Článek
S finálním verdiktem ohledně Trumpova „průniku“ na Blízký východ musíme ještě počkat, ale nezdar jednání v Pákistánu možná způsobí další vojenskou eskalaci. Dvojnásobná blokáda Hormuzu zvyšuje rizika. Američané se musejí modlit za bezpečnost a úspěch vlastních vojáků. Ale podle Bakera není brzy na to, konstatovat, že dosud největší prezidentova politická akce byla špatně naplánovaná, špatně provedená a dosud představuje spíš nezdar.
Kdo s tím nesouhlasí, ať neposlouchá kritiky Donalda Trumpa, ale to, co říká samotný Trump a jeho podporovatelé.
Některé věci se typicky neříkají, když vyhrajete nebo vyhráváte. Třeba nehrozíte zničením celé jedné civilizace. Nejen proto, že vyhrožovat masovým vražděním by mohl být válečný zločin. Takovým zločinem nehrozíte, pokud zrovna nemusíte. Podobně zoufalé hrozby říkáte ve chvíli, kdy věci nejdou, jak jste si představovali.
Vyhrávání si kromě toho většinou nevynucuje hledání obětního beránka nebo celého stáda obětních beránků v hyperbolických pastvinách Trumpovy rétoriky. Jenom ti, kdo prohrávají nebo se jim nedaří, se rozhlížejí kolem, na koho něco svést. Takže Trump třeba leccos svádí na Evropany – ty, o kterých nedávno říkal, že nejsou připraveni bojovat. Ty Evropany, jejichž vlády Trump navrhuje nahradit stranami, které „zabrání sebezničení evropské civilizace“ (Jako se to povedlo v Maďarsku?). Svádět na Evropany, že vám nepomáhají dokončit, co jste sami začali, aniž byste to s nimi jakkoli konzultovali, také není zrovna příznak toho, že vyhráváte.
I to, že někdo z Bílého domu řekl deníku The New York Times, že Trumpa k útoku navezl izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který prý možnost změny režimu v Íránu bagatelizoval, patří do kategorie hledání obětních beránků, pokud věci nejdou podle plánu.
Taky nenecháte vypustit do deníku The New York Times, že jste vždycky pochybovali o válce. To se tedy netýká prezidenta, ale viceprezidenta J.D. Vance, který zjevně nechal vypustit informaci, že byl válečným skeptikem. Pozorovatelé nekonečně flexibilních loajalit J.D. Vance si pak mohou všimnout, že během dvou týdnů se posunul od odpůrce války přes zastánce omezené války po zastánce války. Úniky do médií jsou přitom symptomem podniku, kterému se nedaří.
Někteří Trumpovi kritici říkají, že Amerika zaznamenává vojenské úspěchy a politický a strategický nezdar. Ale ani tohle není správné pozorování.
Zrušení jaderné hrozby byl primární vojenský cíl války i Íránu. Trump to řekl jasně hned několikrát. Přesto J.D. Vance musel jednat 21 hodin s Íránci v Islámábádu, aby ukončili jaderný program, kteří Američané ničili již celých 38 dní bombardováním. Tentýž jaderný program byl ale podle Trumpa zničen (obliterated) už při náletech před deseti měsíci. Zárodky íránských jaderných zbraní mají zjevně charakteristiku biblického Lazara a dokážou se pořád uzdravovat.
Američané jistě obrovsky degradovali íránské raketové a konvenční schopnosti, ale otázkou je, o kolik a jak je to opravdu důležité. Den před příměřím Írán stále střílel rakety a odpaloval drony.
Neschopnost změnit režim je klíčová a vždycky to bylo vzdálené bez plnohodnotné pozemní invaze. Trumpova administrativa si spletla vedení země s režimem v zemi a bůhvíproč získala dojem, že výměna jednoho náboženského fanatika za jiného nějak zlepší politický výsledek.
Tyhle vojenské neúspěchy tu máme jaksi navrch ke strategickým a nočním můrám, které vznikly v Hormuzské úžině. Amerika poškodila svoje vlastní aliance, poškodila si i vztahy s Izraelem a věnovala dárek svému hlavnímu strategickému soupeři, tedy Číně. A možná nejhorší je, že demonstrovala světu, že i když má skvělou a technologicky superiorní armádu, tak když má neschopné vedení a nedosažitelný cíl, není schopna porazit zemi s ekonomikou, která je sotva poloviční než třeba ta belgická.
Jediná dobrá zpráva podle Bakera je, že je ještě příliš brzy na finální verdikt. Problém s válkami ovšem je, že když nejdou podle plánu, zbývají dvě ošklivé možnosti: buď je musíte skončit, nebo se do nich hlouběji ponořit. Z toho, co jsme dosud viděli, nic nenasvědčuje tomu, že hlubší ponor by mohl vést k rychlému vítězství.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
