Článek
Jsou prostě časy, kdy špatné zprávy jsou špatné pro trhy. Jsou doby, kdy jsou špatné zprávy pro trhy dobré. A jsou časy, kdy si investoři špatných zpráv nevšímají a neregistrují je. A to je asi náš případ.
Hedgeové fondy, penzijní fondy a investoři najíždějí do trhů plnou rychlostí a nakládají si riziko. Skeptik přitom vidí, že tankery stále nemohou proplouvat Hormuzem. Ti, kdo pochybují o racionalitě současného dění na trzích, mají dojem, že trhy se nyní řídí sloganem „Žijeme jen jednou“ a jsou úplně odtržené od reality.
Na Wall Street jsou pro změnu přesvědčeni o tom, že trhy Trumpa korigují a v momentě, kdy by začal výprodej, rychle otočí. Odolní investoři zase sázejí na pravidlo, že v turbulentních dobách mají investoři akcie držet a čekat, až se bouře přežene. Krátkodobé turbulence asi nebudou nic vážného, když Amerika v posledních dvou dekádách vlastně všechny krize setřásla. Masivní výroba ropy a plynu navíc pro USA vytváří štít, který ji chrání před vnějšími šoky.
...
Tolik WSJ. Já bych dodal, že investoři se možná upínají k americké ekonomice. Američané sice současnou krizi z velké části vyvolali, a i když sami energie vyvážejí, i na ně dopadne vyšší inflace, kterou způsobí růst cen pohonných hmot. Na druhou stranu je Amerika od konfliktu fyzicky daleko a je vnímána jako bezpečný přístav. A částečně na krizi může profitovat (vyšší zisky ropných firem, vyšší zisky zbrojních koncernů).
Krize s dodávkami tvrdě dopadne na asijské trhy (v případě Japonska, Jižní Koreje a Indie se to už děje) a vlády tam horko těžko odvracejí paniku. Čína má poměrně velké rezervy pohonných hmot, ale ne na věky. Vyhlídky na prudké zpomalení ekonomik v Asii i v Evropě pochopitelně jednou dopadnou i na americké trhy, které od zbytku světa izolovány určitě nejsou.
…
Tentýž deník má zpravodajský článek právě o tom, co dělají vlády v Jižní Koreji a v Japonsku pro odvrácení energetického šoku. Text tvrdí, že bohaté země východní Asie, které skrze Hormuzský průliv dovážejí až 80 procent energií, si s krizí zatím poradily. Nakupují prý energie za dolary na spotových trzích, maximum se snaží nakoupit v USA a Jižní Korea například zakázala firmám vytvářet rezervy chemikálií a energií, aby krotila paniku. Zatím mají tyto ekonomiky dost peněz na to, aby si nějak poradily. Japonská vláda začala nemocnicím posílat plastové rukavice z vládních rezerv, protože jim v důsledku krize došly jejich zásoby. Čína podporuje co největší využití elektrických vozidel a spolupracuje s Ruskem, aby zemi dodávalo co nejvíc ropy. Navíc postavila mnoho obnovitelných zdrojů a polovinu energie stále bere z uhlí.
...
Článek sice chce vyvolat představu o tom, že to v Japonsku a Jižní Koreji zvládají a úspěšně krotí paniku, mě ovšem ta zpráva o igelitových rukavicích na příděl spíš docela zneklidňuje.
…
Třetí text z téhož listu se zabývá situací Číny, která zase tak jednoduchá není.
Do začátku konfliktu Írán dodával 11 procent čínské ropy, ale Saúdská Arábie, Omán, Irák a SAE až 37 procent. Čína přitom po celé dekády podporovala svůj obraz země, která se do ničeho moc neplete. Je všude, neslibuje nic a hledí si svého. V Perském zálivu teď tato image docela kolabuje.
Vyšlo najevo, že Čína poskytuje Íránu satelitní obrázky, komponenty do raket a zpravodajské informace. To všechno pomohlo Íránu ničit rafinerie a přístavy v Zálivu – a v Rijádu i jiných hlavních městech v oblasti si toho dobře všimli.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
