Článek
A tehdy mě to napadlo. Kdybych měl ocas – skutečný, silný a svalnatý ocas, (jako opice) nemyslím ten vepředu, který umí jen nahoru a dolů – prostě bych si s ním otevřel. Ani bych nemusel pokládat ty basy piv. (Tedy tašky s nákupem.) Ta třetí končetina by to zvládla.
A právě tady začíná jeden z nejzajímavějších evolučních příběhů lidstva. Protože ano – kdysi jsme ocas opravdu měli. A ano – není úplně vyloučené, že ho zase můžeme mít.
Když jsme byli ještě opice
Před zhruba 30 miliony let žily v tropech Afriky opice, které měly všechno: mrštné ruce, skvělý zrak, silné zuby – a také dlouhý ocas. Ten sloužil k rovnováze při skákání, k úchopu větví, k signalizaci i k jemnému balancování těla. Pro život v korunách stromů byl ocas dokonalým pomocníkem. A přesně od těchto opic vedla evoluční cesta i k nám.
Jenže zhruba před 20 až 25 miliony let se něco změnilo. Na scénu přišli lidoopi – skupina, která zahrnuje gorily, orangutany, šimpanze, gibony… a člověka. Tito tvorové začali víc sedět, méně skákat, postupně sestupovali z větví a začali se stavět na zadní. A ocas, který kdysi tolik pomáhal, najednou začal být zbytečný. Nejdřív se zkrátil. Pak srostl. Nakonec z něj zůstala jen kostrč.
Ale genetická paměť nezapomněla.
Důkaz v každém z nás
V pátém až osmém týdnu těhotenství má lidské embryo malý ocas. Skutečný. S asi deseti obratli. Jenže pak se něco stane – tělo jej „zrecykluje“. Genetický program ho zase rozebere, část obratlů vstřebá, zbytek spojí do drobné kostrče.
To, co se zvenčí nikdy nenarodí, přesto v sobě nosíme.
A občas se příroda splete. Existují doložené případy dětí narozených s měkkým výběžkem – pravým ocasem bez kostí, tvořeným tukem, nervy a svalovinou. Většina z nich se chirurgicky odstraní. Ale jsou to fascinující záblesky minulosti.
A teď to nejzajímavější: v roce 2024 vědci přesně identifikovali genovou změnu, která nám ocas vzala.
V genu TBXT, zodpovědném za vývoj osy těla, se objevila vložka zvaná AluY. Tato drobná sekvence přerušila normální proces, takže se ocas přestal vyvíjet. Myši, kterým vědci tuto sekvenci odstranili, začaly znovu ocas tvořit. Ne dokonalý – ale ocas. Znamená to, že geneticky ocas vytvořit znovu jde. Ale má to háček.
Biologický ocas? Zatím spíš sci-fi
Vrátit ocas člověku biologickou cestou – tedy pomocí genové editace – by vyžadovalo masivní zásah do vývoje embrya. Nejde jen o odstranění jedné sekvence, ale o spuštění celého orchestru genů: pro tvorbu kostí, svalů, nervů, cév, spojení s míchou, motorickými centry mozku… To všechno by se muselo naprogramovat od začátku. A navíc – stejná mutace, která způsobuje růst ocasu, může zároveň zvyšovat riziko rozštěpu páteře a dalších vývojových vad.
Takže pokud nemáš ambice stát se pokusným jedincem v hluboce neetickém experimentu, biologický ocas si zatím nepořídíš. Ale kdo říká, že musí být z masa a kostí?
Robotický ocas – reálný, funkční, a už existuje
V roce 2019 přišla japonská univerzita Keio s prototypem „Arque“ – umělého ocasu, který si člověk připne jako batoh. Umožňuje udržet rovnováhu při chůzi, přenáší síly a vyrovnává polohu těla. Vznikly další verze: elektromotorické, pneumatické, s gyroskopy. Některé pomáhají starým lidem, jiné pracujícím ve skladech nebo výzkumníkům ve virtuální realitě.
A co víc: současné robotické ocasy už umí zvedat předměty, mačkat tlačítka, nebo otevřít kufr auta.
Senzory na zádech sledují pohyb těla a ocas se automaticky přizpůsobuje. V praxi tak můžeš nést dvě tašky, zatímco ocas stiskne kliku. Nebo si s ním podržíš baterku, zavřeš okno, otevřeš šuplík. Stačí si vybrat koncovku – háček, magnet, přísavku, klíšťku.
Není to biologie, ale je to reálné. Funguje to. A na rozdíl od evoluce si ho můžeš nasadit i sundat. Viz video.
Třetí ruka? Spíš třetí šance
Lidé kdysi ocas měli. Ztratili ho, protože ho nepotřebovali. Ale dnešní svět se změnil. Potřebujeme ho :-) Není to už o větvích a liánách. Je to o taškách, kufrech, klikách, rovnováze při běhu, praktické pomoci při poranění ruky nebo při stěhování nábytku. Možná jsme se posunuli tak daleko, že ocas by nám zase dával smysl?
Nemusíme čekat na mutaci. Stačí si ho připnout.
A pak, až budeš jednou stát u dveří s plnýma rukama, jen se usměješ – a tvůj ocas ti otevře.
