Článek
Jan Macháček
Začněme tím, co dělat. Ve středu jsem sice neplakal jako před pár dny šéf mnichovské bezpečnostní konference, ale zasáhlo mne to hodně. Středa může vejít do historie jako mezník. Jako únor 1948 nebo srpen 1968. S tím rozdílem, že po roce 1968 jsme mohli alespoň snít o tom, že tam někde za oceánem je Amerika, kterou jsme si romantizovali: Amerika svobodná a docela silná.
Pak jsem si ale řekl, že raději sepíšu, co se má podle mne v Evropě okamžitě začít dělat.
1. Evropská rada, komise i parlament musejí okamžitě a v rámci mimořádných jednání přesměrovat všechny zdroje z různých green dealů a postcovidových balíčků na zbrojení.
2. EU musí okamžitě zrušit platnost maastrichtských kritérií a umožnit státům vyjmout z těchto kritérií výdaje na obranu.
3. EU musí okamžitě umožnit vydávání společných dluhopisů, kterými se budou financovat zbrojní a vojenské výdaje. Jednotlivé státy se ale také musejí připravit na rozpočtové škrty ve prospěch těchto výdajů.
4. EU musí okamžitě zrušit pravidla typu ESG, která omezují finanční a kapitálové investice do vojenského a obranného průmyslu.
5. Evropa musí urychleně sjednotit alespoň některé zásadní zbrojní nákupy.
6. Zároveň musí Evropa začít znovu a od základů debatu o své integraci. Integrovat věci důležité, které se týkají obranyschopnosti a bezpečnosti (pokud USA odejdou z NATO, vše budovat na základě evropské větve NATO). Zbytek – kromě kapitálové a bankovní unie a liberalizace jednotného trhu – nechat být. Odbourávat regulace a být vstřícná k technologiím a inovacím. Maximálně využívat principu subsidiarity, tedy řešit na nejnižší úrovni vše, co tam řešit lze.
Samozřejmě se můžeme – jak je českým zvykem – hned začít ujišťovat, že to nepůjde, že je to moc složité, že se to nepovede, že se rozhádáme. Je ale jasné, že jiné cesty už není.
Po středečních událostech nemůže být pochyb o tom, že Evropa a Amerika půjdou dál různými cestami. Smrt transatlantismu už byla prorokována vícekrát, po mnichovské konferenci a středečním ránu je takříkajíc vymalováno. Rozešli jsme se ve třech oblastech: Ukrajině, svobodě projevu a obchodu.
…
Na serveru eurointelligence.com konstatují pár podstatných věcí:
1. Ukrajina zatím nemůže vést válku bez aktivní podpory USA. USA podporují Ukrajinu dodáváním informací (intelligence, satelity apod.), které jsou nutné pro ofenzivní i defenzivní operace. Evropské státy mohou tuto podporu časem nahradit, ale ne hned. Ukrajina momentálně nemá sílu postavit se Trumpovi. Jestli bude mír, nebo bude pokračovat válka, o tom momentálně rozhoduje jen Trump.
2. Evropané zatím nemusejí připravovat mírové síly – dokud nebude jasné, co bude. Je nepravděpodobné, že v tuhle chvíli dokáže EU zařídit fungující mírové síly bez podpory USA.
3. Obrysy dohody se začínají rýsovat. Žádné členství v NATO pro Ukrajinu, Moldavsko a Gruzii. Příměří podle bojových linií, započítání ukrajinských zisků v Kurské oblasti.
4. Uvidíme, co se stane se zabavenými ruskými rezervami. Možná je Trump Putinovi vrátí. EU si musí rozmyslet, jestli je vrátí též, nebo je naopak pošle Ukrajině. Ve hře bude i postupné odbourávání sankcí proti Rusku. Evropa si možná momentálně nemůže dovolit ve všem Trumpovi vzdorovat, protože ten pak bude s to stáhnout všechny americké vojáky z východní Evropy, možná z Evropy vůbec. A co pak? Zbude nám jen pohoršování se nad Trumpem a opravování dezinformací, které šíří.
Je zásadní chybou, že EU nevytvořila kapitálovou a bankovní unii, která by měla uvolnit zdroje a úspory pro rozvoj soukromého sektoru. Evropa byla dosud řízena lidmi bez jakékoli strategické vize. Prioritou by nemělo být řešení Trumpa, ale soustředění se na evropskou ekonomiku. Není udržitelné dotovat zemědělství, zkoušet snižovat nerovnost mezi členskými státy, podporovat a možná integrovat Ukrajinu a regulovat americké firmy. EU se má soustředit na svůj ekonomický růst.
Jak jsme se do této situace dostali? V jiném textu pro unherd.com upozorňuje ředitel eurointelligence.com Wolfgang Münchau, že jsme se ve věci Ukrajiny zaměřili na principy, hodnoty a sliby místo na strategické plánování, cíle, náhradní cíle a konkrétní poválečné scénáře. Od začátku se mělo postupovat jinak. Embargo na ropu a plyn mělo být kompletní, ruské banky měly být od světa odříznuty úplně. A razantně se mělo navýšit zbrojení – už před třemi lety. Ukrajina potřebovala statečné podporovatele – a dostala místo toho roztleskávače.
…
Na serveru eurointelligence.com se kromě toho věnují Turecku. Jestli mají Erdogan a Trump něco společného, je to instinktivní rozhodování. Jsou nepředvídatelní a otočí názor bez lítosti a mrknutí oka. Tentýž den, co USA začaly jednat s Rusy v Saúdské Arábii, přijal Erdogan Zelenského v Ankaře. Turecko nyní říká, že žádný mír na základě ruského diktátu není možný.
Také Erdogan se obává silnějšího Ruska v Evropě a asertivnějšího Ruska v Černém moři. Erdogan je obhájce plné teritoriální integrity a suverenity Ukrajiny. Jeho názor se velmi liší od toho, co dala na stůl Amerika. Turecko napíná geopolitické svaly, má druhou nejsilnější armádu v NATO. Na rozdíl od USA udržovalo dobré vztahy s Ukrajinou i s Ruskem od počátku invaze. Ankara dodávala Ukrajině drony, ale nepřipojila se k sankcím, její vztahy s Ruskem jsou mixem usmiřování a zastrašování. Erdogan s Putinem jsou rivalové na Kavkaze, na Balkáně i na Blízkém východě a současně Erdogan dokáže s Putinem mluvit, aniž by mu ustupoval.
Nelze vyloučit, že se USA zcela stáhnou z evropských základen a nechají obranu Ukrajiny na Evropanech. Evropa bude muset rychle budovat svoje vojenské kapacity. Turecko se ovšem může v evropské obraně a budování evropských vojenských kapacit stát důležitým partnerem.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
