočítají? Nebo prostě proto, že naši schopní lidé odejdou z této země jinam a k nám přijdou lékaři, vědci, inženýři a další vysokoškoláci z jiných končin, kde je na tom školství možná ještě hůř než u nás? Opravdu tohle chceme?
Vláda prý plánuje, že by začala finančně podporovat studium mimořádně nadaných mladých lidí na zahraničních univerzitách. Netuším, jestli jde jen o dobře znějící politický slib, nebo plán, pro který je reálné najít finance, ale pro začátek by úplně stačilo, kdyby resort školství dostal peníze, které ke svému rozvoji potřebuje. Pokud totiž nadané a mimořádně nadané děti nepodchytíme na základních školách, mnoho jich nebudeme mít ani na těch zahraničních univerzitách. I když, třeba i o to tak trochu jde, protože o to méně bude celá realizace takového nápadu stát. (Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.)
Pokud si myslíte, že jde o dělání bububu a přehánění, tak nejde. Vláda osekává peníze do školství všude, kde může. Snižováním počtu asistentských míst počínaje až po neposkytnutí finanční podpory třeba pro takové školní soutěže, jakou je matematická Pythagoriáda určená pro žáky druhého stupně základních škol (a víceletých gymnázií). To je opravdu hodně alarmující, pokud se již ruší i podpora motivačních programů, jakou jsou školní znalostní soutěže. V roce 2022 se kolnal 45. ročník této matematické soutěže. Proč to tak dlouho šlo a letos to již nejde? Nejen na to by se měli rodiče nadaných dětí ptát.
Anketa
ZDROJE:
