Článek
Představte si jeden z těch večerů, kdy vůbec netušíte, že se váš život chystá změnit. Jeden z těch večerů, kdy uděláte něco bláznivého jen proto, abyste nevypadali jako zoufalec, který zase přišel sám. Já takový večer zažil – a navždy mi změnil pohled na lásku.
Byl jsem pozván ke kamarádovi na oslavu narozenin. Všichni věděli, že jsem už dlouho sám, ale mně se tam zkrátka nechtělo přijít jako ten věčný samotář. Napadlo mě tedy něco šíleného: pozvat svou kolegyni z práce, milou dívku s jiskrou v očích, a požádat ji, aby na ten večer předstírala, že je moje přítelkyně. Vždyť to byla jen malá neškodná hra – usmívat se, povídat si, užít si dobré jídlo, zasmát se a pak se vrátit zpět k normálu.
K mému překvapení souhlasila. Oba jsme věděli, že jde jen o hru.
Večer se rozběhl, všude se povídalo, tančilo, smálo, skleničky cinkaly a já si postupně začal uvědomovat, že mi je vedle ní lépe, než jsem kdy doufal. Hráli jsme tak přesvědčivě, že nám tuhle malou romantickou iluzi věřili úplně všichni. Nejvíc jsem jí ale začínal věřit já sám. Najednou jsem v jejích očích viděl mnohem víc než jen kolegyni, se kterou sdílím pracovní stůl.
Když se večer blížil ke konci, odvezl jsem ji domů. Zastavili jsme před jejím domem a v tichu jsem jí poděkoval: „Děkuju, byla jsi úžasná.“ Myslel jsem si, že tím naše hra skončí.
Ale místo rozloučení mě překvapila. Něžně se ke mně naklonila a její rty se dotkly mých. Byl to polibek, který přišel znenadání, ale jako by byl tím nejpřirozenějším vyústěním všeho, co se tu noc odehrálo. Líbali jsme se dlouho, snad hodinu, možná věčnost, až se svět kolem nás úplně rozplynul.
Pak mě vzala k sobě domů a naše hra se definitivně změnila v něco skutečného. Od té noci jsme spolu a já si dodnes uvědomuji, že začátky mohou být nejrůznější, někdy zvláštní, někdy neočekávané – ale ty nejkrásnější jsou vždycky ty, které nikdy nečekáme.
Protože někdy stačí jedna malá nevinná hra, aby člověk našel tu největší lásku svého života.
