Článek
Jan Macháček
Všichni se totiž shodli v tom, že naše nálada je horší než naše reálná situace a že ve skutečnosti se nemáme zase tak špatně. Leckde jinde i blízko nás se mají hůř, leckde je třeba dokonce válka. Podle předsedy Senátu Miloše Vystrčila „je nálada Čechů horší, než jaký je stav společnosti“. Podle premiéra Petra Fialy „si musíme věřit, jinak se blbé nálady nezbavíme“.
Podle prezentované teorie jsou špatné výsledky ekonomiky v posledních letech dány jakousi mysteriózní kolektivní psychologickou příčinou. Prý z nevysvětlitelných důvodů mají spotřebitelé špatnou náladu a neradi utrácejí – a investoři ze stejných důvodů nechtějí investovat. Druhou teorií je, že špatnou náladu u nás šíří opozice.
Ve skutečnosti je to jinak. Čeští spotřebitelé a ekonomičtí hráči reagují zcela normálně a racionálně na zcela konkrétní ekonomické ukazatele. V první řadě na to, že reálné mzdy se ještě nedostaly na úroveň roku 2019. S ekonomickým růstem je to podobné: ekonomika je stejná jako před šesti lety, zatímco ceny energií jsou už pár let nejvyšší v Evropě. To všechno lze snadno statisticky doložit a lidé to prostě cítí na svých účtech a ve svých peněženkách. Podnikatelé a výrobci všeho druhu zase pociťují vysoké ceny energií při svém podnikání.
Nelze se tak divit, že čeští ekonomičtí aktéři reagují zcela logicky a racionálně na reálná čísla a skutečný vývoj. S náladou to nijak nesouvisí. Reálná čísla jsou zase důsledkem zcela reálných chyb v hospodářské politice státu. Nejde jen o regulace, byrokracii, vzdělávání, inovace a vysoké daně. S tím určitě něco dělejme, ale hlavní důvod našeho ekonomického marasmu to teď prostě není. Tyhle potíže mají jinde také. I jinde měli pandemii covidu a i jinde se důsledky ruské agrese na Ukrajině projevily v oblasti tlaku na ceny a dostupnost energií. A opozici, která krutě a nelítostně kritizuje všechno, mají taky v úplně každé zemi, nemluvě o zlých novinářích.
V ČR se v posledních letech udály zcela konkrétní chyby v makroekonomickém mixu politik. Jde především o špatnou kombinaci měnové a fiskální politiky. ČNB až příliš a moc prudce zpřísnila koncem léta a na podzim 2021 měnovou politiku, a prudce tím zvýšila inflační očekávání. Vláda a hlavně ministerstvo financí chybně reagovaly na strmé zvýšení cen energií. Inflace v ČR byla tažena zisky firem a mimořádné zdanění mimořádných zisků mělo začít mnohem dříve – a mnohem dříve skončit.
Je také zjevné, že v české ekonomice špatně funguje konkurence a náš trh je plochý a mělký.
Ano, stále se máme dobře, ale máme se v průměru stejně dobře jako v roce 2018. Co se nálady týče, drobná potíž spočívá v tom, že s tržní ekonomikou jsou spojena očekávání, že v průběhu času bude přinášet ovoce i v podobě ekonomického růstu a vyšší prosperity. V okolních zemích, jako třeba v Polsku, se stále lépe mají. To se nám jaksi nedaří.
Dnes se také leccos svádí na Německo, které je poslední rok a půl v útlumu. S Německem jsme provázáni a bez Německa se k nám dynamické impulzy nedostaví. Na tom je samozřejmě dost pravdy, ovšem my jsme byli v útlumu dávno předtím, než se útlum dostavil do Německa.
Máme se dobře, není tu válka, ale s kým a čím se to vlastně poměřujeme? Před druhou světovou válkou patřily české části Československa mezi nejvyspělejší oblasti na světě. Polsko bylo tehdy převážně agrární a docela zaostalou zemí. Dnes nás Polsko dohání a v některých ohledech i předhání. Nás má přitom povzbudit, že tady nemáme válku jako na Ukrajině? Kam jsme se to dostali? S čím a s kým se srovnáváme?
Válkou zcela zničené Japonsko a Německo byly už třicet let po válce výkladními skříněmi prosperity. My máme 35 let po pádu komunismu a už dávno jsme přece měli být na nejvyšších příčkách první světové ligy! Poměřovat se nemáme se Slovenskem, Polskem, Maďarskem a Rumunskem, ale s Nizozemskem a Dánskem.
Zatím se místo výzev k odvaze a velkorysým cílům dozvídáme, že jsme bezpečná země a máme se dobře. O.K. Člověku může každé ráno spravit náladu, že se neprobudil třeba v koncentráku. Grandiózní a smělá vize růstu a prosperity se z toho ale určitě nezrodí.
Fialova vláda dělá správnou politiku vůči Ukrajině. Jsme významní organizátoři pomoci. Shodou okolností je právě to to nejdůležitější, protože žijeme v době, kdy je právě geopolitika to nejdůležitější. Je to do značné míry práce poradce pro národní bezpečnost Tomáše Pojara. V ekonomické oblasti ale vláda žádného Pojara ani armádu malých Pojarů nemá. Požadavek obyvatelstva, aby vláda dělala stejně dobře domácí ekonomickou politiku, jako dělá politiku vůči Ukrajině, je ovšem zcela legitimní a pochopitelný.
K náladě pak nepřispěje ani způsob, jakým politici řeší třeba své platy. Je úplně nepodstatné, kdo má o platech politiků rozhodovat. Pokud u nás reálné mzdy nerostou od roku 2019, je morálně zcela nepřípustné, aby rostly politikům, kteří jsou jako celek za stagnaci zodpovědní.
Pokud lidé nemají pocit, že se s nimi politici dělí a jsou s nimi v době stagnace solidární, tak jim to prostě spočítají. A bohužel to může mít i vážné a smutné geopolitické důsledky.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
