Článek
Byla přímo natěšená na nový den. Nastavila mi tím zrcadlo. Uvědomila jsem si, že neumím prožívat prostou radost, že ten pocit převálcoval uspěchaný život naplněný starostmi ze zaměstnání, o rodinu, který jsem si ještě zkomplikovala vysokoškolským studiem při zaměstnání.
Byli jsme také dětmi. A děti jsou intuitivní a umějí se radovat. Nejsou ještě uzavřeny strachem z hodnocení, posuzováním rodičů, učitelů, vrstevníků, zkrátka autorit. Ještě si nepřipouštějí pochybnosti, zda jsou přijatelní pro ostatní takoví, jací jsou. A tím i přijatelní sami pro sebe.
Pouhá skutečnost, že budeme v něčem první, nás neučiní šťastnými. A zatímco se budeme snažit, abychom se v něčem dostali na první místo, budeme tak trpět, že až tam dospějeme, budeme na utrpení zvyklí. Přestali jsme se radovat pro činnost samu.
Lucinka způsobila, že jsem si začala uvědomovat, že radost je přirozeným projevem života. Jen jsme na to zapomněli. A tak jsem začala hledat radost. Takovou, která by byla součástí mne samé a už mne neopouštěla. Kdykoli se cítím nedobře, ba špatně, stačí udělat malý krůček k tomu, abych ten pocit změnila. Jít si uvařit čaj, projít se, vzít do ruky knihu, pustit si muziku, zavolat přítelkyni. Naše reakce se také změní, když si připomeneme nějaký radostný zážitek z výletu, narození dítěte či setkání s přáteli. Není to nic těžkého, co byste si museli vymyslet. Chce to jen všímat si vlastních pocitů. Je také třeba uložit si radost do paměti, jinak si pamatujeme jen strádání.
Neměli bychom však radost zaměňovat za zábavu. Tu potřebuje pouze člověk, který je neradostný. Čím více nám svět připadá neradostnější, tím více potřebujeme ubít čas sledováním televize, zbytečným nakupováním atd.
Radost je jako květina. Chceme-li, aby nám rostla, musíme ji pěstovat. Díky Lucinko, žes mi to připomněla.
