Článek
Reálná ekonomika ale není burza, recese kvůli clům ještě může přijít, tvorba nových pracovních příležitostí je v USA momentálně slabá, a ke všemu přestává být důvěryhodná a nezávislá federální ekonomická statistika.
Amerika stále působí relativně dobře – třeba ve srovnání s Německem, které vysloveně stagnuje. To všechno ale platí za předpokladu, že si Trump nebude dávat další vlastní góly a bezdůvodně americkou ekonomiku trestat a poškozovat. Mezi tyto kroky patří federální vyšetřování šéfa americké centrální banky Jeroma Powella, který měl údajně podvést Kongres při slyšení ohledně rekonstrukce a pořízení nového nábytku pro centrálu americké centrální banky, známé též jako Fed.
John Authers ve sloupku pro Bloomberg konstatuje, že obvinění Powella je bizarní, nebezpečné a sebepoškozující vůči zájmům USA i zájmům jejich měnového systému. Řídit americkou centrální banku není jednoduché, její nezávislost i forma řízení jsou určitě témata k diskusi. Ani na vteřinu to ale neopravňuje Trumpovo ministerstvo spravedlnosti k tomu, aby centrální banku zastrašovalo a s ní i vrchního úředníka, který stejně za pár měsíců úřad opouští.
Powell udělal za svého působení řadu chyb. Když se v roce 2021 začala rozbíhat inflace, nechal úroky na nule. To bylo dokonce epochální selhání. Ale nikoho to neospravedlňuje prosazovat obvinění předsedy Fedu ve věci, která s měnovou politikou vůbec nesouvisí.
Jerome Powell vydal v neděli prohlášení, v němž se praví: „Hrozba kriminalizace je důsledkem toho, že Fed nastavuje úroky na základě našeho nejlepšího možného hodnocení situace, nikoli podle toho, jaké má preference prezident. Jde o to, zda Fed bude do budoucna nastavovat úroky na základě faktů a ekonomických podmínek, nebo budou úroky výsledkem politického tlaku a vměšování.“
Bizarní je také to, jak je to zbytečné. Jde o opakování taktiky, kterou Trumpova administrativa použila k vyhození guvernérky Fedu Lisy Cookové. Příští týden se u Nejvyššího soudu rozhodne, zda měl prezident právo ji vyhodit. V případě Cookové je tu alespoň nějaká vystopovatelná politická logika. Ona má sloužit ještě deset let. Powell jako předseda ale končí už letos v květnu. Může sice pokračovat dva roky jako jeden z guvernérů, avšak předpokládá se, že odejde. Nyní může být více motivován zůstat.
Trumpova administrativa přišla minulý týden s jinými opatřeními, která sledují téma toho, co si dnes lidé mohou „dovolit“ (affordability), jež jdou mimo jurisdikci centrální banky. Jde o vykupování hypotečních dluhopisů nebo cenový strop na úroky u kreditních karet. Sice ani to asi nejsou dobré nápady, ale je to pořád lepší než zastrašování starého pána, zrovna když vychází ze dveří.
Trhy nyní budou muset vstřebat, že zastrašování Powella je hloupý nápad, a navíc se to nepovede. Logicky půjde zlato nahoru a dolar bude padat.
…
Tentýž John Authers se o pár dní dříve vyjádřil i k americké akci ve Venezuele. Ta se většinou interpretuje jako krok směrem ke sférám vlivu a odvrat od mezinárodního pořádku. USA mají svou sféru vlivu v Severní, Střední a Jižní Americe a okolí, dokonce se tomu už říká „Donroe Doctrine“ namísto Monroe Doctrine. Odvlečení prezidenta 30milionové země může být bráno jako signál, že Washington se zaměří na svou sféru vlivu – a nechá Rusko, ať se vypořádá s Ukrajinou, respektive Čínu s Tchaj-wanem.
Byl by to návrat k blokům a diplomacii 19. století, podobně jako nás žene obnovený protekcionismus zpět k viktoriánské verzi obchodu a kapitalismu. Také se to shoduje s temnou Orwellovou vizí nastíněnou po druhé světové válce v románu 1984: svět rozdělený mezi Oceánii, Eurasii a Eastasii, tedy velké bloky, které mohou připomínat USA, Rusko a Čínu. Je v tom určitá komfortní logika, a můžeme tedy dumat, jak přežít ve světě sfér.
Ti, kteří opravdu nemají rádi Donalda Trumpa, budou zase potěšeni příměry ze světa gangsterismu. I mezi zloději existuje smysl pro čest. Svět mafiánských rodin bude alespoň stabilní, a možná dokonce po určitou dobu mírumilovný. Stačí si vzpomenout na úvodní scény z filmu Kmotr. Don Corleone působí jako benevolentní diktátor, který se dělí o kořist s jinými rodinami i s policií. Riziko nelze vyloučit. Když se to zvrtne, dopadne to špatně – jako ve finálních scénách z Kmotra anebo na počátku první světové války, kdy se rovnováha mezi bloky rozpadla.
Odvlečení Madura ale nezapadá do představy o rozdělení světa. Není to vzkaz Rusku a Číně, že si v oblastech svého zájmu mohou dělat, co chtějí. Naopak. I Rusko i Čína mají ve Venezuele silné zájmy. Podle Iana Bremmera – zakladatele Eurasia Group, konzultační firmy v oblasti geopolitiky –, to nevypadá, že by se Bílý dům vzdával globálních ambicí. Na Blízkém východě se Amerika hluboce angažuje a na Tchaj-wan právě poslala historicky největší balík zbraní vůbec. Nová americká národněbezpečnostní strategie má reputaci, že o západní Evropě mluví pohrdlivě a používá jazyk kulturních válek. Zároveň se tam ale píše, že USA chtějí v Evropě „obnovit civilizační sebedůvěru a západní identitu“. Jsme sice svědky velkého kulturního posunu, ale v téže strategii se říká, že Amerika „musí zabránit globální, a v mnoha případech dokonce regionální dominanci ostatních“. Indo-Pacifik je prohlášen za „geopolitické bojiště 21. století“, kde musí Amerika „úspěšně konkurovat“, apod.
Americký vojenský úspěch ve Venezuele také znamená, že Rusko je poníženo. Jeho postup na Ukrajině se jeví jako pomalý, ruské obranné systémy selhaly.
Ať je to, jak chce, každý nyní chápe, že se musí bránit. Kurzy měn a ceny ropy se od akce v Caracasu nepohnuly. Ale akcie evropských zbrojařů vzrostly o 13 procent.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
