Článek
Jan Macháček
První ze zmíněných článků je z pera komentátora deníku WSJ Waltera Russella Meada.
Podle něj je hlavní zpráva to, že na Blízkém východě definitivně skončila éra Baracka Obamy. Rizika pramenící z Íránu jsou nyní o dost menší, nové výzvy představuje Turecko, důsledky pádu Bašára Asada v Sýrii budou na Blízkém východě doznívat dlouhé roky, ale jeden fakt je zkrátka jasný: etapa dědictví politiky Baracka Obamy skončila. Obamova politika učinila z Íránu de facto pána Sýrie a Libanonu. Skoro žádná autorita v regionu neměla Obamovy pořádky ráda. Sunnitští Arabové se děsili šíitského půlměsíce od Íránu po Libanon. Státy v Zálivu přestaly brát ohledy na námitky Palestinců a zformovaly strategická partnerství s Izraelem. Zděšené bylo i Turecko.
Turecko a Izrael nyní zabily Obamův sen. Netanjahu použil americké zbraně, strategická doporučení Bidenova týmu však ignoroval. Rozbil íránskou vojenskou moc útoky na Hamás, Hizballáh a Írán. Turecký prezident Erdogan zase soustavně pomáhal protiasadovským silám s kořeny v sunnitském extremismu, dokud nebyl Asad dostatečně oslaben. Se zkrocenými Íránem a Ruskem zaměstnaným Ukrajinou už neměl šanci.
Nyní nastává nová éra regionální a religiózní konkurence v regionu. Mnoho Arabů si pamatuje staletí turecké hegemonie v podobě osmanské říše a mohou začít chápat Turecko (namísto Íránu) jako hlavní hrozbu nezávislosti arabského světa. To je dobrá zpráva pro strategická partnerství mezi Izraelem a sunnitskými arabskými státy. Turecko může být větší hrozba pro bezpečnost států v Zálivu, než byl Írán. Turecko podporuje ideologii sunnitské demokracie, což je potenciálně ideologicky horší a nakažlivější než vývoz a šíření šíitského modelu z Íránu.
Izrael i státy Zálivu se mohou obávat turecké palestinské politiky a tureckých vazeb na Muslimské bratrstvo. Podpora Palestinců zase Turecku zlepší image v očích arabské ulice.
Syrská budoucnost je otevřená. Než Asad nastolil diktaturu, byl to velmi nestabilní region. Sýrie je útvar uměle vytvořený francouzským kolonialismem, hluboce rozdělený nábožensky, kmenově a kulturně. A poslední vražedná dekáda to jen dramaticky zhoršila. V Sýrii operují jednotky blízké ISIS, Kurdové, proturecké síly i loajalisté bývalého režimu. Turecko okupuje sever země, izraelské síly jih a Írán i Rusko tu mají také lokální spojence. Pro novou vládu nebude snadné chopit se autority.
Na druhou stranu je dobře, že Asad padl, Rusko je v nekomfortní situaci a Írán byl poražen. Historie ale kráčí dál. Írán se potápí – a Ankara stoupá. Komplexní vztahy Západu a Ameriky s Tureckem budou obtížnější i důležitější. Držet Turecko stranou a pomáhat Izraeli prohlubovat kooperaci a arabskými státy, to by měl být klíč k úspěšné americké politice na Blízkém východě.
…
Gideon Rachman si ve Financial Times zase všímá toho, že turecký prezident Erdogan a izraelský premiér Netanjahu jsou nyní nejsilnějšími lídry na Blízkém východě.
Jen Turecko se plnou vahou postavilo za síly známé pod zkratkou HTS, které svrhly Asadův režim. Erdogan měl vždy ambice znovu nastolit turecký vliv v částech osmanského impéria. Asadův pád mu k tomu otevírá cestu.
Může se to vyplatit i v domácí politice. Problém syrských uprchlíků v Turecku trochu poleví a Erdoganovi to pomůže ke znovuzvolení v roce 2028.
Pro Izrael a konzervativní monarchie v Zálivu je turecká aliance s HTS a Muslimským bratrstvem nová bezpečnostní hrozba. Proto Izrael zničil syrské vojenské a námořní kapacity a obsadil teritoria severně od Golanských výšin.
Izraelská vláda oficiálně říká, že její tahy jsou preventivní a obranné. Netanjahu ale zároveň tvrdí, že v regionu došlo k tektonickému zemětřesení, největšímu od Sykes-Picotovy britsko-francouzské dohody z roku 1916. Aluf Benn v izraelském deníku Haaretz píše, že možná chce být Netanjahu v historii zapsán jako první lídr po 50 letech, který zvětšil Izrael. Nastupující americká vláda možná dá Izraeli zelenou znovu okupovat části Gazy a anektovat části Západního břehu.
Možná Netanjahu také pocítí příležitost definitivně se vypořádat s Íránem, který je po pádu Asada v nejslabší pozici za celé dekády. Ztrátu regionálních spojenců může Írán kompenzovat snahou urychlit cestu k jaderné bombě. To by mohlo přilákat útok Izraele, který nabyl sebedůvěry – prokázal schopnost bojovat na více frontách najednou a má nejsilnější možnou podporu USA.
Podobně jako Erdogan přežije Netanjahu leccos. Oba se dostali k moci už před dekádami. Jejich sny o regionální moci ale trpí podobnými slabostmi. Obě země jsou nearabské entity v regionu s arabskou většinou. Na obnovu osmanského impéria není nikdo zvědavý. A Izrael zůstává outsiderem, často nenáviděným. Na regionální dominanci mají navíc obě země slabou ekonomickou bázi. Tureckem zmítá inflace a Izrael je přece jen země jen s 10 miliony obyvatel.
Saúdové a státy v Zálivu se cítí příměji ohroženi Tureckem než Izraelem. V Rijádu ale vědí, že izraelský útok v Gaze vybudil v arabském světě odpor. Vypadat jako spojenec Netanjahua je kontroverzní, zvláště když Izrael pohřbívá plány na jakékoli dvoustátní řešení. Izrael a Turecko mají silné armády, Saúdové, Katar a Emiráty jsou zase finanční supermocnosti. Kurz, který zvolí v Rijádu, tak může region vytvarovat ještě významněji než počiny Recepa Tayyipa Erdogana a Benjamina Netanjahua.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.