Článek
Jan Macháček
Zpravodajská analýza deníku The New York Times shrnuje, že ohledně války mezi Íránem a Izraelem má americký prezident už jen dvě možnosti.
Buď pomůže Izraeli a nechá prorazit bunkry s hluboko uloženým zařízením na obohacování uranu v íránském Fordo. Bomby, které to dokážou, unesou jen americké bombardéry B-2. V tom případě se ale Amerika stane přímým účastníkem války, což je něco, proti čemu Trump v předvolební kampani opakovaně přísahal. Jakákoli odzbrojovací dohoda pak spadne pod stůl.
Anebo zkusí diplomacii. Ale pokud se pokus o ni v poslední minutě nezdaří nebo Íránci nebudou ochotni ukončit obohacování uranu na své půdě, zbývá rozbíjení jaderných zařízení ve Fordo.
Existuje pouze jedna zbraň, která to dokáže. Jmenuje se Massive Ordnance Penetrator alias GBU-57, a jak bylo řečeno, tu uzvedne jen americký bombardér B-2. Izrael nemá takovou zbraň ani letadlo, které by ji mohlo nést a navedlo ji nad cíl.
Tady přichází nejzajímavější část analýzy. Americké vojenské síly pod dohledem Bílého domu tuto situaci cvičily. Bombardovat by se muselo ve vlnách a pokaždé by bylo třeba trefit se znovu do téže, první bombou otevřené díry. Operaci může provést jenom americký pilot a americká posádka.
Další možností je zastavit přívod proudu, což (dočasně) zastaví centrifugy, které se točí supersonickou rychlostí. To se prý Izraelcům povedlo v případě zařízení v Natanz, ale ve Fordo je stejný postup prakticky nemožný.
…
Na serveru eurointelligence.com srovnávají akci s americkým útokem na Irák v roce 2003. Tehdejší operaci „šok a hrůza“ trénovaly a připravovaly americké ozbrojené složky deset let. Šlo o to, rychle zařídit pád režimu a eliminovat rezistenci iráckých ozbrojených složek. Ale byl to celé vůbec dobrý nápad a byly cíle na poválečné uspořádání realistické? Zde je odpověď naprosto jasná: NE.
Americkou zkušenost s Irákem je podle serveru třeba mít na mysli, když se díváme na izraelskou válku proti Íránu. Vojenští teoretici většinou mluví o třech různých úrovních: taktické, operační a strategické. Izrael byl až dosud úžasně a obdivuhodně efektivní především v praktickém využití zpravodajských informací a utajovaných a matoucích operacích. Před půl rokem eliminoval vedení Hizballáhu prakticky přes noc a nyní uštědřil obrovskou ránu íránskému režimu.
Dosáhne ale Izrael svých cílů? A jsou ty cíle vůbec samy o sobě rozumné? Dva z nich jsou vyřčené: zničit íránský jaderný program a zařídit změnu režimu. Ani jedno nezařídí Izrael sám. K tomu prvnímu potřebuje Američany (viz výše), k tomu druhému íránské opoziční skupiny a rozhádané frakce uvnitř samotného režimu. Íránské opoziční skupiny jsou rozdrobené a nemají žádného respektovaného lídra, navíc se neví o nikom, kdo by tam v tuto chvíli chtěl být přátelštější k Izraeli.
Na Západě příliš často zdůrazňujeme taktiku na úkor strategie. Taktice a strategii věnují média často víc pozornosti než strategickému cíli, ke kterému se má směřovat. To pak vede ke zmatkům, když se nedosáhne, čeho se dosáhnout mělo. Kromě toho je možné prohrát válku, ve které jste bojovali velmi dobře.
Válka na Ukrajině je toho dobrým příkladem. Ruské taktické a operační problémy způsobily, že Rusko nedosáhlo svých strategických cílů. Následná reakce Západu ale byla založena na tom, jak neschopná byla ruská armáda v první fázi. Pak se však Rusko vzpamatovalo a opevnilo – a ukázalo se, že Putin má sílu zůstat u moci.
Mír skrze sílu podle serveru nefunguje ani v případě Palestinců v Izraeli – a nebude fungovat ani v případě Íránu. Jeden režim může být odstraněn, ale přijde zas nějaký jiný. A rámovat to jako konflikt mezi Západem a zbytkem světa či boj dobra se zlem by byla chyba.
...
Tolik eurointelligence.com. S něčím lze souhlasit, s něčím ne. Například si myslím, že strategický cíl Ruska podmanit si Ukrajinu nebo ukončit existenci Ukrajiny coby nezávislého a samostatného státu je – kromě toho, že je to nemravné a neakceptovatelné – taky nerealistické, a to i v dlouhodobé perspektivě.
Co se týče morálních soudů nad izraelskou akcí, tak kdo jsme, abychom je vlastně mohli mít? Pokud se Izraelci cítí existenčně ohroženi jako národ, je jejich právem a kompetencí reagovat a bránit se. Dalším, kdo má nárok na kritiku a názor, jsou Američané. Bez nich nebude možné ani zničení íránských bunkrů, ani diplomacie. Oni to mají všechno zařídit – a taky zaplatit.
Všimněme si, že s Evropou se zase nikdo nebaví a ani se s ní až na výjimky nepočítá. Nějaké prsení se názory je vlastně irelevantní.
…
Co se izraelského premiéra Benjamina Netanjahua týče, komentátor The Wall Street Journal Walter Russell Mead s ním seděl před pár dny osobně a v závěru svého včerejšího komentáře konstatuje, že po většinu kariéry Netanjahu kombinoval tvrdou rétoriku se zdrženlivostí ohledně použití síly. Nyní se rozhodl, že zoufalá doba vyžaduje riskantní řešení. Chápe, že íránský režim je poháněn nenávistí k Izraeli a systematicky shromažďuje arzenál, který má Izrael vymazat z mapy. Využil situace, kdy je Írán oslaben nejvíce za celé dekády, a zahájil kampaň, která bude definovat jeho místo v historii.
Jde o definiční rozhodnutí jeho života. Válka je nepředvídatelná a první izraelská vítězství jsou sice povzbudivá, avšak neznamenají garanci konečného úspěchu. Írán je oslaben, ale zůstává největším nepřítelem Izraele. Izraelské letectvo si počíná výborně, avšak samo o sobě stanovené cíle nezajistí.
Netanjahu si zaslouží jednu věc, kterou určitě nedostane: plnohodnotnou a srdečnou podporu celého Západu. Americká bezpečnost bude posílena, když vyhraje, a těžce poškozena, když prohraje. Čína a Rusko se budou dívat velmi pozorně.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
