Článek
Jan Macháček
Konstatují to koneckonců i na eurointelligence.com. Merz uspěl až na druhý pokus, ale podle serveru by se hlasovalo i na vícero pokusů, dokud by to takříkajíc nedopadlo.
Nikdy nebudeme znát jména 18 poslanců, kteří v prvním kole hlasovali proti Merzovi, a nikdy nebudeme přesně vědět, odkud přišla nová většina. Koalice má velice slabou většinu a spory uvnitř stran budou významnější destabilizační faktor než koaliční spory mezi stranami. V SPD nové vedení svrhlo pravověrnou starou levici z důležitých postů a v CDU má Merz poslance, jimž se zase nelíbila reforma ústavní dluhové brzdy.
Je tu velké riziko, že po celé čtyřleté období koalice nevydrží. Ta bude neustále testována zpětnou reakcí voleb v jednotlivých spolkových zemích, v příštích dvou letech jich bude dvakrát pět.
Nový fiskální prostor pro Německo možná nebude tak velký, jak si myslí leckdo mimo ně. Rozpočet na obranu určitě poroste, ale jsou tu jistá úzká hrdla. Nejsou kasárna, nejsou vojenské prostory, nejsou lidi. Potrvá roky, než se vše rozpohybuje.
Dluhová brzda je ohledně obranyschopnosti a infrastruktury pryč, ale Německo omezují maastrichtská kritéria, schodek se blíží 3 procentům. K rozvolnění maastrichtských kritérií Merz zatím podporu nemá ani ve vlastní straně.
V kampani se Merz soustředil na ekonomiku a migraci, nicméně očekává se, že jako kancléř se bude soustředit na zahraniční politiku. Tady bude mít CDU ministerstvo poprvé od 60. let.
Merz osobně je proti novému zadlužování na úrovni EU, uvolnění všech rozpočtových brzd je v jeho straně hluboce nepopulární. Pak je ovšem otázkou, z čeho chce Německo financovat pomoc a rekonstrukci Ukrajiny. V koaliční smlouvě je klauzule, že jakékoli rozšiřování Unie je podmíněno změnou základních smluv EU a reformou společného rozpočtu.
Důležití lídři v historii EU se museli umět postavit vlastním stranám. Helmut Kohl se třeba rozhodl zavést euro navzdory velké opozici ve vlastní straně i v Bundesbank. Byl by Merz ochoten k takovému riziku?
Nikdy exekutivní úřad nezastával, takže se to těžko odhaduje. Situace v Evropě si ale žádá, aby více lídrů současně překročilo své červené linie. K velkým kompromisům musejí přistoupit Německo i Francie. Žádná seriózní bezpečnostní role pro EU nevznikne, dokud bude Francie jediným stálým členem Rady bezpečnosti z EU a jedinou jadernou velmocí. Žádná společná evropská zahraniční politika nevznikne se současným rozpočtem EU apod.
...
Tolik eurointelligence.com. Dodejme, že zatím Německo ve všech ohledech nesměřuje k revoluci, ale k evoluční změně vlastních chyb (migrace, Green Deal, energetika, průmysl závislý na exportu do Číny, podinvestovaná infrastruktura). Vše se ale může změnit s dalším radikálním zhoršením bezpečnostní situace v Evropě. Pokud k tomu dojde, budou muset padnout tabu jako maastrichtská kritéria, společné zadlužování EU nebo nejaderné Německo. Teprve pak se ukáže (v rámci krizového řízení), jak silný lídr do špatného počasí či bouřky Merz doopravdy je. Zatím Němci urgentnost bezpečnostních a obranných výzev pro Evropu jako společnost chápou tak, že k řešení stačí posun a evoluce. Je-li krize, pak není chápána jako dostatečně akutní.
…
EU je podobně jako Donald Trump hrdá na to, že umí „dealy“. Obchodní značkou Bruselu jsou summity končící nad ránem. Vyčerpáním padlí negociátoři pak připravují komplexní dohodu.
EU postupuje přesně opačně než Trump. Ten je impulzivní, bleskově rychlý, má vždy extrémní požadavky a je ochoten porušit jakákoli pravidla. Evropané jsou legalističtí, metodičtí a neustále hledají kompromis a vzájemně výhodné politické obchody. Trumpův styl je třpytivější a slibuje lepší titulky. EU je nudná, ale efektivnější.
Otázka, co je lepší, není jen věcí efektivnosti. Závisí na tom budoucnost světa. EU i USA se snaží uzavřít nové obchodní dohody. Také se potřebují na něčem dohodnout dříve, než skončí Trumpova 90denní pauza na reciproční tarify (s reciprocitou nemají nic společného – pozn. aut.). Americká cla na evropské zboží jsou nyní na 10 procentech, ale v červenci vzrostou na 20. Na EU dopadá i 25procentní clo na auta, hliník a ocel a hrozba cel na léky.
EU se snaží obchodní bitvu s USA oddramatizovat a vyhnout se ideologickému boji či chlapáckému silovému přetahování. Ale evropští byrokraté narážejí na to, že nechápou, s kým mají v Americe jednat a kdo má vlastně pověření či autoritu. Evropané nabízejí nakupovat více amerického zboží (třeba sóji nebo zemního plynu), ale permanentní cla na současné úrovni nemohou akceptovat.
EU se bude muset rozhodnout. Zvolí odvetná cla? A na jaké úrovni? Má se odveta týkat jenom obchodu, kde je EU zranitelnější (automobily, léky), nebo i služeb? Americké technologické společnosti jsou jistě šťavnatější sousto než výrobci motocyklů Harley-Davidson nebo bourbonu. Jenže je dost možné, že na cla proti technologickým firmám odpoví Amerika stažením svých vojáků z Evropy.
To nejsou věru lákavé možnosti. Evropané dělají zatím to, co je přirozené. Berou si čas a postupují zdrženlivě. Od Trumpova „Dne osvobození“ uplynul teprve měsíc, a už se toho změnilo dost. Jisti si můžeme být pouze tím, že další dva měsíce budou opět velmi turbulentní.
Podobně jako Číňané i Evropané čekají, jestli budou v USA opravdu poloprázdné regály v obchodech. Nejlepší scénář pro Evropu by byl, kdyby americké vnitřní rozpory a sebepoškozování byly před červencem už tak zřejmé a citelné, že EU dosáhne lepší dohody, než jak to momentálně vypadá.
Jsou tu i jiné nadějné trendy. Začíná se chystat dohoda EU s Indií. V červnu bude podepsána dohoda mezi EU a Británií. Pokračuje jednání EU s Austrálií. Dohoda s Mercosurem je uzavřena a čeká na ratifikaci. Čína také chce mít lepší vztahy s Bruselem. Jednání s EU je sice vleklé, nudné a byrokratické, ale jak řekl autorovi australský vyjednavač: Víme, že co se dohodne, to nakonec platí.
Bruselský způsob jednání je jistě také zvláštní a frustrující. Je ale serióznější a uskutečnitelnější než Trumpova verze.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
