Článek
Závěr letošního školního roku se blíží a s ním i slavnostní okamžik, kdy se začnou rozdávat vysvědčení. Pro jedny radostná událost, pro druhé nepříjemný zážitek spojený s obavami, jak budou rodičové reagovat, až studijní výsledky uvidí černé na bílém.
O výhodách i nevýhodách známkování se dlouhá léta vedou diskuse. Jedni pro ně horují, druzí je odmítají. Na obzoru už se rýsuje plošný zákaz známek pro nejnižší ročníky základních škol. Vývoj jako by se obloukem vracel k samotným počátkům školních vysvědčení, na kterých zprvu převažovalo prosté slovní hodnocení.
Vysvědčení jako osvědčení
Před zavedením povinné školní docházky Marií Terezií v roce 1774 mělo hodnocení žáků na školách podobu volného posudku. Místo klasického vysvědčení dostávali studenti na konci střední školy spíše osvědčení o studiu, které jim sloužilo jako vstupenka k dalšímu vzdělávání.
Vydáním Všeobecného školního řádu habsburská panovnice nejen doporučila poddaným, aby posílali své děti do škol, ale také stanovila, že po šesti letech školní docházky by měly děti ve věku dvanácti let obdržet doklad o svých znalostech.
Jedno z nejstarších dochovaných žákovských vysvědčení u nás pochází z června roku 1791 a patřilo Matyáši Smutníkovi, který navštěvoval triviální školu v Nezamyslicích. Z této doby se však dochovalo celkově velmi málo vysvědčení, pravděpodobně proto, že jim naši předci nepřikládali takový význam jako my dnes.
Někdy studenti obdrželi vysvědčení dodatečně, až když školu už opustili a z nějakého důvodu ho potřebovali pro práci nebo další studium.
Zajímavostí je, že vysvědčení tehdy dostávali i učitelé. Podle Všeobecného školního řádu směli učit pouze ti, kteří předložili své vysvědčení. Na těchto dokladech však nebyly žádné známky. Šlo spíše o potvrzení, že dotyčný absolvoval učitelský kurz a úspěšně složil požadované zkoušky z daných předmětů.
Od slovního hodnocení ke klasifikační stupnici
Studenti gymnázií a žáci hlavních škol dostávali vysvědčení dvakrát ročně, zatímco žáci škol nižšího stupně obdrželi hodnocení až při ukončení studia. Nejstarší vysvědčení také neobsahují pevně stanovenou klasifikační stupnici, ale spíše souhrnné slovní hodnocení jejich učebních výsledků a chování. To ilustruje kopie vysvědčení Vojtěcha Zyka, uložená ve Státním okresním archivu v Berouně:
„Ze strany školy Svatého Jána pod Skalou svědectví se dává Vojtěchovi Zyka od Svatého Jána pod Skalou, že on skrze čtyři léta bedlivě do školy chodil, tam ctně a mravně se choval, též čtení, psaní, počítání, zvláště pak cvičení náboženství katolického toliko prospěl, že za schopného k učení jakéhokoliv řemesla při poslední zkoušce uznán byl. Po ukončení z té školy v čase učení řemesla svého při opakování učení křesťanského velmi pilně vynalézti se dal a učitelům vždy zadosti učinil, takže se jemu ve vyhledávání dalšího stavu jeho žádná překážka strany výše jmenované a tuto podepsané školy činiti nemůže.“
Děti dřív dostávaly vysvědčení až po dokončení základní školní docházky.
Nejen známky, ale i rady do života
První hodnotící systém pro žáky triviálních škol byl zaveden až s novým školním řádem z roku 1805, známým jako Schulkodex. Podle něj učitelé hodnotili prospěch žáků jako buď velmi dobrý, dobrý, prostřední nebo slabý. Docházku pak označovali jako velmi pilnou, pilnou nebo spíše řídkou. Chování žáka dostávalo hodnocení jako buď velmi dobré, dobré, prostřední nebo nepřiměřené školnímu řádu.
Po ukončení studia si žáci často odnášeli domů nejen vysvědčení, ale také užitečné rady pro budoucnost. To dokumentuje spis z roku 1902 nazvaný „Rada na cestu života mládeži ze školy vyšlé“, který je uložen v archivu Pedagogického muzea Jana Ámose Komenského v Praze. Tento spis poskytuje pohled na to, jaké rady tehdy mladí lidé dostávali. Jedna z kapitol nese název „Konati svou povinnost buď tvým nejpřednějším heslem života“ a stojí v ní:
„Povinnost jest veliké slovo; konati povinnost jest údělem našeho života a základem všech ctností. Však kdo ti poví, zdali jsi vykonal, co ti povinnost velela? Poví ti to onen vnitřní strážce a soudce – hlas svědomí. I rozum se může mýliti, ale hlas svědomí se tak snadno nezmýlí. Neumlčuj, neuspávej toho strážce!“
Stručně a jednoduše
Během posledních dvou a půl století prošlo školní vysvědčení v českých zemích mnoha proměnami tím, jak se klasifikace postupně vyvíjela a přizpůsobovala společenským potřebám a změnám.
V 19. století existovaly tři typy vysvědčení: propouštěcí, odchodné a frekventační. Propouštěcí vysvědčení získal žák, který dosáhl požadovaného věku a měl dostatečné znalosti z náboženství, jazyka a počtů. Pokud tyto znalosti neměl a nebylo reálné, že by se zlepšil, dostal vysvědčení na odchodnou. Žáci přecházející na střední školy dostávali frekventační vysvědčení.
Příklad takového vysvědčení z roku 1847 ukazuje, jak jednoduché tehdejší hodnocení bylo. Žák Linhart Prayzler měl na vysvědčení uvedeno hodnocení „dobře“ z náboženství, čtení, psaní a počtů. Mravní chování bylo popsáno jako „uctivé a mravné“. Toto hodnocení odpovídalo tehdejší klasifikační stupnici, která byla zavedena v roce 1805. Podle té se posuzovala také návštěva školy jako velmi pilná, pilná či řídká.
Žák, která měl na vysvědčení většinu známek velmi dobrých a žádnou prostřední, prospěl s vyznamenáním. Pokud měl však ve více než třech předmětech známku „prostřední“, musel ročník opakovat.
Konec rozmanitosti
Ve druhé polovině 19. století se klasifikační systém začal měnit. Zvlášť se posuzovala píle a zrušil se čtvrtý stupeň v klasifikaci mravů. Prospěch byl hodnocen od „velmi dobrý“ po „nedostatečný“.
V roce 1882 došlo také k významné změně v grafické podobě vysvědčení. Ta byla do té doby velmi rozmanitá, zdobená nejrůznějšími motivy včetně andělů a květin. Ministerský výnos nařídil užívání jednotného papíru s císařským znakem, což znamenalo sjednocení vysvědčení po celé zemi. Od této chvíle vydávaly všechny školy stejné formuláře vysvědčení.
V minulých dvou stoletích se vysvědčení vyplňovala ručně.
Cesta k jednotě
V roce 1905 se vzdělávací systém podrobil radikální proměně s přijetím nového školního a vyučovacího řádu, který stanovil jednotné hodnotící známky pro školní zprávy i vysvědčení. Tato reforma, i přes drobné úpravy, přetrvávala dlouhé roky.
Zajímavé je, že klasifikační stupně prospěchu byly stanoveny odlišně pro obecné a měšťanské školy. Obecné školy zachovávaly původní stupnici, která zahrnovala známky od jedničky (velmi dobrý) po pětku (nedostatečný). Naopak měšťanské školy zavedly novou pětibodovou klasifikaci prospěchu, kterou známe dodnes: 1. výborný, 2. chvalitebný, 3. dobrý, 4. dostatečný, 5. nedostatečný.
Kromě prospěchu se hodnotily také mravy, pilnost a vnější úprava písemných prací. Každá z těchto kategorií měla svoji vlastní stupnici. Mravy se posuzovaly jako chvalitebné, uspokojivé, zákonné, méně zákonné a nezákonné. Pilnost se hodnotila jako vytrvalá, náležitá, dostatečná, nestálá a nepatrná. Prospěch měl stupnici od velmi dobrého přes dobrý, dostatečný, sotva dostatečný až po nedostatečný. Vnější úprava písemných prací mohla být velmi úhledná, úhledná, méně úhledná, neúhledná nebo nedbalá. Z předmětů zaujímalo nejvyšší příčku náboženství.
Tento systém hodnocení platil až do roku 1937, kdy byl vydán nový školní a vyučovací řád, který sjednotil klasifikaci prospěchu pro obecné a měšťanské školy. Od té doby byla závazná jednotná třístupňová stupnice pro hodnocení chování: 1. chvalitebné, 2. uspokojivé, 3. neuspokojivé.
Pod tlakem nacistické okupace
V době Protektorátu Čechy a Morava byla u nás po vzoru Německa zavedena šestistupňová klasifikace prospěchu a čtyřstupňová klasifikace chování. Vysvědčení z této tíživé doby se často hemžila špatnými známkami. Ministerstvo školství totiž přikázalo, že ve třídě může dosáhnout vyznamenání pouze jeden žák. Dále bylo stanoveno, že maximálně dva žáci mohou mít v jednotlivých předmětech hodnocení velmi dobré, tedy jedničku, na vysvědčení. Učitelé byli povinni své svěřence přísně hodnotit, zřejmě proto, aby mohli být nesprospívající žáci nasazeni dřív do výroby. Na středních školách bylo předem určeno, že 20 % studentů u maturity neuspěje. Němečtí okupanti o vzdělané Čechy nestáli.
Po skončení druhé světové války se české školství vrátilo k tradiční pětistupňové stupnici hodnocení prospěchu.
Svobodné školství
60. léta vnesla do tehdejšího Československa slabý závan svobody, což se projevilo také ve školství, kde se začalo debatovat o možnosti slovního hodnocení. Slovenský pedagog Ján Velikanič tehdy vedl tým, který pracoval na vývoji nové školní klasifikace, zahrnující slovní hodnocení a desetistupňovou klasifikaci. Tyto pokusy však nenalezly podporu ani mezi učiteli, ani mezi rodiči. Nástup normalizace v 70. letech pak veškeré reformy pohřbil.
O slovo se tento koncept znovu přihlásil až s návratem svobod a demokracie v 90 letech. Od roku 2004 mají školy možnost hodnotit prospěch žáků na vysvědčení nejen tradičními známkami, ale také slovním hodnocením nebo kombinací obou způsobů. Záleží na samotné škole, jakou formu si zvolí.
Slovní hodnocení dnes preferuje zvláště na 1. stupni řada škol, nejen těch alternativních. Od ledna 2005 doznala radikální proměny také podoba pololetního vysvědčení prvňáčků – ti místo jedné celkové známky nyní dostávají hodnocení z každého jednotlivého předmětu.
A další, ještě převratnější změny se chystají. Ministerstvo školství totiž hodlá zavést výhradně slovní hodnocení pro prvňáky, druháky i třeťáky. Tento záměr ovšem naráží na nesouhlas mnoha učitelů a rodičů, kteří preferují tradiční známkování. Češi jsou zrátka konzervativní a nelibují si v zavádění novot. Podle nedávného průzkumu STEM/MARK většina respondentů považuje zaběhlý systém kvantifikačního známkování za přehlednější, objektivnější a více motivující.
Ať už bude vysvědčení v budoucnosti vypadat jakkoli, podstatné je, aby způsob hodnocení děti ve školách nestresoval, ale spíše je motivoval k učení a osobnímu růstu. Důležitější než krásné známky na papíře je to, jak jsou připraveni pro život a zda si ze školy odnášejí neuhasitelnou touhu po poznání spolu s přesvědčením, že vzdělání a seberozvoj patří k těm nejvyšším životním prioritám.
