Článek
Jednotka super intenzivní péče, tzv. ARO. Na lůžkách leží pacienti v opravdu vážných stavech. Někteří v produktivním věku, jiní již mají leccos odžito. Všem jde o totéž - o život a uzdravení. Okolo kmitají sestřičky, je to opravdu náročná práce. Chytrých přístrojů přibývá a ony musejí jejich obsluhu bravurně zvládat. Jen něco někde „zavrní“, už to běží kontrolovat. Tady se na sestru nezvoní, většina pacientů toho není schopna. Reakce na podněty je tu okamžitá, protože lehké zdržení může mít dalekosáhlé důsledky. Všichni, kdo tu pracují, mají můj obdiv. Je to náročné psychicky i fyzicky. Přesto jsou většinou milí a k příbuzným velmi chápaví.
Jsem na návštěvě u jednoho z lůžek, bohužel tu mám rodinného příslušníka. Sama oblečená ve speciálním sterilním oblečku a překvapená, že mi byla návštěva umožněna. Vlastně jsem si nemyslela, že by to mohlo být na takovém oddělení možné.
Střih. Sedím u své kamarádky, spolužačky z dob gymnaziálních studií. Je lékařka. Naše třída byla na doktory plodná, medicínu zdárně dokončilo a v oboru pracuje 25 % bývalých žáků naší třídy. To je celkem dost, bylo nás ve třídě kolem třiatřiceti. Jedna z výhod gymnaziálních studií - dnes mám celkem hodně kamarádů mezi doktory, a to se hodí. Šla jsem za ní pro radu, abych se o diagnóze, se kterou leží na áru člen naší rodiny, dozvěděla víc. Sama pracuje na stejném oddělení, jen v jiné nemocnici, tak bude ta nejpovolanější s kým si popovídat. Tedy, pokud vynechám ošetřujícího lékaře, se kterým jsem řešila spíše momentální stav pacienta a jeho vyhlídky než „výuku o nemoci“, kterou trpí. Tím jsem ho nechtěla zdržovat. Navíc, se spolužačkou při tom i příjemně pokecáme, trochu se vypovídám z ne úplně příjemných zážitků. Říká, jak je dobře, že se rodina v návštěvách střídá a hlavně, že doktoři vidí zájem. Vnímám, že se mi snaží říct něco, co se nahlas neříká. Tázavě se podívám přímo do jejích očí. Nevydrží to a pohledem uhne.
Dostáváme se k citlivému tématu, ke společenskému tabu. Dostávají staří lidé, nacházející se v kritickém stavu mezi životem a smrtí, méně kvalitní péči, pokud se o jejich stav vůbec nikdo nezajímá? Pokud nemají rodinu, která by ukazovala lékařům zájem? Nechce se jí odpovědět. Neumím si představit, jak by se něco takového dělalo. To snad jednoho doktor ošetří lépe a druhého hůř? Jde to vůbec?
Kroutí hlavou, takhle to není. Po delším váhání tichým smutným hlasem vysvětlí, že se prostě jen o takového člověka méně bojuje. Když mu je pětaosmdesát, devadesát a jeho stav už nikdy nemá šanci být výrazněji lepší, po propuštění pojede rovnou do eldénky, kde jako ležák stráví třeba ještě i rok nebo déle, tak… Tak se třeba tak dlouho a intenzivně už neresuscituje. Nebo se mu některé léky prostě už nedávají, třeba proto, že jsou hodně drahé. Vystačí se zkrátka s menším a levnějším kalibrem. Je to téma, o kterém se nikomu nechce mluvit.
V Česku sice nemáme eutanázii, ale přesto platí, že jsou cesty, jak úmrtí urychlit. I když, to je nepřesné, protože ve skutečnosti nejde o urychlení úmrtí, ale o neprodlužování života. Pokud si to člověk přeje, nic proti tomu. Pokud ale chce žít, je otázkou lidské morálky, jestli dostane stejnou šanci jako kdokoliv jiný na nemocniční posteli. Pokud ji nedostane jen proto, že má vyšší věk, pak to rozhodně správné není.
Znám mnoho mentálně čilých osmdesátníků, kteří celý život tvrdě pracovali a nechtějí umřít jen proto, že je ve vysokém věku najednou postihl například nečekaný kolaps, ať už z jakéhokoliv důvodu. Mělo by nás všechny děsit, že ten, kdo je ve vysokém věku sám a nemá nikoho, kdo by se o jeho stav zajímal, nebude opečováván a léčen tak důkladně, jako stejně starý pacient, za kterým pravidelně dochází rodina a lékaři vidí, že se někdo o pacienta zajímá.
Všichni jednou zestárneme a i těm, kteří mají děti, se může přihodit, že jednou zůstanou ve stáří sami. Třeba proto, že děti žijí v zahraničí, což dnes není nic neobvyklého. Nikdo by se neměl bát, že když skončí v nemocnici s vážnou diagnózou, kvůli vysokému věku nad ním zdravotnický personál zlomí hůl. Nikdo se nechceme dožít toho, že pro nás už některé léky nebudou, protože jich pro nás, vzhledem k vysokému věku, už prostě bude škoda.
