Článek
Jan Macháček
Na celém Západě byly tyto strany šampionem globalizace a svobodného pohybu kapitálu, zboží a lidí, konstatuje v komentáři pro server unherd.com Wolfgang Münchau. Byly to strany atlantismu a byly to strany evropské integrace.
Už to neplatí. Byznysový model pro tyto strany se přežil. Různé elementy hodnotového balíčku se dostaly do konfliktu. Být pro EU se dnes pro leckoho rovná být pro nákladné regulace a zbytečně přebujelé zatížení především menších firem a zemědělců. Lidem taky připadá, že svoboda pohybu rovná se více migrace.
Ve Spojeném království je pravý střed reprezentován Konzervativní stranou, která právě v komunálních volbách utrpěla obrovské ztráty ve prospěch pravicové Reformní strany Nigela Farage. V Německu je podle některých průzkumů pravicová AfD nejsilnější politickou stranou, která se dostává i před CDU/CSU. Pamatujete si ještě stranu Forza Italia, která měla být italskou variantou britských konzervativců? Nyní je jen juniorním partnerem ve vládě Giorgii Meloniové, kde dominuje její vlastní Italské bratrstvo. I Nizozemsko tradiční křesťanské demokraty vyměnilo za kolekci krajně pravicových a libertariánských stran.
Prostor zabírá to, čemu se říká krajní pravice (novinář John Lloyd razí pojem Nová pravice – pozn. aut). Může nám to evokovat Tolstého popis nešťastných rodin, kdy každá z nich se trápí jiným způsobem. Krajně pravicová hnutí mají vlastní národní charakteristiky. Německá verze je protekcionistická, francouzská více socialistická a americká spíš libertariánská. Všechny jsou proti migraci a všechny chtějí zničit liberální globální řád. A v tomto ohledu mají našlápnuto k úspěchu.
Mainstreamová média zatím popírají, kam jsme se dostali. Ale přílišný optimismus je podle Münchaua jedním z definičních znaků liberálního establishmentu. Představa, že by krajní pravice mohla vyhrát, leckoho doslova popouzí. Liberální elity jsou také osobně ohroženy. Donald Trump přestal financovat Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, NPR i televizi PBS. DOGE Elona Muska zařízl financování občanské společnosti v USA i v cizině. Maďarsko i Gruzie drasticky omezily zahraniční financování neziskového sektoru.
Až dosud to byl liberální blob médií, aktivistických skupin a univerzit, kdo tlačil hlavní narativ. Tak se prosadil britský vstup do EU a potom pro změnu brexit. Tak se prosadilo, že nevadí být závislý na ruském plynu, ať je Putin, jaký chce. A tak se říkalo, že Ukrajina válku proti Rusku vyhraje, i když už je dva roky jasné, že tomu tak úplně nebude.
Západní přístup k invazi na Ukrajinu je podle Münchaua poslední hurá už delší dobu prázdné multilaterální konstrukce jménem Západ. Nikdo nepodporoval tuto ideu Západu více než pravý střed. Osud Západu a těchto stran je propojený.
Leccos z toho, co se připisuje pravému středu, se týká i levého středu. Levý střed má své jedinečné problémy jako třeba úbytek dělníků, tradičního voličstva. Evropský levý střed ztratil voliče ve prospěch zelených a radikálních levicových stran, jako je německá Die Linke. Ve Francii a v Německu nastal úpadek tradiční levice dříve než úpadek pravice. Ale obě části spektra jsou obětí krize globalizace.
Konec hyperglobalizace nastartovala finanční krize 2008 a to, jak na ni vlády reagovaly. Bylo rozhodnuto chránit finanční sektor a trh s dluhopisy bránit kvantitativním uvolňováním. Vlády volily fiskální přísnost, aby zkrotily inflaci. A taky všichni podporovali investice v Číně.
Ale konec hyperglobalizace se tak rychle neprojevil. Pět let po brexitu se Británie stále ještě neodpoutala od EU. Pořád drží 10procentní celní tarif na auta jako EU. Pořád tam platí GDPR, což je jeden z důvodů, proč EU zaostává za USA a Čínou v globalizaci.
Evropský establishment je přesvědčen, že proti antiglobalistům lze bojovat zákazy. Rumunský ústavní soud zakázal kandidáta, který vedl v předvolebních průzkumech. Francouzský soud zakázal Le Penové kandidovat na prezidentku. Německý Úřad na ochranu ústavy deklaroval, že AfD je extremistická strana, což povede k soudním řízením a může vést k jejímu zákazu. V Americe vidíme, co to způsobilo, když byl soudní systém nasazen proti Trumpovi. Ale dělat pořád totéž dokola a čekat odlišné výsledky – to je Einsteinova definice šílenství.
Podobné je to s protipožární zdí kolem AfD. Němci si namlouvají, že když neudělají koalici s AfD, ta se nikdy nedostane k moci. Říká se, že kdyby bývaly strany Výmarské republiky obehnaly Hitlera protipožární zdí, nedostal by se k moci. Němci si myslí, že nástup fašismu byl spíš technická nehoda než důsledek neschopné demokratické vlády, která lidem nebyla schopna garantovat ekonomickou bezpečnost.
Každá země má své technicko-ústavní obsese. Italové třeba pořád mění volební systém. Vyzkoušeli skoro všechno, ale voliči si vždycky najdou cestu, jak zvolit stranu nebo koalici, kterou chtějí. Volební systémy mohou jenom změnit nevyhnutelné. Británie má tradiční systém, který prospívá tradičním stranám, ale i tohle funguje jen do doby, kdy to fungovat přestane. Třeba stranu Reform UK volilo 14,3 procenta Britů, ale má jen 0,8 procenta členů parlamentu.
Americký systém podporuje duopol dvou velkých stran. Trump jej obešel tak, že dokázal jednu ze stran ovládnout a změnit podle svého gusta zevnitř. Cesty jsou různé, výsledek stejný. Volební systémy, sanitární kordony, ústavní pojistky apod. nedokážou donekonečna chránit nepopulární střed. Centristé ale znovu opakují staré chyby. Münchau zrovna někde četl, že do bavorské vesnice z 280 obyvateli se má přestěhovat 130 uprchlíků. To fakticky znamená 280 voličů pro AfD.
Největší chybou pravého středu bylo nepřipouštět si stinné stránky globalizace, když voliči přestali věřit pohádce o tom, že všichni v ní jen vítězí.
Současný systém funguje nejlépe pro lidi pracující ve službách, v globálních městech nebo v Silicon Valley. Také funguje pro horníky v dolech na lithium a pro řemeslníky, po kterých je obrovská poptávka. Ale nefunguje v Ohiu, v Yorkshiru nebo v Durynsku.
Británie se brexitem pokusila odpojit od systému. Ale už si nedala práci s přípravou nového ekonomického modelu. Ani Německo nevymyslelo nový ekonomický model. Automobily byly dojná kráva ekonomiky, nyní musejí zápasit.
Pokles pravého i levého středu zrcadlí zastarání ekonomického modelu. Nic z toho není nové. Když Američané v roce 2016 zvolili Trumpa a v Británii se rozhodli pro brexit, vysvětlovalo se to jako volební nehoda, jako výsledek cinknutých médií a sítí, nebo dokonce ruské intervence. Politici obvykle viní někoho jiného než sebe, aby nemuseli nic řešit. Řeší se, kdo za co může, místo toho, co se musí dělat. Pravý střed býval přirozenou součástí vlád. Nyní je stranou výmluv.
...
Tolik Münchau. V něčem souhlasíme, v něčem ne. Otázka je, jak se ono krajní či extrémní definuje. To se bohužel posunulo. Bývalo například normální, že na pravém středu jsou voliči proti zelenému fanatismu. Kdo dnes nechce bojovat s klimatem podle utopistického zideologizovaného receptu, je extremista. Být proti otevřeným hranicím a pro rozumnou migrační politiku a regulovanou legální migraci taky přece není nic extrémního. V případě Německa bylo třeba fatální chybou pravého středu, že vypnul jaderné elektrárny. Kdyby se umírněná pravice těchto témat zbytečně nevzdala a tradičně podporovala nižší daně a deregulaci, mohla být v takovém Německu klidně pořád na svém.
Souhlasíme s tím, že Evropa a evropské státy potřebují nový ekonomický model. Pokud ale budou vládnout protekcionisté a izolacionisté a národní konzervativci, žádná evropská spolupráce na společném modelu nevznikne.
A nakonec nerozumíme oné karikatuře ohledně pomoci Ukrajině. To není tak, že chce někdo válčit. Evropským zájmem je silná a životaschopná Ukrajina a Rusko držené co nejdál. A jenom silná Ukrajina je schopná uzavřít udržitelné příměří a časem případně i mír.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
