Článek
Jan Macháček
V posledních deseti dnech dokázal Donald Trump věci, které – pokud je americký Nejvyšší soud nesmete jako neústavní – budou nejdůsažnější z toho, co zatím jako prezident udělal. Je o tom přesvědčen geopolitický komentátor deníku The Wall Street Journal Walter Russell Mead. V dohodách s Japonskem a EU američtí obchodní partneři ve všech agendách významně ustoupili, zatímco Amerika neustoupila vůbec v ničem.
EU souhlasí s 15procentními cly na veškerý svůj vývoz do USA a spolkla i mnohem vyšší tarify na ocel a hliník, žádnou odvetu nežádá a slibuje nakupovat americké energie a zbraně. Dohoda s Japonskem je podobná, Tokio také slíbilo investice do USA a otevření se americkým zemědělským vývozům a technologiím.
Trumpovu týmu se nyní musí zdát, že disruptivní metoda či disruptivní přístup dobře fungují či zabírají. Minulí prezidenti kompartmentalizovali americká vyjednávání, bezpečnostní a obchodní vztahy jely po různých kolejích. Trump si vždycky myslel, že je to hloupost. Přístup na americký trh vždy spojoval s americkými bezpečnostními garancemi. Všichni zaplatí víc, než dokázali vyjednat jeho předchůdci. Poslední dohody mezi EU a Japonskem to v Trumpových očích potvrzují.
Trump byl navíc vždy přesvědčen, že globální instituce jako WTO neslouží americkým zájmům tak dobře jako bilaterální dohody, kam spadají i dohody regionální jako ta s EU. Dohody s EU a Japonskem Trumpovi demonstrují potenciál jeho strategického přístupu ve stylu „rozděl a panuj“.
Samozřejmě tu zůstává otázka celkové udržitelnosti a smyslu. Trump byl schopen roztrhat dohody, které sám dojednal, jako tu s Mexikem a Kanadou, a leckdo se bude tázat, jak dlouho bude dodržovat nové dohody.
Taky je tu otázka, jak budou Trumpova disruptivní diplomacie a reálpolitika fungovat v aliancích, které historicky dávaly prioritu hodnotám a stabilitě v mezinárodním životě. Trump je ale přesvědčen, že spojenci jsou ekonomicky a strategicky natolik závislí na USA, že zůstanou spojenci i do budoucna, i když se jim vůbec nelíbí, jak se Amerika nyní chová. Dánsko neodešlo z NATO kvůli tomu, že Trump vyhrožuje ohledně Grónska. Japonsko se nespojí s Čínou kvůli novým americkým clům.
Jakkoli někdo tvrdí, že zklamaní američtí spojenci budou hledat strategickou nezávislost, nebo se časem dokonce spojí s americkými rivaly, do budoucna je to dosti nepravděpodobné. Ruská agrese na Ukrajině a predátorské obchodní praktiky utužují aliance s Amerikou více, než je Trump oslabuje.
Ale to jsou obavy směrem do budoucna. Mezitím si ti, kdo pochybují o dlouhodobých důsledcích Trumpova počínání, mohou podle Meada vzít lekce z jeho úspěchu. Po celé dekády různí američtí prezidenti přesvědčovali spojence, aby více sdíleli náklady a více otevřeli své trhy americkému zboží – a nedostali se vůbec nikam.
Pak přišel Trump, rozbil všechna pravidla a rozsekal normy. Po půl roce všichni američtí partneři v NATO (s výjimkou Španělska) i Tchaj-wan zvyšují výdaje na obranu. Japonsko je v tomto směru také zvýšeně aktivní, i když Trumpova administrativa zpřísňuje podmínky obchodu. V temném a nebezpečném světě se i ti nejliberálnější a nejprodemokratičtější američtí spojenci starají daleko více o tvrdou sílu a ekonomické zájmy než o apelování na společné hodnoty.
Trump asi nedostane Nobelovu cenu za ekonomii, ale mohl by být prvotřídním pedagogem, který odhadne opravdové motivace a priority amerických spojenců.
...
Tolik W. R. Mead. Ano „kompartmentalizace politik“, to je přesně to, co dělá a vždycky bude dělat EU. Není schopna syntézy a propojování agend v mezinárodním vyjednávání. Není na to institucionálně ani politicky vybavena. Ideálně by Evropa potřebovala někoho, kdo třeba spojí obranné zájmy evropských partnerů v NATO a obchodní a ekonomické zájmy členských zemí EU. Jenže k tomu nesměřujeme, žádná institucionální reforma EU se nechystá.
Druhá věc se týká mezinárodního práva, které s určitou mírou kompartmentalizace počítá a je na ní založeno. Neexistuje přece žádná nadnárodní a mezinárodní instituce, která zastřešuje úplně vše.
A nakonec k těm dlouhodobým důsledkům, které W. R. Mead zmiňuje. Svět kde se jen plácalo o hodnotách, byl jeden extrém. Svět, kde existují jen zájmy protlačované z pozice síly, je druhý extrém. Pošle snad někdy někdo někam někomu na pomoc vojáky, kteří tam budou nasazovat životy jen na základě reálpolitiky a finančních zájmů?
Co možná zabírá krátkodobě, si vybere svou daň dlouhodobě. Možná bude časem vnímání USA v Evropě podobné tomu, jak jsou USA vnímány v Latinské Americe. Tam si totiž USA nikdy neidealizovali ani k nim nijak nevzhlíželi.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
