Článek
Pokud máte nemluvící dítě, určitě jste se pídili po informacích ohledně alternativní komunikace. Nejčastěji jsou dva - znaky a kartičky.
Znaky jsou prima, ušetří vám to papír, laminovací folie, práci s úpravou a vůbec tvorbou celé komunikační knihy, nemusíte s sebou všude tahat knížku, stačí, když vám dítko předvede znak, kterým sdělí, co zrovna potřebuje. Výhodou je to u dětí, které napodobují, výhodou je i to, že si znaky přizpůsobíte sami sobě. Nevýhodou však je, že těm znakům budete rozumět jen vy. A pokud tyto znaky dítě použije ke komunikaci s někým cizím, pravděpodobně se nedomluví a v dítěti vzroste frustrace a nejistota.
Kartičky jsou za mě super věc. I cizí člověk, pokud mu dítě přinese obrázek panenky nebo houpačky, pochopí, oč mu jde. Pro dítě to tak není jen prázdné gesto, jako znaky, ale svou roli zde hraje i vizualizace. Ovšem mnoho rodičů říká, že jim tento systém nezabral. Že jej dítě odmítá, že se to nedokázalo naučit, že vůbec nechápe, co se po něm chce.
Ono ale i pochopit systém VOKS nebo PECS, chcete-li, vyžaduje trénink. Zpočátku jsme se do toho i já vrhla po hlavě, připravila jsem týdenní plán, připravila jsem něco, čemu jsem říkala „aktuální plán“, kde mělo být vyobrazeno, co se nyní bude dít, s tím, že vždy kartičku, která zobrazuje to, co již bylo hotovo, odeberu. Aby dítě vidělo, kolik toho ještě zbývá. Vizualizace. Tohle mi tvrdili všude. Všude, kde pracují s autisty.
Kartičky, kartičky, kartičky.
Musí to vidět na kartičkách, pomůže mu to lépe se zorientovat.
Musíte mu vytvořit kompletní plán všeho, co se bude dít.
To nevadí, že nevyžaduje režim, musíte mu ho ale vytvořit, bez něj u něj naroste pocit frustrace. Autisté musí vědět, co se bude dít, musí mít plány.
Jak to tady tak píšu, tak si uvědomuji, jak moc můžou tyto rady uškodit rodičům, kteří jsou na začátku cesty a hledají pomoc. A tyto rady, které ale neberou v potaz vývojový stupeň konkrétního dítěte, které neberou VŮBEC v potaz to, v jaké fázi vývoje komunikace se dítě nachází, zda má oční kontakt, ukazuje, umí si vybrat ze dvou věcí. A tohle jsou věci, které dítě musí umět, než se začne s kartičkami. Moje kamarádka mi na toto téma, kdy jsme se o tom bavily, řekla pěkné přirovnání: „Je to jako bys po novorozenci, které neumí ještě chodit, chtěla, aby ti uběhl maraton a uměl lézt na žebřík.“
Pojďme tedy od začátku. Je to trochu pokračování mého staršího článku:
Dítě nejprve musí projít všemi základními vývojovými schůdky komunikace. To je prostě základ a bez toho nelze stavět dál. Teď mi někdo může namítnout: „Ale my jsme to taky zvládli, naše dítě neumělo ukazovat a kartičky pochopil hned.“ Tak možné to samozřejmě je, my jsme taky zvládli synka naučit, aby si uměl říct kartičkou o to, co chce, ale dál jsme to nedostali. Někde se to pak zasekne, protože chybí ten základ. A i když to třeba zvládne, tak super, ale tohle je spíš o tom vysvětlit, proč to nejde dál. Kde je chyba a dát rodičům, kterým se právě dítě nechytlo na tento komunikační systém, tip a jiný úhel pohledu na to, proč tomu tak třeba bylo.
Je totiž možné, že jste to měli jako my na začátku. Cpali vám všude kartičky, ale vaše dítě na to nebylo ještě zralé, aby tento způsob komunikace pochopilo, aby vidělo, že to je možná ta cesta, jak se nějakým způsobem dorozumět a jak si říct o to, co chci a co potřebuji.
Zároveň se systémem toho, že si dítě říká, co chce, také samozřejmě je i druhá strana, tedy že vy mu chcete sdělit, co se bude dít. Pojede do školy, pojede k lékaři, půjdete na procházku atd. Vaše dítě však toto nebere. Nezajímá ho, že na stěně je nějaký týdenní plán a že tam má uvedeno, že v pondělí a v úterý je školka, že ve středu a čtvrtek je terapie, pátek je školka a víkend je doma. A vy se divíte, proč? Proč, když chápe kartičky? Je to přece to samé! Inu, ale není. A všichni vám budou říkat, že to jde ruku v ruce. Já se sama taky divila, až na ABA terapii mi vysvětlili, že to nelze kombinovat, že to jsou dva různé systémy. A já si uvědomila, že to je možná to, proč nám to nešlo. Míchali jsme mu doma vše dohromady a on z toho měl v hlavičce akorát guláš. My jsme tím ztratili zbytečně čas a on se nikam neposouval. Až doteď.
Někdy je lepší jít pomalu, ale dostat se dál, než chtít hned vše najednou a zůstat stát na místě. Pokud vám tedy kartičky nezafungovaly, zkuste se zamyslet, zda to nebylo proto, že jste s nimi začínali v době, kdy opravdu vaše dítě nemělo zažité základy komunikace. Oční kontakt, ukazování, výběr ze dvou věcí, možná i počátky imitace. Zkuste se zamyslet, zda člověk, který vás vedl a měl vám pomoci, vám spíše tu cestu neblokoval, protože nebral v potaz jednak komunikační úroveň dítěte, ale ani jeho vývoj, tedy že například v pěti letech byl na úrovni ročního dítěte. Chybu jste neudělali vy, vy jste se snažili udělat něco pro svoje dítě, a pokud vás vedl člověk, který pracuje s autisty a pomáhá jim, tak jste mu právem důvěřovali. Neříkám, že pokud dítě umí tyto základy, zvládne automaticky komunikaci, někdy to dítě nebude chápat ani tak, jen chci nabídnout jiný pohled na tuto situaci a dát vám možná jiné vysvětlení toho, proč to u vás nešlo.
