Článek
Myslím, že u nás hrál hlavní roli fakt, že u syna nedošlo k tzv. regresu, tedy situaci, kdy jinak běžně se vyvíjející dítě, které i třeba mluví, chová se normálně, najednou jakoby zapomene, co umí, a vrátí se ve vývoji zpět. To je ta situace, která podle mě vytváří ten velký psychický tlak na rodiče, kteří najednou sledují, jak jejich dítě zapomíná, co se naučilo a stává se z něj jiný člověk. Pak jsou případy, jako byl náš, kdy se dítě již od narození chová jinak. A záleží na rodičích, zda si toho všimnou, nebo nad tím zavírají oči. Já často říkám, že už v šesti týdnech jsem měla pocit, že je něco špatně. Zatímco jsem všude četla, jak děťátko reaguje na zvuk a hlas maminky, jak vnímá a rádo se přitiskne k mamince, jak se otáčí za světlem, za výraznými barvami… já to neviděla. Pocitově jsem v té době cítila, že je něco jinak. I krom toho, že měl syn trochu opožděnější motorický vývoj, ale ne nijak drasticky. Všichni mi říkali, že se jim zdá v pohodě. Tvrdili lidé, kteří jej viděli tak půl hodiny v měsíci. Já s ním byla každý den.
I maminky v autistických skupinkách mi tvrdily, že se jim dle popisu zdá syn jako běžné dvouleté dítě
To je velmi časté, že se maminky obrací na tyto skupinky a popisují chování svého dítěte a doufají, že jim ostatní „zkušenější“ matky potvrdí nebo vyvrátí autismus. Ono to samozřejmě tak snadné není. Ani zkušený klinický psycholog, který dítě vidí a dokáže si i vyzkoušet jeho reakce, nedokáže mnohdy na prvním sezení říci, zda dítě má či nemá PAS (porucha autistického spektra). O to je to obtížnější, pokud je dítě malé, cca ve věku kolem 2-3 let. Rodiče se totiž domnívají, protože všude se o tom čte, že čím dříve začnou s dítětem pracovat, tím lépe. O tom více píšu v jiném článku, viz zde:
A tak to někdy i pár let trvá, i když kolikrát už jako rodič vidíte tu jinakost. Na papíře to stále mít nemusíte.
To, že mi ostatní maminky dle popisu mého synka tvrdily, že se jim to zdá jako běžné dvouleté dítě, to ve mně tehdy vzbuzovalo naději, že se možná bude jednat „jen“ o vývojovou dysfázii. O tom, že se náš syn vyvíjí jinak, než ostatní děti, jsme věděli od začátku. Ale až zhruba v deseti měsících u nás padlo podezření na autismus a toto bylo poprvé vysloveno nahlas. Proto možná jsme to přijímali postupně, po malých dávkách. Oproti rodičům, kteří zažijí u dítěte regres, je to podle mě milosrdnější forma zjištění autismu. Čímž nechci říct, že je ta samotná forma autismu horší nebo lepší.
Hodně mě to naučilo, hodně mě to posunulo
Nepatřím mezi lidi, kteří berou autismus jako dar, upřímně, ani to nechápu a nesouhlasím s tímto tvrzením. Já jsem za posledních pár let ušla dlouhou cestu. A jsem na sebe právem hrdá. Vím, že zvládnu věci, kterých jsem se dřív bála. Mám sebevědomí, které mi kdysi tolik chybělo. Jsem bojovnice. Výchova neverbálního, nízkofunkčního autisty dává hodně zabrat. Zocelí vám to nervy a, co si budem nalhávat, fyzička taky dostane zabrat. :-) Ale protože jsme pořád lidi, občas ty nervy přetečou. Na tom není ale nic špatného a není důvod se za to stydět. Hodně maminek se bojí o tom mluvit nahlas, protože mají strach, že budou vnímány jako ufňukané slepice, které píšou hanlivě o svém dítěti. Ale tohle píšou jen lidé, kteří nevědí, jaký život žijete. Bohužel odsuzujících lidí je dost i mezi námi samotnými, tedy rodiči autistů. My, kteří bychom měli mít k sobě navzájem největší respekt, protože to známe nejlépe, se mnohdy urážíme kvůli hloupostem. Vaše dítě neumí smrkat? Já to moje dítě normálně naučila, prostě jí to předveďte a bude to umět, ale musíte pro to něco udělat, ne tady fňukat… No dobrá, tak to šlo u vás a můžete mi sdělit, jak to udělat u dítěte, které má imitaci na nule, nenapodobuje a nechápe, proč by to měl dělat? Pro rodiče, kteří do tohoto přijdou na začátku cesty, se to může zdát kruté. Ale časem zjistí, že nepřející lidé jsou i mezi námi, pečujícími. Tak to prostě je. A hlavně, každá forma autismu je jiná, každý autista je jiný a co umí jeden, nemusí umět druhý. Proto je tak strašně nutná semknutost a podpora. Když se s tím musíte poprat sami, budete silnější. Neumusíte se na nikoho venku spoléhat. Jste tu jen vy a vaše dítě.
Autismus je pro mě výzva: výzva zvládat překážky, bojovat, najít v sobě zadupanou sílu.
Autismus je pro mě fitness plán: nikdy nekončící „rozcvička“.
Bojujte, odpočívejte, buďte hrdí, co jste dokázali a že vám je občas do breku, to je jen pud sebezáchovy, abyste se zase zvládli postavit na nohy!
