Článek
Přečíst si, že v ČR, kde je míra nezaměstnosti mužů nejvýše 3 % (v červenci 2023 to bylo 2,3 %), zdravý muž 50+ nemůže najít práci, je minimálně hodně podivné. Nemá smysl zabíhat ke konkrétnímu případu, který tu byl na Seznam Médiu popsán, protože občasná povzdechnutí tohoto typu slýchám. Otázku tedy můžeme klidně ponechat v obecné rovině: Jak by se měl člověk sám o sebe postarat, aby se po padesátce necítil jako nechtěný chudák?
Představa, že bude člověk celý život vykonávat jednu a tu stejnou práci v oboru, ve kterém se kdysi vyučil (nebo ho vystudoval na SŠ, VŠ apod.), je velký omyl. Nikdy to nebude čtyřicet let ta stejná práce. Je jen relativně malý počet profesí, kde je něco takového ještě možné a je otázka, jak dlouho budou takové profese ještě existovat. Například povolání prodavačky v potravinách je více méně stále stejné. Jak dlouho bude trvat, než ji nahradí nějaký chytrý systém prodeje potravin? Stejně jako pokladní a další.
Jinými slovy, u většiny profesí se s roky práce mění. Můžete celý život být lékařem, ale za čtyřicet let vaší kariéry dojde v oboru k tak obrovskému vývoji, že bez dalšího vzdělávání nemáte šanci se v oboru udržet. Ani vyučení na tom nejsou o moc lépe. Pochybuji, že práce automechanika byla před třiceti lety stejná jako dnes. Nebyla. Mění se technologie i pracovní postupy a zejména technologie ovlivňují většinu profesí velmi masivně.
Takže? Je normální:
- nedělat celý život stejnou profesi;
- nepřetžitě se učit, vzdělávat a pracovat na sobě;
- vystudovat další školu nebo se vyučit v dalším oboru, i když už vystudováno máte;
- udělat si rekvalifikační kurz a klidně nejen jeden;
- mít záložní plán, aby člověk nebyl závislý jen na jedné jediné profesi, protože čím víc toho umíme, tím větší máme šance na dobré pracovní místo;
- učit se jazyky, aby v případě potřeby a chuti mohl odjet člověk pracovat i do zahraničí;
- být aktivní a myslet dopředu, tedy už ve třiceti, čtyřiceti, myslet na dobu, kdy nám bude 50+ a vytvořit si dostatek zadních vrátek.
Zdá se vám to všechno samozřejmé? Pak patříte k přibližné polovině pracovně aktivních lidí v ČR, kteří jsou ochotní na sobě pracovat, učit se, studovat a přemýšlet ve prospěch své budoucnosti. Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi trávíme celoživotním vzděláváním nejméně času. Když jsem ve čtyřiačtyřiceti jela do Francie studovat francouzštinu, většina Čechů projevovala údiv, proč něco takového dělám po čtyřicítce. Jako by čtyřicítka byla nějaký kmetský věk! Totéž zažívám nyní, když studuji v doktorském programu a je mi už po padesátce. Počet těch, kteří žasnou, že se mi chce učit se něčemu novému a pracovat na sobě, je varovně velký.
Je mi líto, pokud člověk takto přemýšlí a myslí si, že těch více jak čtyřicet let aktivního pracovního života nějak „přežije“. Pak se nemůže divit, že bude možná v padesáti nechtěný. Skutečným důvodem však jen těžko bude věk. Tak si nejspíš bude tento typ člověka jen tak vysvětlovat. Skutečný důvod bude však úplně jinde…
