Článek
Jan Macháček
Po konci studené války vypadala „občanská společnost“ jako cesta pro budoucnost. Podle komentátora deníku The Wall Street Journal Waltera Russella Meada už tomu tak ale není.
Autor v úvodu cituje článek z prestižního magazínu Foreign Affairs na totéž téma. Autorky Sarah Bushová a Jennifer Haddenová pojmenovaly svůj text „Konec věku neziskovek?“ s podtitulem „Jak občanská společnost přišla o svou moc ve světě po studené válce“.
Podle Meada se jedná o jeden z nejpodstatnějších fenoménů současnosti. Po konci studené války získaly skupiny na podporu lidských práv, společenský rozvoj a podporu demokracie prominentní postavení a vliv po celém světě.
Reprezentanti NGOs, tedy „nevládních organizací“, se sami prohlašovali za občanskou společnost, což je nakonec fráze, která podle W. R. Meada více než celou společnost reflektuje převládající názor vyšší střední třídy. Z toho pak vyplývá, že Amnesty International je pilířem občanské společnosti, a National Rifle Association (americká asociace držitelů zbraní) není.
Organizace jako Human Rights Watch, Greenpeace nebo Oxfam získávají peníze v bohatých zemích a financují právní služby a politická hnutí v těch chudších. Mnoho neziskovek je financováno vládními granty – od humanitární práce po kampaně na podporu demokracie.
V 90. letech byly USA unipolární supervelmocí a leckdo si myslel, že „historie skončila“. Neziskovky zažívaly velký boom. Autokraté se obávali barevných revolucí a občanská společnost apelovala na diktátory od Myanmaru po Ukrajinu. Globálně rezonoval příklad Polska, kde hnutí Solidarita rozbilo s podporou Západu komunistickou moc a de facto i Varšavskou smlouvu. Komunisté v Číně viděli, jak prodemokratická hnutí ukončila diktaturu na Tchaj-wanu a v Jižní Koreji, a obávali se, že nákaza se bude šířit. Převládal tehdy pocit, že oblouk historie se vydává směrem k vládě spravedlnosti, a vypadalo to, že neziskovky to pomáhají uskutečnit.
Dnes už tomu tak není. Místo, aby se Rusko a Čína bály infiltrace ze Západu, obávají se naopak západní vlády moskevské a pekingské propagandy. Organizace Freedom House tvrdí, že rok 2024 byl už 19. v řadě, kdy na světě ubývalo svobody. Kombinace fiskálního šetření a politické zpětné reakce na aktivismus neziskovek vedou k tomu, že podpora pro NGOs ve světě klesá.
Bushová a Haddenová upozorňují, že neziskovky se začaly spojovat s kontroverzními politickými tématy. Na Haiti nebo v Kongu získaly publicitu případy sexuálního zneužívání pracovníky neziskovek. Průzkumy (Edelman Trust Barometer ve 28 zemích) dokládají, že lidé dnes považují práci v byznysu za stejně etickou jako tu pro neziskovky.
Čína a Rusko se začaly ostře stavět proti vlivu západních neziskových organizací. To inspirovalo další země jako Turecko, Indii, Mexiko či Indonésii, které také začaly omezovat vliv zahraničních aktérů na svém území. Různé restrikce proti neziskovkám financovaným ze zahraničí přijalo už 130 zemí.
Motivace nemusí být vždycky zlé nebo paranoidní. Mnoho neziskovek je v podstatě financováno především státem – jako třeba americký National Endowment for Democracy. I když jsou financované západními nadacemi, není podle W. R. Meada jasné, proč by vlády měly umožňovat náhodným zahraničním aktérům (i když deklarují moudré a dobře míněné úmysly), aby libovolně intervenovali v jejich společnostech.
Když se na to podíváme zpětně, představa že neziskovky budou tvarovat věčný postvestfálský svět (narážka na mírové uspořádání po třicetileté válce – pozn. aut), se ukázala být iluzí amerického liberálního establishmentu po pádu Sovětského svazu. Amerika dominovala světu a tamější vyšší střední třída s pokrokovými názory kontrolovala média a vládní instituce.
Oba trendy se otočily. Americká moc je globálně vyzývána na mnoha frontách. Pokrokově liberální vyšší střední třída se musí bránit Trumpovu populismu zprava a radikální socialistické levici zleva. Pokrokový establishment ztrácí vliv a intelektuální koherenci.
Výsledkem je, že neziskovky reflektující liberálně pokrokový konsenzus jsou v chaosu a na ústupu ve světě, kde se smráká.
...
Tolik W. R. Mead. Ono je to – jako všechno na světě – složitější. Občanská společnost je leckde v západním světě vnímána velmi různě. Když známý francouzský intelektuál Alexis de Tocqueville cestoval v první polovině 19. století po Americe, byly živoucí občanská společnost a dobrovolné sdružování lidí za tím či oním účelem těmi hlavními postřehy, o nichž ve své slavné knize Demokracie v Americe reportoval. Byl to podle něj hlavní rozdíl mezi USA a jakoukoli tehdejší evropskou zemí či společností.
To, jak komunismus zničil občanský a spolkový život, část z nás ještě zažila. Proto také Václav Havel tolik zdůrazňoval potřebu „živoucí“ a „mnohovrstevnaté“ občanské společnosti. Ta podle něj tvořila ten pravý obsah a náplň demokracie. Ale ani Havel si asi nepředstavoval, že občanská společnost má být financována především státem, státními nadacemi či cizími státy. Princip autenticity a dobrovolnosti byl pro něj přece vždycky zásadní. Podporu státu viděl především v oblasti daňových pravidel.
Mimochodem, leckde v Evropě tomu bylo a stále je jinak. V našem regionu jsme byli po pádu komunismu inspirováni tehdejší Amerikou, neziskovky jsme chápali tak, že měly získávat především soukromé zdroje. Jaké pak bylo naše překvapení a šok, když jsme zjistili, že třeba ve Francii to chápou tak, že fundraising pro neziskovky ze soukromých zdrojů je podezřelý a zavání lobbismem. Neziskovky ve veřejném prostoru mají být podle Francouzů financovány státem.
Nejen Amerika však byla inspirací a zdrojem. Je tu i tradice. Ve 2. polovině 19. století se začala situace měnit. Spolkový a společenský život v Rakousku-Uhersku i následně v Československu jen kvetl, než ho nacisté a komunisté utnuli. Jakékoli autentické, spontánní a shora neorganizované sdružování chápal minulý režim jako podezřelé, až nebezpečné.
Proti Havlově vizi občanské společnosti se odjakživa stavěl Václav Klaus. O nebezpečí NGOismu kázal dřív, než se termín začal na Západě používat. Sorosovu univerzitu z Prahy vyhnal, přesněji jí nedal podporu. Měl dojem, že by se tu posílila líheň aktivismu. Klaus měl v lecčem pravdu, třeba schopnost ekologických neziskovek blokovat v této zemi výstavbu infrastruktury je donebevolající a nepochybně představuje světový rekord v síle obstrukcí.
Když ovšem Klaus není zrovna u moci, spolkové činnosti či dokonce občanské společnosti si docela užívá. Co jiného byl jeho CEP a co jiného je IVK?
Když v této zemi – s podporou EU – začaly neziskovky vytvářet seznamy dezinformátorů a lidí s nesprávnými názory, začal na to být alergický i leckdo s obyčejným selským rozumem. Neziskovky vyhledávající popírače klimatické změny, kritiky masové migrace nebo odpůrce očkování – to asi zrovna není ta živoucí občanská společnost, kterou si představoval de Tocqueville nebo Havel.
Pokud to shrneme, občanskou společnost financovanou především ze soukromých a dobrovolných příspěvků máme nadále chtít a podporovat její rozvoj. Je dokonce logické, když neziskovky dělají pro stát to, co ten dělat nedovede nebo neumí dělat dobře. Třeba práci v sociálně vyloučených lokalitách. A samotné neziskovky by se měly držet svého kopyta, což je vůbec všeobecně rozumné heslo. Nejsem si třeba vůbec jistý, že ten, kdo se věnuje humanitární pomoci a sociálním věcem, si k tomu musí ještě přibírat společensko-politickou výchovu ve školách či boj s dezinformacemi.
Ale hlavně: ať si každý dělá, co chce, a ať je to hlavně i do budoucna možné. Koneckonců každý sám svého štěstí strůjce.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
