Článek
A objevily se příležitosti seznámit se s alternativními směry. Jako je waldorfské školství, montessori školy, svobodné školy Komenského atd.
Naštěstí se našlo pár učitelů, kteří se s nadšením pustili do změn a hledali, jak učit děti tak, aby je to bavilo a cítily se ve škole dobře.
Nebyla náhoda, že o alternativní směry se zpočátku zajímaly a zaváděly je nejvíce učitelky mateřských škol. Z jednoduchého důvodu – v předškolních zařízeních šlo především o výchovu dětí. To mnohde končí v momentě, kdy dítě vstoupí do vzdělávacího systému.
Co mají tyto alternativní směry společného?
Respekt k dítěti
Každé je jiné a mozek pracuje jiným způsobem.Některým dětem, díky jejich přirozeným vlohám, jde něco snadněji a dříve než ostatním. Možná máte zkušenost ze svého okolí, že některé dítě čte ve čtyřech letech, aniž by je někdo soustavně učil čtení. Proto se také v těchto školách nesoutěží a neznámkuje. Jeho výkon se porovnává jen s vlastním jeho pokrokem. Dítě je srovnáváno jen s ním samým. Jaký je jeho pokrok ve zvládání úkolů. Respektuje se, že každé dítě má svoje tempo učení. Nepovažují známkování jako motivaci a chyba je něco přirozeného, co má žáky vést k hledání správných odpovědí. I lidová pranostika praví, že chybami se člověk nejlépe učí.
Jenže i rodiče, které na tyto školy své děti posílají, se mnohdy známkování dožadují: hodnocení je rychlé a přehledné.
Výchova k zodpovědnosti
V montessori mateřské škole měly děti k dispozici krabici s pískem. Aby si mohly hrát na tomto pískovišti, měly podmínku. Umět po sobě uklidit. Tedy naučit se pečlivě zametat. Prvním krokem k učení se této dovednosti byla pomůcka - kobereček s kruhem a bodem v jeho středu. Paní učitelka na něj rozsypala rýži a dítě se učilo smést drobky ke střednímu bodu a pak teprve namést na lopatku.
Nenahraditelnou pomůckou v učení jsou montessori učební pomůcky. Děti se při práci s nimi naučily už v předškolním věku počítat i násobit. Důležité je, že je vede i k vlastní kontrole správnosti výsledku a dítě si pak samo najde chybu a opraví ji. Nikdo je tedy nechytá „na hruškách“, samy si najdou chybu a výsledek opraví.
Pocit svobody
Tím, že dítě není srovnáváno s dětmi, které dosahují díky svým vlohám snadno lepších výsledků, není mu dáváno najevo, že někdo je lepší a někdo horší. V takovém prostředí dítě získává pocit bezpečí. Nevytahují se jeden před druhým a není tu ani prostor pro šikanu. Mohou projevit svůj názor, aniž by se jim někdo vysmál.
Waldorfské školy preferují, aby v každé třídě bylo postižené dítě. Ostatní se přirozeně učí, jak k těmto dětem přistupovat. Učí se vnímat jejich zdravotní a mentální handicap i to, co tyto děti potřebují. Soucit a porozumění druhým vstřebávají přes vlastní prožitek a ne pouhými znalostmi předávanými autoritami.
Montessori používají názorné pomůcky. Jako by jejich prostřednictvím k nám přes celé věky promlouval Jan Amos Komenský. Děti s nimi samostatně pracují a jen když cítí potřebu pomoci, obrátí se na učitele. Ne nadarmo je motem těchto škol „pomoz mi, abych to udělal sám“.
Waldorfské školy staví na práci učitele. Pedagog má jen rámec toho, co má v kterém školním roce naučit- jakým způsobem to udělá, je čistě na něm. Proto ani tyto školy nemají učebnice. Děti si je píší a výtvarně zpracovávají samy. Ne nadarmo se říká, že waldorfský učitel musí být schopen tvořit i jako umělec. Moje první seznámení s tímto školstvím bylo přes pana doktora Zuzáka. Když emigroval za totality do Rakouska, zaujal ho tento způsob výuky. Jeho první žáci – měl tutéž skupinu dětí od začátku školní docházky až po osmou třídu, na závěr sestrojily auto na solární pohon. Naučily se při tom nejen jejich rodný jazyk (němčinu), ale i matematiku, chemii, fyziku, výtvarnou tvorbu atd. Zároveň se děti rozvíjejí i umělecky – učí se hrát na hudební nástroj, zpívat v souboru, výtvarně tvořit.
PhDr. Magdalena Lautnerová
