Článek
Jan Macháček
V posledních dnech ale bere řada komentátorů amerického prezidenta na milost – především proto, že zařadil zpátečku a mírně se zklidnil.
Walter Russell Mead v komentáři pro The Wall Street Journal konstatuje v souvislosti s Trumpovou cestou do Saúdské Arábie, Kataru a SAE, že prezident dokáže dominovat globální agendě stejně jako té domácí. Navíc byla oznámena předběžná dohoda s Čínou o eliminaci části cel a dalších společných jednáních. Trump se může chlubit, že leckoho dostává k jednacímu stolu. A Pákistán Trumpa pochválil, že pomohl zajistit příměří s Indií. Íránský ministr zahraničí jej zase velebí za „užitečné diskuse“ ohledně nukleárního programu Teheránu. Hamás propustil posledního žijícího amerického rukojmího – kolují zvěsti, že Amerika tlačí na mírové řešení konfliktu v Gaze. A možná se ruský a ukrajinský prezident potkají v Istanbulu při jednání o míru, na který tlačí právě Trump.
Co se zemí Zálivu týče, tam se Trumpovi zrovna docela daří. Zmrazil internacionální klimatické hnutí a antifosilní agendu. Méně ideologický Department of State nebude pronásledovat monarchie v Perském zálivu kvůli lidským právům. Bílý dům taky přestal tlačit na Saúdskou Arábii, aby rychle normalizovala vztahy s Izraelem. Bližší ekonomické a technologické vztahy těchto zemí s USA už tím nejsou podmíněny.
Ne vše půjde snadno. Vybalancovat americké vztahy s Izraelem a s arabskými přáteli zůstává velkou výzvou. Izrael oslabil íránské spojence ve svém sousedství natolik, že odpadla naléhavá potřeba, aby rychle a intenzivně kooperoval s arabskými zeměmi Zálivu. A izraelská válka v Gaze obrátila veřejné mínění v zemích Perského zálivu proti Netanjahuovi a židovskému státu.
Francouzský prezident Emmanuel Macron chce už příští měsíc zorganizovat masové uznání palestinského státu ze strany evropských a arabských zemí. Tento horký brambor a zastavení tohoto jeho záměru má Trump jistě na svém seznamu úkolů pro probíhající návštěvu. Hlavní agendou jeho cesty ale není palestinsko-izraelský konflikt, nýbrž upevnění hospodářských vztahů mezi USA a státy Zálivu. Pro vládce v Saúdské Arábii i SAE je přístup k americkým technologiím klíčový kvůli další modernizaci jejich zemí.
Amerika potřebuje země Zálivu integrovat spíše do své než do čínské ekosféry. Tamní státy potřebují uvolnit americké restrikce na vývoz čipů i na zbrojní prodeje a investice. Když si plné letadlo amerických byznysmenů přiveze ze Zálivu smlouvy, bude to pro Trumpa také dobrá zpráva.
…
I britský deník The Telegraph, který jinak nenechává na Trumpovi nitku suchou, konstatuje ústy, přesněji perem, Davida Blaira, že období maximálního chaosu a disrupcí ze strany Donalda Trumpa už je snad minulostí. Možná se dokonce do americké diplomacie začíná vracet normalita. Poprvé od návratu do Bílého domu přijímá Trump rozhodnutí, jež nevyvolávají v představitelích jiných zemí zděšení blížící se hororu. Ohledně hrozící eskalace mezi Indií a Pákistánem strávili Marco Rubio a prý i J. D. Vance dva dny na telefonu a zatlačili obě země k uklidnění a kompromisu. Trump umožnil svým emisarům jednat tak, jak by tradiční supervelmoc jednat měla. Ani se příliš nechvástal a pochválil premiéry Indie a Pákistánu za „moudrost, sílu a pevnost“. Další den Trump ohlásil „totální reset“ obchodních vztahů s Čínou „v přátelském a konstruktivním duchu“. Vznikne prostor pro snížení tarifů a deeskalaci obchodní války.
Trump také odjel do Zálivu, kde bude jednat o Gaze i Íránu. Dokonce podepsal obchodní dohodu s nejbližším spojencem, Velkou Británií, a navíc opakovaně žádal Putina, aby akceptoval příměří na Ukrajině.
Ještě se ale neradujte. To, že se povedl jeden týden tradiční diplomacie, neopraví vandalismus prvních měsíců Trumpova prezidentství. Očekávání jsou tak nízká, že se trhy radují ze snížení tarifů na pouhých 30 procent, zatímco Evropanům se uleví, když Trump jen trošku napomene Putina.
Nicméně dobrá zpráva je, že doba, kdy se Amerika prezentovala maximálně disruptivní zahraniční politikou, se možná chýlí ke konci. Pokud nebylo cílem obrátit svět naruby samo o sobě. Mohlo být cílem šokovat a vystrašit americké přítele a zvýšit jejich ochotu uzavírat dealy. Pokud tomu tak je, pak se Trump rozhodl, že čas těchto dealů už nastal.
Ale jak je to s Trumpovou nejvíce nebezpečnou tendencí? Riskovat bezpečnost spojenců podbízením se Putinovi? Optimisté budou zdůrazňovat, že Trump žádá po Putinovi příměří. Uvolnil 50 milionů dolarů na americké zbraně pro Kyjev. V dohodě o minerálech se píše o ruské „plnohodnotné“ invazi a americký ministr financí Scott Bessent, který ji podepsal, mluví o „svobodné, suverénní a prosperující Ukrajině“.
Jenže v Kremlu si jistě všimli toho, že Trump osobně tohle neříká. Senátor Lindsey Graham připravil tvrdé sankce proti Rusku, které mají podporu 70 senátorů ze 100. Jenže bez Trumpa nic nebude.
…
Tím pro dnešek s chválou přestaneme. Podle článku Alexandera Gabueva z Carnegie centra v Berlíně pro Financial Times jsou Trump a Si Ťin-pching největšími beneficienty Trumpova chaosu. V březnu 2023 řekl čínský prezident při návštěvě Putina v Rusku, že se „dějí změny, které jsme neviděli sto let. A my tyto změny společně vytváříme.“ Na oslavách konce druhé světové války v Moskvě se oba mohli utvrdit v tom, že změny se opravdu uskutečnily, i když především díky disruptivnímu prezidentství Donalda Trumpa, které nemohli předvídat. Peking a Moskva mohou nejvíce vydělat na úderu, který se Amerika rozhodla uštědřit sama sobě a svému globálnímu statusu. Nyní stačí, když se budou oba strategicky koordinovat v tom, jak na historickém obratu co nejvíce vydělat a zařídit, aby byl konec americké hegemonie nezvratný.
Když se před dvěma lety Si Ťin-pching rozhodl neopustit Putina a spíše tajně podporovat ruskou válečnou mašinerii, zdálo se to jako celkem riskantní sázka. Ruské jednotky na Ukrajině dostávaly spíše výprask – částečně díky americké asistenci – a Kyjev připravoval protiofenzivu. Leckdo na Západě se nechal unést nadějemi na ruskou porážku a ponížení agresora. Čína dodávala zboží duálního použití a více otevřela svůj obří trh ruským komoditám.
Kreml dokázal situaci ustát a převést ekonomiku na válečnou výrobu. Čína získala přístup k levné ropě a plynu, nerostům, hnojivu a levné zemědělské výrobě, k ruským zbraním a ruským talentům vyhnaným ze západních laboratoří. Oběma zemím se to velmi vyplatilo, i když je teď Rusko na Číně velmi závislé. Obě země pochopily, jak se mají očkovat proti technologické závislosti na Americe. A nyní, když Trump nadšeně boří zbytky Amerikou vedeného světového pořádku, mohou profitovat ještě mnohem víc. Rusko a Čína nebudou jen přihlížet.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
