Článek
Jan Macháček
Čínský a americký prezident se možná brzy setkají na okraj summitu v Jižní Koreji. Jak ale říká Donald Trump, možná se také nesetkají. Uvidíme. Každopádně se ukazuje, že oba ekonomicky nejsilnější státy světa vedou ekonomickou válku a směřují k vzájemně zajištěné destrukci.
Jeden z těchto hráčů však nemá žádný plán, žádnou expertízu ani povědomí o tom, co se vlastně děje. Tím hráčem jsou Spojené státy. O tom je přesvědčen Andreas Kluth ve svém sloupku pro Bloomberg.
Shrnout tento chaos je stejně obtížné, jako popsat všechny dějové zvraty Hry o trůny jednou větou. Na začátku letošního roku vyhlásil Donald Trump ekonomickou válku zbytku světa. Většina zemí se snažila dosáhnout příměří, ale ta největší - Čína - ani nemrkla a jen sledovala, jak americká cla vůči ní vystoupala na 145 %, aby poté klesla zpět na 30 %. Mezitím došlo k několika obratům, pauzám a novému kolu celní války, které se chystá na listopad.
Obě země si jdou po krku i jinak. Uvalují na sebe vysoké poplatky za využívání přístavů a vzájemně vyhrožují technologickým firmám z druhé strany. Spojené státy tlačí na čínské společnosti, které využívají americké polovodiče, zatímco Čína útočí na americké firmy jako Nvidia, Qualcomm a další. Všechno je předmětem jednání, ale Trumpova administrativa neustále mění pozici – jeden den zakáže vývoz mikročipů do Číny, druhý den zákaz zruší nebo udělí výjimky téměř všem. Do toho všeho Trump přimíchává ještě osud čínské videoaplikace TikTok.
Největší pozornost nyní poutá čínský zákaz vývozu vzácných minerálů, které sice vůbec nejsou vzácné, ale velmi obtížně se těží. Některé z těchto sedmnácti prvků jsou nezbytné pro výrobu magnetů využívaných v moderní elektronice, potřebné pro auta, rakety, stíhačky, drony i tanky, a to jak v Americe, tak v Evropě.
Tohle všechno však bylo předvídatelné. Nyní má Čína - jak Trump rád říká - sice ne všechny karty, ale rozhodně několik trumfů. Někteří experti s tím nesouhlasí a tvrdí, že i Amerika má své asymetrické výhody: mohla by například vyloučit čínské banky z dolarových transakcí. Kdyby Čína jako odvetu odřízla Spojené státy od transakcí v renminbi, bylo by to všem jedno.
Jedním z důvodů současného zmatku je, že administrativa se zbavila lidí s hlubokou znalostí americko-čínských ekonomických vztahů. Další poradci si jdou po krku. Tábory jsou zhruba tři. Ekonomičtí nacionalisté milují cla prostě proto, že milují cla. Siloví realisté tvrdí, že je nutné za každou cenu zabránit tomu, aby se Čína vojensky či technologicky dostala před Spojené státy. Transakční a zdrženliví pragmatici chtějí cla používat jen k získání konkrétních ústupků - například aby Čína omezila přístup k chemikáliím používaným při výrobě fentanylu.
Sám Trump je všude a nikde. Chvíli v jednom táboře, chvíli v jiném. Nemá strategii. Nikdo přitom nezodpovídá základní otázky: Chce Amerika čínské investice, nebo usiluje o oddělení obou ekonomik? Chce prodávat do Číny polovodiče a software, nebo si je chce nechat pro sebe?
Chce Čínu zastrašovat, nebo s ní sdílet břemeno zajišťování pořádku a míru ve světě - od Ukrajiny po Blízký východ? Bude Amerika bránit Tchaj-wan a Jihočínské moře? Je Čína pro Ameriku nepřítel, soupeř, nebo obtížný, ale nevyhnutelný partner?
Nejde jednat jen o obchodu, jen o Tchaj-wanu nebo jen o fentanylu. Výsledkem je ADD diplomacie (attention deficit disorder – chronická nesoustředěnost v diplomacii). Diplomacie bez cíle a bez kompasu. Lidé kolem Trumpa nevěří, že je třeba strategie. Vždyť on je přece geniální vyjednavač: vejde do místnosti, okamžitě pozná, kde má převahu, využije páku a odejde. Problém je v tom, že Číňané to vědí a už dávno se na to připravili.
I kdyby k setkání prezidentů došlo, nic zásadního se nevyřeší. Možná se sníží některá cla a uzavře se korporátní dohoda, ale o nejdůležitějším vztahu světa nebudeme o nic moudřejší.
Tolik náš výtah z článku Andrease Klutha. Dodejme, že Evropa sice nemá Trumpa, ale také nemá žádnou čínskou politiku. Evropský automobilový i zbrojní průmysl zasáhla prudce rostoucí nedostupnost čínských vzácných minerálů. Evropa neví, zda má vůči Číně zavést přísnější opatření, nebo se obává odvety. Neví, zda se má řídit Spojenými státy, nebo si utvářet vlastní strategii.
A co se týče Trumpa – jde především o marketing a reality show. To už dnes víme. Trump je přece mistr dealu, a nějaký „deal s Čínou“ bude chtít předvést. Důležité ale bude samotné představení toho dealu: nablýskaný přebal bude mít větší váhu než reálný obsah a jeho udržitelnost.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
