Článek
Mírovi je devět let. Nemůže zůstat doma sám a tak někdy přichází s babičkou. Povídám si s ním a je mi chytrým a příjemným společníkem. Ochotný mi cokoli přinést nebo uklidit, protože já sama chodím s chodítkem a každá pomoc je vítaná. Sám si i práci u mne vyhledává a nabízí. Sklidit nádobí, nakrájet jablko – prostě hledá, čím by mne potěšil.
Neměl to na začátku svého života lehké. Rodiče brali drogy a probíhalo mezi nimi i fyzické násilí. Nevím, co všechno si z tohoto období do tří let pamatuje, ale určitě si do dalšího života odnesl pocity strachu, bezmoci, nedostatek bezpečí. Nemusí pamatovat konkrétní události, ale jeho tělo si pamatuje. Kdykoli se cítí ohrožen nebo má pocit, že je mu ubližováno, reaguje agresivnější verzí chování. A při tom by stačilo málo – obejmout jej v tu chvíli, dát mu najevo, že je v bezpečí…
Bohužel ve škole hodnotí toto jeho chování jako poruchu. Padlo slovo i o ADHD (co všechno budeme skrývat za touto novodobou diagnózou) a navrhují vyšetření, což představuje dvouměsíční pobyt v diagnostickém ústavě. Přitom s babičkou je mu dobře a je to velice moudrá žena, se kterou se dá o problémech vnuka hovořit. Hledá pomoc u psychologů, ale víme, jak to s nimi vypadá – nemají čas, nestíhají, protože pro nedostatek lásky a vlídného zacházení zde máme generace „nepřizpůsobivých“ dětí.
Dříve bylo normální, že kluci si vyřizovali účty mezi sebou nějakou tou rvačkou. Tu rozbili okno, či provedli nějakou lotrovinu. Když jsem se Mirka zeptala, co provedl, že mu babička zakázala mobil, nevěděl. Nechtěl se přede mnou přiznat nebo si opravdu nepamatoval? Je normální, že dítě žije v přítomnosti a lehce zapomíná, že by se mělo „vzorně“ chovat. Prostě nevyhodnotí situaci s rozmyslem.
Jirka přitom má paní učitelku rád a také rád chodí do školy. Zatím. Škola se dožaduje psychologického vyšetření. Jenže psychologové jsou zavaleni a dva měsíce se už nic neděje. Do hry vstupuje sociálka. Postoj paní učitelky je, že její prací je děti učit a za výchovu by měli být zodpovědní jiní. Takže pošle dítě k odborníkovi.
Můj syn patří ke generaci, kdy se ve výuce zavádělo tak zvané učení matematiky pomocí množin. Snaživá paní učitelka učila nejen množiny, ale i matematiku „po staru“. V osmi letech – tedy v druhé třídě – se děti musely naučit násobit do sta během měsíce. Tak malé děti jsou ještě učenlivé a tak se to s pomocí rodičů nabiflovali. Nová – množinová matematika - však umožňovala postup, jak se k výsledkům násobení snáze dopracovat, aniž by se děti zatěžovaly pouhým memorováním. Bylo to náročnější na čas a na rozvíjení logického myšlení. Množiny se neujaly, protože učitelé lpěli na rychlém výsledku. Starší syn byl o tři roky starší, tak jsem měla v paměti, jak se násobení do sta učili ještě v páté třídě.
Tehdy jsem pracovala v kulturním zařízení pro děti. Jednou jsem tam provázela školní třídu z vesnické školy. Dala jsem se do řeči s jejich učitelem. Dostali jsme si i na množiny. Velice se jich zastával a řekl, že se to ale musí umět učit. Pak jsem si povšimla tak osmileté dívky. Přišla k učiteli a držela se jeho ruky. Bylo to gesto plné důvěry. Bylo zřejmé, že v této škole se nejen učí, ale i vychovává.
