Hlavní obsah
Názory a úvahy

Na Blízkém východě posílili Netanjahu a Erdogan

Foto: Machacek89.cz

Jan Macháček

Po čase na těchto stránkách přeostříme na Blízký východ. Za poslední měsíc jsem si všiml dvou důležitých textů, které vnímají tzv. big picture, neutápějí se v detailech a vypichují důležité věci.

Článek

Jan Macháček

První ze zmíněných článků je z pera komentátora deníku WSJ Waltera Russella Meada.

Podle něj je hlavní zpráva to, že na Blízkém východě definitivně skončila éra Baracka Obamy. Rizika pramenící z Íránu jsou nyní o dost menší, nové výzvy představuje Turecko, důsledky pádu Bašára Asada v Sýrii budou na Blízkém východě doznívat dlouhé roky, ale jeden fakt je zkrátka jasný: etapa dědictví politiky Baracka Obamy skončila. Obamova politika učinila z Íránu de facto pána Sýrie a Libanonu. Skoro žádná autorita v regionu neměla Obamovy pořádky ráda. Sunnitští Arabové se děsili šíitského půlměsíce od Íránu po Libanon. Státy v Zálivu přestaly brát ohledy na námitky Palestinců a zformovaly strategická partnerství s Izraelem. Zděšené bylo i Turecko.

Turecko a Izrael nyní zabily Obamův sen. Netanjahu použil americké zbraně, strategická doporučení Bidenova týmu však ignoroval. Rozbil íránskou vojenskou moc útoky na Hamás, Hizballáh a Írán. Turecký prezident Erdogan zase soustavně pomáhal protiasadovským silám s kořeny v sunnitském extremismu, dokud nebyl Asad dostatečně oslaben. Se zkrocenými Íránem a Ruskem zaměstnaným Ukrajinou už neměl šanci.

Nyní nastává nová éra regionální a religiózní konkurence v regionu. Mnoho Arabů si pamatuje staletí turecké hegemonie v podobě osmanské říše a mohou začít chápat Turecko (namísto Íránu) jako hlavní hrozbu nezávislosti arabského světa. To je dobrá zpráva pro strategická partnerství mezi Izraelem a sunnitskými arabskými státy. Turecko může být větší hrozba pro bezpečnost států v Zálivu, než byl Írán. Turecko podporuje ideologii sunnitské demokracie, což je potenciálně ideologicky horší a nakažlivější než vývoz a šíření šíitského modelu z Íránu.

Izrael i státy Zálivu se mohou obávat turecké palestinské politiky a tureckých vazeb na Muslimské bratrstvo. Podpora Palestinců zase Turecku zlepší image v očích arabské ulice.

Syrská budoucnost je otevřená. Než Asad nastolil diktaturu, byl to velmi nestabilní region. Sýrie je útvar uměle vytvořený francouzským kolonialismem, hluboce rozdělený nábožensky, kmenově a kulturně. A poslední vražedná dekáda to jen dramaticky zhoršila. V Sýrii operují jednotky blízké ISIS, Kurdové, proturecké síly i loajalisté bývalého režimu. Turecko okupuje sever země, izraelské síly jih a Írán i Rusko tu mají také lokální spojence. Pro novou vládu nebude snadné chopit se autority.

Na druhou stranu je dobře, že Asad padl, Rusko je v nekomfortní situaci a Írán byl poražen. Historie ale kráčí dál. Írán se potápí – a Ankara stoupá. Komplexní vztahy Západu a Ameriky s Tureckem budou obtížnější i důležitější. Držet Turecko stranou a pomáhat Izraeli prohlubovat kooperaci a arabskými státy, to by měl být klíč k úspěšné americké politice na Blízkém východě.

Jen Turecko se plnou vahou postavilo za síly známé pod zkratkou HTS, které svrhly Asadův režim. Erdogan měl vždy ambice znovu nastolit turecký vliv v částech osmanského impéria. Asadův pád mu k tomu otevírá cestu.

Může se to vyplatit i v domácí politice. Problém syrských uprchlíků v Turecku trochu poleví a Erdoganovi to pomůže ke znovuzvolení v roce 2028.

Pro Izrael a konzervativní monarchie v Zálivu je turecká aliance s HTS a Muslimským bratrstvem nová bezpečnostní hrozba. Proto Izrael zničil syrské vojenské a námořní kapacity a obsadil teritoria severně od Golanských výšin.

Izraelská vláda oficiálně říká, že její tahy jsou preventivní a obranné. Netanjahu ale zároveň tvrdí, že v regionu došlo k tektonickému zemětřesení, největšímu od Sykes-Picotovy britsko-francouzské dohody z roku 1916. Aluf Benn v izraelském deníku Haaretz píše, že možná chce být Netanjahu v historii zapsán jako první lídr po 50 letech, který zvětšil Izrael. Nastupující americká vláda možná dá Izraeli zelenou znovu okupovat části Gazy a anektovat části Západního břehu.

Možná Netanjahu také pocítí příležitost definitivně se vypořádat s Íránem, který je po pádu Asada v nejslabší pozici za celé dekády. Ztrátu regionálních spojenců může Írán kompenzovat snahou urychlit cestu k jaderné bombě. To by mohlo přilákat útok Izraele, který nabyl sebedůvěry – prokázal schopnost bojovat na více frontách najednou a má nejsilnější možnou podporu USA.

Podobně jako Erdogan přežije Netanjahu leccos. Oba se dostali k moci už před dekádami. Jejich sny o regionální moci ale trpí podobnými slabostmi. Obě země jsou nearabské entity v regionu s arabskou většinou. Na obnovu osmanského impéria není nikdo zvědavý. A Izrael zůstává outsiderem, často nenáviděným. Na regionální dominanci mají navíc obě země slabou ekonomickou bázi. Tureckem zmítá inflace a Izrael je přece jen země jen s 10 miliony obyvatel.

Saúdové a státy v Zálivu se cítí příměji ohroženi Tureckem než Izraelem. V Rijádu ale vědí, že izraelský útok v Gaze vybudil v arabském světě odpor. Vypadat jako spojenec Netanjahua je kontroverzní, zvláště když Izrael pohřbívá plány na jakékoli dvoustátní řešení. Izrael a Turecko mají silné armády, Saúdové, Katar a Emiráty jsou zase finanční supermocnosti. Kurz, který zvolí v Rijádu, tak může region vytvarovat ještě významněji než počiny Recepa Tayyipa Erdogana a Benjamina Netanjahua.

Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz