Článek
Poslední dny sleduju příběh třiadvacetiletého Adama Chomy z Ostravy. Mladého kluka, kterému lékaři dlouho tvrdili, že je zdravý. Jenže on věděl, že něco není v pořádku. Dnes ví i to, že umírá. Má před sebou týdny. Možná měsíce. A přesto mluví. Upřímně, s pokorou, s otevřeností, kterou člověk najde teprve tehdy, když už nemá co ztratit.
A mě to přimělo zastavit se. Položit si tu otázku, kterou si obvykle pokládáme až příliš pozdě:
Je lepší umřít náhle, nebo vědět, že se blíží konec?
Náhlá smrt. Rychlá. Bez varování.
Na první pohled milosrdná. Člověk neví, nečeká. Jedno ráno vstane a večer už není. Žádné bolesti, žádné čekání, žádné loučení. Možná malý záblesk, pak ticho. A konec.
Ale právě v tom je ta krutost – ne pro toho, kdo odešel, ale pro ty, kteří zůstali. Rodina nestihne říct sbohem. Nezazní „mám tě rád“, nezazní „odpouštím ti“. Zůstávají prázdné židle, nedořečené věty, otázky bez odpovědí. A srdce, která se s tím musí naučit žít.
A pak je tu ta druhá cesta. Pomalu odcházet.
Jako Adam. Každé ráno ví, že se může probudit naposled. A přesto vstává. Dýchá. Miluje. Směje se. A mluví o věcech, o kterých se jiní bojí i přemýšlet. Ne proto, že by chtěl slávu. Ale protože ví, že tím možná někomu otevře oči.
Má čas říct, co cítí. Má čas se rozloučit. Má čas obejmout maminku a sestru a kamarády. Ale zároveň žije s vědomím, že odpočítává. Každý den, každou minutu. A to není snadné. To není romantické. To je strašně, strašně těžké.
Tak co je horší?
Popravdě – nevím. Možná je to pro každého jinak. Někdo touží odejít rychle, bez bolesti, bez strachu. Jiný by dal cokoliv za poslední šanci něco napravit, říct, prožít.
Ale možná tu nejde o smrt. Možná jde spíš o to, jak žijeme teď. Jestli máme v sobě dost odvahy říct to, co cítíme. Udělat to, co odkládáme. Obejít ty, které máme rádi, a říct jim to – dřív než bude pozdě.
Adam žije s vědomím konce. My ostatní žijeme s iluzí nekonečna. A možná právě on, kdo má nejméně času, nám ukazuje, jak ho nejvíc využít.
Nečekat. Nemlčet. Nelhat si.
Protože až se nás smrt opravdu dotkne – ať už pomalu, nebo náhle – jediné, co bude záležet, je: žili jsme opravdu?
Děkuju, Adame.
Ať tvůj příběh otevře oči, které se dosud bály vidět.
