Článek
Jan Macháček
V posledních dnech se v českém veřejném prostoru diskutuje o „konci havlovské zahraniční politiky“, nebo dokonce o tom, že bychom měli opustit „hodnotovou zahraniční politiku“. V různých článcích a rozhovorech vysvětluje očekávané a budoucí změny české zahraniční politiky bývalý europoslanec za ODS Jan Zahradil – například tady nebo tady.
V reakci na to sepsal pro Seznam Zprávy sociolog Ivan Gabal text, který rozebírá, co taková politika podle něj znamená. Domnívá se, že bychom ji neměli opouštět.
K tomu všemu si dovolím připojit několik poznámek. Připomeňme, že hlavním ideologem otáčení kormidla zahraniční politiky je právě Jan Zahradil, který má blízko ke straně Motoristé sobě, je spoluautorem jejich zahraničněpolitického programu i programového prohlášení budoucí vlády. Zahradil sám mocenské ambice ve smyslu exekutivy nemá, ale ideologie ho zjevně baví. Je celkem nadšený do ideálů národního konzervatismu maďarského typu a nějaká role velkoporadce tam či onde ho asi uspokojí. Všimněme si, že nikdo z ANO žádné ideologické směry – jako Zahradil – nevytyčuje, možná s výjimkou nového předsedy zahraničního výboru sněmovny Radka Vondráčka, který to ale nemá tak razantně vyargumentované jako Zahradil.
Když si však odečteme titulek „skoncovat s Havlem“ (otázkou je, do jaké míry jsou titulky výsledkem toho, co by si přál sám Zahradil) a přečteme, co Zahradil navrhuje věcně, ono zděšení přece jen trochu ochabne. Říká, že vůči Číně máme mít stejnou zahraniční politiku jako velké evropské země jako Německo či Francie. Říká, že bychom neměli se „zdviženým prstíkem“ všechny poučovat. A kritizuje ježdění šéfů českého Senátu a sněmovny na Tchaj-wan v kontrastu s tím, že do Číny nejezdíme vůbec. To je v zásadě to podstatné, co z toho všeho čouhá.
Tolik zatím k Zahradilovi. Rád bych zde zdůraznil slovo rovnováha. Ta je užitečná či klíčová leckde, ale v zahraniční politice určitě. Rovnováha mezi hodnotami a zájmy, mezi idealismem a pragmatismem (či realismem) určitě není od věci.
Samotné „mávání ctnostmi“ (virtue signalling), tedy napomínání či naopak vyjadřování solidarity gesty, nestačí. Pokud si něco myslím, mám pro to taky materiálně něco dělat čili to nejen doplňovat skutky, ale na těch skutcích přímo stavět.
Co je to „mávání ctnostmi“? Například to, když si myslíte, že něco vyplývá z toho, že jste si dali na facebook fotečku s ukrajinskou vlaječkou. Mnozí politici si zase myslí, že prokázali nějaký skutek tím, že cosi postovali na síti X nebo někde vyvěsili pytel na mrtvoly s Putinem.
Mimochodem, pro mne osobně je prototypem užitečné rovnováhy v zahraniční politice odcházející poradce vlády pro národní bezpečnost Tomáš Pojar. Místo aby „signalizoval“ na sociálních sítích, dal dohromady muniční iniciativu, která materiálně zásadně pomohla (a pomáhá) bojující Ukrajině, výrazně zlepšila image České republiky, aniž by nás to moc stálo, a ještě je to ku prospěchu českému byznysu a tvorbě pracovních sil.
Pojar tuto rovnováhu ztělesňuje. I když kdysi začínal v Člověku v tísni, realisticky a pragmaticky vám vysvětlí, proč je v českém zájmu, aby byl Rus od naší či slovenské hranice co možná nejdál. A to tak, že to musí chápat každý. A co se Číny týče, Pojar byl jediným z odcházející vlády, kdo do země jel a s tamními pohlaváry jednal.
Zde stojí za zmínku, že muniční iniciativu by nerušil ani Jan Zahradil, jak vyplývá z výše citovaných textů.
Lze si představit, že ministerstvo zahraničí bude předvádět méně protiruských tweetů a více podporovat české podnikatele a firmy v zahraničí (ohledně investic i vývozu). V tomto směru byla řada firem a podnikatelů s fungováním ministerstva opravdu nespokojena. Otázkou ale je, kam ještě bychom se „realisticky“ chtěli posouvat od Pojara. Další posun „k realismu“ by mohl ve skutečnosti znamenat jen posun k zájmům Ruska.
Bohužel nelze vyloučit, že ministerstvo zahraničí s novým politickým vedením bude méně podporovat některé neziskovky. Ne nadarmo se ale říká, v nouzi poznáš přítele. To, že budeme mít jinou vládu, neznamená, že máme nebo musíme přestat podporovat Ukrajinu. Naopak. Můžeme tak činit skrze soukromé či občanské iniciativy a s pomocí podnikatelů, kteří mají na věc jiný názor, než nejspíš bude mít budoucí vláda. A že je jich hodně. Můžeme tu pomoc dokonce navýšit. Zakazovat nám to nikdo nebude.
Malá vsuvka k Havlovi. Havel sám nikdy nepatřil mezi snílky, kteří si myslí, že stačí jen gesta – jak vidíme například na korespondenci s Františkem Janouchem. Vždy dobře věděl, co je potřeba věcně: od materiální pomoci po techniku. Coby politický vězeň a disident chápal, jak důležitá jsou gesta solidarity. Ta ale v převážné většině případů neměla státní formu: kauza snídaně českých disidentů s francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem byla velmi ojedinělá. Pomoc v cizině organizovali především intelektuálové, akademici, soukromníci, církve, spolky a podobně.
Pravda samozřejmě je, že Havel neměl rád řeči „o praktické využitelnosti morálky“. Tedy teorii, že různé etické kodexy vycházejí z praktické lidské zkušenosti: incest je nepraktický, protože se vám může narodit postižené dítě, krást je nepraktické, protože nikdo s vámi nakonec nebude dělat byznys, apod. Havel byl přesvědčený, že člověk je povinen dělat věci, které mu svědomí velí považovat za správné, i když prakticky a v dohledné době vytěžitelné (prospěšné) nejsou.
Já v tomto nechci být soudcem, ale když Jan Zahradil považuje vstřícná gesta vůči Tchaj-wanu za jednoznačně nepraktická, či dokonce škodlivá a větší vstřícnost vůči Číně za praktickou či v obecném národním zájmu, podívejme se na to podrobněji i s ohledem na Gabalův článek a pasáž o Číně: Tchaj-wan je jedním z největších investorů a zaměstnavatelů v ČR a naproti tomu stojí fakt, že celá čínská investiční vlna do České republiky, bombasticky oznamovaná Milošem Zemanem před deseti lety, skončila fiaskem. Byla to z pohledu reputace České republiky jedna velká ostuda a blamáž.
Je tu i důležitý postřeh ústavních limitů. Leckdo je přesvědčen, že pokud máme právní stát, demokracii a lidská práva v ústavě, jsme nějakým způsobem povinni říkat ve světě, že tento systém považujeme za správný a lepší než jiné. Možná je to extrémní výklad, ale nepředstavujme si to tak, že pokud němečtí a francouzští politici jezdí do Číny (a v ústavách mají cca totéž co my) častěji než ti čeští (ti tam totiž nejezdí vůbec), nikdy se otázky lidských práv nedotknou. Dnes je ale z pohledu Evropy důležitější mluvit v Číně o tom, proč nechceme, aby Peking vojensky a ekonomicky pomáhal Rusku.
Co se Gabalova textu týče, v minulosti tu nebyl jen útok Miloše Zemana na havlovskou zahraniční politiku. Předtím tady k „odchodu od Havla“ velel náměstek ministra zahraničí Petr Drulák, a to v době kdy byl ministrem zahraničí Lubomír Zaorálek. To byl ještě Drulák levičák, a nikoli konzervativní národovec jako dnes. Podrobil havlovskou zahraniční politiku ostré kritice a chtěl lidská práva po vzoru západoevropské levice chápat moderněji v tématech, jako jsou sociální a genderové otázky, chudoba a podobně. To už je taky tak nějak zapomenuto. Miloš Zeman už byl sice prezidentem, ale v jeho režii tyhle „drulákovštiny“ nebyly, nějaké moderní trendy v západoevropské levici ho moc nezajímaly, a Drulák navíc chtěl, abychom měli zahraniční politiku vůči Izraeli stejnou jako západoevropská levice, což si zase nikdy nepřál Zeman.
Jinak Gabal zcela pomíjí – když píše o chybách české zahraniční politiky a důrazu na mezinárodní právo – českou podporu americké invazi do Iráku z roku 2003, která proběhla navzdory mezinárodnímu právu. Dnes už celý svět ví, že to byla tragédie a kolosální chyba. České zahraniční politice ale zcela schází jakákoli reflexe tohoto období, a to včetně kritického rozboru Havlových názorů a iniciativ z tohoto období.
Zahraniční politika každé země ale taky vychází z určitých tradic. Je vcelku jasné, že Česká republika nemá a ani nikdy nemohla mít ambici řešit a vyřešit celou zeměkouli. Ohledně zdůrazňování lidských práv jsou takovou tradicí zájmu České republiky například Kuba či Bělorusko. A osobně nevidím důvod, proč by se Česká republika měla zrovna této tradice vzdávat.
Ale zpět ke klíčovému slovu rovnováha. Hodnoty, realismus a zájmy v zahraniční politice mají být podle mého soudu v rovnováze. Diplomacie je přece práce se vztahy – a vztahy chceme mít i s těmi, jejichž způsoby nám moc nevoní. Je lepší jim to v rámci vztahů občas říkat než ty vztahy nemít a na dálku někoho moralizovat a něco mu signalizovat. Když jednostranně převažuje jen jeden princip, je to vždycky špatně.
Ovšem ani mít pouze zájmy není moc dobré. Nedávno jsem na tomto místě psal o tom, že romantický příběh o hrdinech, kteří porazili komunismus, už ve světě nežije. V západní Evropě bohužel naopak přibývá článků na téma, že rozšiřování EU byla chyba. Ale nejen to, přibývá taky textů o tom, kterak rok 1989 ukončil rozjetou integraci západní Evropy a vyhodil celý Západ z rovnováhy. Realistický, přízemní a pragmatický je na světě leckdo. Nedělejme si iluze, že zrovna díky tomu budeme někoho někdy zajímat.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
