Článek
Mnohdy však tomu tak není. Se vzpomínkami se do naší mysli vtírají příběhy, které se sice staly v minulosti, ale připomínáme si jejich prostřednictvím staré bolístky, které nás i po iks letech stále nepříjemně rozrušují.
Tahají nás do minulosti, do minulých prožitků. Nedokážeme totiž někomu něco „zapomenout“. Dostáváme se tak stále do minulosti, na kterou bychom měli zapomenout. Jistě, vzpomínky nedokážeme vymýtit, ale můžeme se vyrovnat s tím, co jsme tenkrát prožívali. Jenže dnes je situace jiná a my si nedovolíme přijmout novou skutečnost. Nechceme slyšet, že nás tehdy do situace dovedly nějaké okolnosti. Ty už dávno pominuly, ale my se bráníme změnit své pocity, které jsme tenkrát měli. Odmítáme vzdát se svého zranění, své lítosti. Lítost je vlastně transformovaný hněv. Vzhledem k tomu, v jakých souvislostech se děj tenkrát odehrával, mohl být spravedlivý. My se totiž ale stále hněváme, i když se důvody v přítomném okamžiku změnily a svou reakcí, kterou jsme si v minulosti nastavili, otravujeme sebe i své okolí.
Lidová moudrost nám nabízí přísloví – hoď to za hlavu. Minulost je minulost a je jen na nás, na co budeme myslet. TEĎ je ten čas, kdy můžeme vhledem a širším poznáním změnit to, co na nás doléhá z minulosti a ovlivnit tak svoji budoucnost.
Zkrátka teď je teď. Myslet na to, co chceme a ne na to, co nechceme. Možná se právě tomu říká žít ve štěstí.
