Článek
Jen málokdo si asi nevšiml, co se děje na Blízkém východě a že tam 7. října 2023 opět vypukla válka. To víme prakticky všichni, ale kdo se alespoň v základní míře orientuje v konfliktech na Blízkém východě? Zapomeňme teď na masáž médií, ptejme se sami sebe. Kolik toho opravdu o složité situaci v této oblasti běžný občan ví? Média mu denně vysvětlují, kdo je ten „v právu“ a „kdo za to všechno může“. V naší zemi žije nemálo lidí, kteří si dobře pamatují, jak toto vysvětlování „viník - oběť“ vypadalo v době, kdy tu na každém rohu ještě visely transparenty „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“ Zkrátka, viníci a oběti se často mění podle politického úhlu pohledu. Proto je důležité mít informace a alespoň v základní rovině se orientovat, protože pak člověka hned tak někdo nebo něco nezmanipuluje. Na druhou stranu, při dnešním životním tempu a množství událostí kolem nás, kdo má čas zjišťovat si o konfliktech informace a ověřovat jejich pravdivost…
Fandí teroristům?
V kontextu výše řečeného se mi o to víc líbí Tomášova snaha upozornit na násilí, které se odehrává v Gaze. Násilí páchané na dětech, ženách, starých lidech. Apelující příspěvky, které zvěřejňoval a pokud vím, stále v tom pokračuje, byly pro mne na první přečtení jasně srozumitelné. Neobhajoval v nich ani teroristy, ani se nestavěl na stranu Hamásu, ani neschvaloval zvěrstvo spáchané 7. října 2023. Úplně jednoduše a lidsky apeloval, aby se svět zamyslel nad tím, co se právě v Gaze odehrává a aby bylo zastaveno násilí a krutosti proti civilistům, hlavně a zejména proti dětem. Neříkal, že kdekoliv jinde se podobné krutosti na dětech nepáchají. Jen si všiml toho, že o hrůzách, které obyvatele pásma Gaza v tuto chvíli prožívají, se mluví v českých médiích překvapivě málo. O čem se nemluví, to není vidět. Co není vidět, to svět nezajímá. (Mimochodem, například v amerických médiích nebo ve Francii, Německu či Nizozemsku se mnohem vyváženěji poskytuje zpravodajství z Izraele a Gazy.)
Tomáš svými příspěvky rozpoutal na Instagramu „peklo“. Na sítích se asi nic jiného ani očekávat nedá. Hned byl označen za obhájce terorismu a v diskusích pod jeho příspěvky se to hemží nejen sprostými nadávkami, ale hlavně snahou „prokázat“, kdo je viníkem celé situace. Mnozí vykřikují, že si za utrpení lidé v Gaze mohou sami, další vzápětí argumentují, jak hrozná zvěrstva páchá Hamás. Při čtení všech těch komentářů je člověku smutno na duši. Proč? Protože o tom Tomášův apel nebyl.
Zvěrstva páchá jak Hamás, tak Izrael. Stačí si přečíst, jak líčí zážitky z dvoudenního masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla jejich očitá svědkyně, novinářka Janet Lee Stevens. Jsou to staré zážitky (z roku 1982), ale bohužel vůbec ne staré praktiky. Izraelsko-arabské války trvají již 75 let a takových šílených masakrů, jako ten, který líčí Janet Lee Stevens, se v nich již odehrály stovky. Troufám si navíc tvrdit, že o mnoha jiných válkách a masakrech, které se na této planetě dějí, se nikdy ani nedozvíme.
Co jsme to za civilizaci?
Chce se mi křičet, jak je možné, že lidé v jedenadvacátém století, kdekoliv na této planetě, vůbec něco takového páchají? Co jsme to za verbež, že místo abychom si užívali života na naší nádherné planetě, tak se masakrujeme navzájem a masakrujeme i naši planetu? Je důležité, kdo si začal? Pro mě není. Kdyby lidstvo jako civilizace vůbec za něco stálo, tak by si nikdo nikdy nezačal. A kdyby si už začal, tak by mu to ostatní svět nedovolil a konflikt by zašlapal do země dřív, než by vůbec pořádně propukl. Nakonec, nemusíme chodit daleko, máme to tady za rohem. Jak je možné, že jedna země napadne jinou a konflikt trvá takovou dobu a umírá při něm tolik lidí? Odpověď je snadná: protože peníze. Ano, protože ve všem jsou peníze, kšeft, mamon. Vždyť i v sankcích se fixluje! Proč? Protože mamon.
Pokud kdokoliv hledá odpověď na otázku, kdo za „to všechno“ může, tak hledat nemusí. Je snadná. Můžeme za to my všichni. Jen někdo víc a jiný méně. Někdo tím, že se angažuje a zapojí (ať už jakkoliv a do čehokoli) a druhý tím, že se nezapojí a raději schová hlavu do písku.
Zpátky k Tomášovi Klusovi a jeho snaze upozornit na trýznivou situaci v Gaze. Člověk musí mít v sobě kus odvahy, aby se zastal někoho, kdo nepatří do „správného klubu“. Velmi dobře jsem ale pochopila, proč to dělá. Ne proto, že by fandil teroristům, ale proto, že se staví proti krutému násilí, o kterém se málo mluví, a proto je málo vidět. Je-li málo vidět, tlak na jeho ukončení je a vždy bude nedostatečný. Proč to tak málo lidí chápe? A proč mají lidé hlavně chuť se přít, kdo za co může a kdo si co zaslouží? Nechápu.
Žádné dítě si nikdy nezaslouží to, co zažívají děti ve válečných masakrech kdekoliv na světě. Ani dítě nacistického vraha, ani dítě teroristy, ani dítě sériového vraha, ani… ani… Snad už nežijeme ve středověku, kdy se vše řešilo oko za oko, zub za zub. I když, zdá se, že v některých regionech naší planety středovek stále vládne.
Anketa
Na skok do jedné divadelní hry
Závěrem si dovolím úryvek z divadelní hry, kterou bychom všichni měli znát, ale stojí za to si ji neustále připomínat:
Na ulici se tísní zástup lidí s prapory. Dav zpívá a volá: „Ať žije maršál! Ať žije válka! Sláva maršálovi!“
Mladý muž se snaží dav rozvášnit a volá: „Teď všichni najednou! Ať žije válka!“ Dav to po něm radostně opakuje: „Ať žije válka!“
„Nás vede maršál!“
„Ať žije maršál!“
„Maršál! Maršál!“
Houkající záchrance se nedaří prorazit si cestu davem. Dr. Galén z auta vyběhne s kufříkem v ruce: „Doběhnu pěšky…“ Snaží se protlačit. Spěchá, nese lék nemocnému maršálovi. „Dovolte prosím… Prosím vás, pusťte mě… někdo mě čeká…“
Mladý muž znovu provokuje dav: „Občané, volejte: Ať žije maršál! Ať žije válka!“
Dr. Galén to zaslechne a s pohledem do mladíkových rozzuřených očí zasípe: „Ne! Válka ne! Nesmí být žádná válka! Poslyšte, ne, válka nesmí být!“
„Co to říkal? – Zrádce! Zbabělec! Mažte ho!“ řičí dav.
Dr. Galén se brání: „Musí být mír! Pusťte mne! Já jdu k maršálovi!“
Dav si to však nenechá líbit: „Urazil maršála! Zabte ho!“
Hlučící zástup se uzavře kolem Dr. Galéna a propukne zmatená vřava. Po chvíli se zástup rozestupuje. Na zemi leží Dr. Galén a jeho kufřík.
Mladík do něj kopne: „Vstávej, potvoro! Koukej mazat, nebo…“
Jeden člověk z davu si klekne k ležícímu: „Počkat, občane. Ono je po něm.“
Mladík: „Žádná škoda. O jednoho zrádce míň. Sláva maršálovi!“
„Ať žije maršál! Maršál! Mar-šál!“ rezonuje dav.
Mladík otevře kufřík: „Hele, byl to nějaký doktor!“ Pak začne náruživě rozbíjet lahvičky s léky a dupe na ně. „Tak! Ať žije válka! Ať žije maršál!“
Zástup lidí se valí dál: „Maršál! Mar-šál! Ať – žije – maršál!“
Měl na to právo?
Kdo snad nerozpoznal, jde o hru Bílá nemoc od Karla Čapka. Skandující dav zmařil zabitím Dr. Galéna naději na světový mír a maršálovi, který onemocněl Bílou nemocí, naději na uzdravení. Jen pro připomenutí děje příběhu, Dr. Galén měl jako jediný lék na smrtelnou tzv. Bílou nemoc, na kterou umíraly miliony lidí na celém světě. Galén léčil jen chudé a poskytnutí léku mocným, průmyslníkům a politikům podmínil ukončením zbrojení a válek. Požadoval uzavření celosvětového míru. I tehdy, když Čapek hru napsal, bylo mu vyčítáno morální dilema, jakým právem může lékař upírat lék nemocným. Lékař přece přísahal a nemůže upírat lék nevinným lidem, zaznívalo ve společnosti. Může? Nemůže?
Kdysi mi jeden člověk řekl, že když je člověk jediný, kdo něco může udělat, tak to udělat musí. Dr. Galén musel.
Možná bychom měli každý sám za sebe přemýšlet, jestli na nás náhodou někde nečeká něco, co musíme, nebo co bychom alespoň v zájmu lidskosti měli. Tomáš Klus musel a klobouk dolů, že to tak vnímá. Klobouk dolů, že se to nezdráhá dát malému českému světu vědět.
Zdroje:
