Článek
Naše pocity jsou zcela reálné. Vzpomeneme si na příjemnou atmosféru, kterou jsme zažívali při setkání s někým, kdo nám byl blízký a to nás může vést k tomu, že máme potřebu jej znovu vyhledat, sejít se s ním, nebo naopak, byl-li nám někdo protivný, jsme rádi, že je někde „za horami“. Zkrátka – to, co cítíme, vytváří naši realitu.
Přát si novou hračku může být pro dítě mnohdy traumatické. Rodiče mohou jeho přání odmítnout. Třeba s dovětkem, že je to drahé nebo zlobí a nezaslouží si to. Dítě cítí vinu, protože není „dost dobré“, když mu rodiče nevyhoví. Svoje zklamání z odmítnutí, lítost či hněv raději skryje. Ví, že kdyby je projevilo, narazí na další kategorické odmítnutí: „Je nevychované, drzé…“.
A tak, jak rosteme, raději své názory nesdělujeme, natož abychom druhým říkali, jak se cítíme. A jsme z toho „nicnedělání“ naštvaní. Hněvá nás, že jsme uvízli na dálnici, obchodní partner se nedostaví na sjednanou schůzku. Zkrátka zlobíme se a neuvědomujeme si, že za tím jsou skutečné pocity: hněv, lítost či smutek nebo i prázdno – velké nic. A hledáme viníky jako zdroj svého rozčilení.
Co s tím můžeme udělat? Prvním krokem je uvědomit si, co cítím a druhým krokem je umět si říci, zda takový pocit chci. Pak s tím mohu něco udělat a neuchovávat někde uvnitř svá zklamání. S myšlenkami totiž přicházejí emoce. Jsme lítostiví, obviňující, sklíčení, chceme se pomstít a přecházíme až do agresivity. Rozzlobíme-li se na někoho, vynadáme mu, začne nás z toho bolet hlava, žaludek, nemáme chuť do práce či čehokoliv jiného. Začínají nás ovládat emoce a děláme pak věci, za které se později někde v koutku duše můžeme hanbit.
Každé takové „utrpení“, které prožíváme, by pro nás mělo být výstražným signálem. Upozorňuje nás, že lpíme na nějaké myšlence. Snadno pak přijmeme své trápení jako nevyhnutelnou součást svého života. Zúží se nám tím obzor našeho vnímání – přestáváme naslouchat sami sobě, nezkoumáme, že může jít o špatný „překlad“ toho, co se kolem nás děje.
Pocity nás tak mohou vtahovat do fyzické roviny a jsou pro náš život určující. Chceme-li se ztišit a naslouchat sami sobě, zvolíme si pobyt v přírodě. Jestliže se odhodláme, že navštívíme restauraci, víme, co se tam děje na fyzické úrovni. Zakouřené prostředí, možnost společenských kontaktů, které nemusí být vždy jen příjemné. A možná jsme se rozhodli tam jít jen proto, že jsme podlehli přemlouvání druhých. Chceme-li tedy něco měnit, musíme si být nejdříve vědomi toho, co se to s námi děje a uvědomit si své pocity. Nebudeme pak tak horliví, abychom plnili očekávání druhých, ale začneme být v souladu sami se sebou. Postupně přijdeme na to, jaká je to úleva!
Magdalena Lautnerová
